Bylo by zbytečné hovořit o nové evangelizaci, kdyby nebylo jasné, co je to evangelizace samotná. Podobnost tohoto abstraktního termínu s ideologickými žargony je, bohužel, zjevná. Například arizace, kolektivizace nebo globalizace jsou ukázkou takovýchto technicistních výrazů, jejichž význam je sice značně vágní, ale neulehčuje komunikaci, ani lidské soužití.
Křesťanům se může na první pohled jevit jako samozřejmý, i když ne každý by dovedl říci, co znamená jeho řecký kořen. Výraz evangelizace zní však naprosto cize, ba odpudivě těm, kteří v evangelium nevěří a s největší pravděpodobností se proto budou domnívat, že znamená něco jako mytologizace či ideologizace.
Problematičnost tohoto výrazu vyniká ostatně již na filologické rovině. Evangelizace je dějové abstraktum, které – podle odborné definice – „vyjadřuje nabytí vlastností tkvících ve významu substantivního základu“, jímž je dobrá zvěst, řecky evangelium. Označuje tedy jakýsi proces uskutečňování či plnění dobré zvěsti… Řecký kořen jen dodává nádech odbornosti a skrývá příchuť významové plytkosti.
Jenom křesťané tak nějak cítí, že slovo evangelizace má označovat něco docela jiného, totiž šíření obdržené pravdy, lásky k pravdě, a to nejenom mediálně, ale především osobním sdílením, tedy myšlením, slovy i skutky. Je to šíření zprávy, která budí radost, protože oznamuje reálnou událost Vzkříšení pro nás ukřižovaného Krista, který vysvobozuje člověka ze smrti.
Technizace slovníku víry je projevem slabého myšlení, jež je v církevním prostředí patrné zvláště po Druhém vatikánském koncilu. Příčinou ovšem není koncil samotný, nýbrž jeho mediální podání, z něhož se vytratila víra. Sklon technizovat či ideologizovat lidské myšlení má ovšem mnohem delší historii. Je typickým plodem novověku, domýšlivé snahy člověka uchopit a změnit vlastní úděl svými silami. Za pomoci extrémně abstraktních a hermeticky do sebe uzavřených koncepcí je člověk odváděn pryč od nazírání na realitu, která se má stát zcela nepodstatnou ve srovnání s kreativitou do sebe zahleděné lidské mysli. Mezilidská komunikace je okleštěna, jsou podvazovány rozum i svoboda člověka a jeho srdce je nenápadně vyváděno na duchovní pustinu. Tato novověká inspirace zrodila v 19. a 20. století myšlenkové demagogie, které rozpoutaly běsy, jež do té doby neměly obdoby a které v nitru člověka stále dřímají, aniž by bylo možné vyloučit, že opět přijdou ke slovu. Psáno je toho na toto téma dost nejen v poslední knize Bible, ale i v evangeliích.
Barbarství rozpoutané ideologiemi 20. století nebylo z hlediska víry reflektováno na koncilu, ani později. Patrně je však něčím víc než jen drobnou chybičkou lidské snahy o uchopení svého údělu do vlastních rukou. Stěží je neklást do souvislosti s obrazy v knize Apokalypsy, které jsou předzvěstí toho, že tento svět má na konci dějin skutečně vyjevit svoji neslučitelnost s Božím královstvím. A to na způsob jakési poslední pobídky shůry, aby se člověk opravdu upřímně začal těšit na království, jež sestoupí z nebe. Očekávání blaženosti, kterou si lidé sami nakonec dokáží politicky vybudovat, je však dnes – jak se zdá – součástí víry i nejednoho křesťana, ačkoli evangeliu určitě odporuje.
Pokoncilní katolicismus trpí ostýchavostí na nepravém místě, pokud evangelizaci chápe způsobem, který zatajuje onu neslučitelnost a nepodává syntézu Ježíšova poselství: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). Snaha hodnotit technicko-ideologické projekty tohoto světa výhradně pozitivně a pozitivisticky, odnímá lidem, kteří v něm žijí, možnost uvěřit v Krista, a namísto toho je ponechává napospas lžím a klamům antikrista, který si anonymně buduje svoje království.
Dnes stejně jako včera není evangelizace světa možná bez jeho demytologizace, tedy bez odhalování a vyvracení mýtů a ideologií, které člověku překážejí v poznání pravdy a jejichž věrohodnost je lidem mediálně líčena stále podmanivějšími způsoby. Není možné evangelizovat a přitom nedemaskovat iluze a podvody, kterým jsou dnes globálně a záludně vystavovány rozum a svoboda lidí v režii knížete tohoto světa. Takový je styl Ježíšovy evangelizace známý z evangelií.
Ten vede k vytouženému cíli: osobnímu setkání s Bohem, které je budoucností otevřenou v nás stejně jistě, jako existuje kdesi v minulosti předěl mezi naším bytím a nebytím.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
