Před padesáti lety začal druhý Vatikánský koncil, o kterém se říká, že katolicismu prorazil cestu do moderny. Filosof
Robert Spaemann v rozhovoru pro německý deník
Die Welt (29.10.2012) zpětně hodnotí tehdejší římské události spíše kriticky:
Byl jste v Římě na oslavách padesátého výročí koncilu. Byl to pro vás osobně důvod ke slavení?
Ani ne. Je nezbytné otevřeně říci, že koncilem začala epocha úpadku. Není nutno oslavně jásat, třeba již kvůli skutečnosti, že ještě během koncilu tisíce kněží opustily svou službu.
Jak za to koncil může?
Byl součástí hnutí, které zachvátilo celý západní svět – kulturní revoluce. Papež Jan XXIII. tehdy řekl, že koncil je aggiornamento církve. Mnozí to překládali jako „přizpůsobení“ – přizpůsobení se světu. Avšak to bylo nedorozumění. Aggiornamento znamená zpřítomnění nesouladu církve a světa, který vždy existoval a který musí existovat. Tedy pravý opak přizpůsobení.
Jan XXIII. nicméně ve své zahajovací řeči sám vzbudil očekávání, že půjde o přizpůsobení.
To je pravda. Jan XXIII. byl hluboce zbožný muž, ale natolik optimistického ražení, že bylo téměř až nestoudné. Tento optimismus nebyl nijak oprávněný. Křesťanství pohlíží do budoucnosti prostě tak, jak je to vyjádřeno v Novém zákoně: na konci nastane velký odpad a dějiny poběží k Antikristu. O něm se ale na koncilu vůbec nemluvilo. Vše, co poukazovalo na střet či rozpor, bylo odstraněno, a to i z kancionálu. Požehnání dostal emancipační a kulturně-revoluční duch doby.
Na začátku tohoto roku jeden německý soud rozhodl, že je možné katolickou církev beztrestně nazývat jako „sektu, co ošukává děti“. Nikdo proti tomu neprotestuje. Souvisí to také s duchem druhého Vatikánu?
Ano. Koncil způsobil, že katolíci ochabli. Církev vždy bojovala – míním tím nikoliv vojenský, nýbrž duchovní boj. Pořád však boj. Apoštol Pavel hovoří o výzbroji světla, štítu víry a tak dále. Dnes slovo „nepřítel“ budí pohoršení, přikázání „milujte své nepřátele“ se už vůbec nedá použít, protože žádné nepřátele nesmíme mít. Pro takzvané pokrokové katolíky vlastně existuje už pouze jediný nepřátelský jev – tradicionalisté. Chtě nechtě je to dědictví koncilu. Jistě, my křesťané nemáme odpovídat na urážku své víry a církve násilím, ale protestovat bychom snad směli.
Texty, které koncil po dlouholetém projednávání schválil, jsou mlhavým kompromisem. Kdopak tehdy vyhrál – reformátoři nebo tradicionalisté?
Ani jedni, ani druzí. Obě strany často na koncilu prováděly téměř politickou agitku – zejména pokrokáři. Když předvídali, že by pro nějaký závěrečný návrh nezískali většinu, zapracovali do kompromisní verze nějakou všeobecnou klauzuli, od které by pak po koncilu mohli odstoupit. Často pracovali skutečně spiklenecky. V interpretaci koncilu přitom mají až dodneška navrch. Postupně se však prosazuje jiný způsob uvažování, pomalu si přestáváme lhát do vlastní kapsy. Všechno tak uvadlo – lidé, kteří popírají Kristovo Zmrtvýchvstání, jsou dále profesory katolické teologie a kněžími, kteří kážou při mši. Ti, kdo nechtějí platit církevní daně, vypadli z církve. Tady přece něco nehraje.
Co myslíte tím, že koncilní inovátoři teď mají výsostné právo na jeho výklad?
Uvedu tři příklady. Dnes se často říká, že to bylo jen o vlásek a koncil by byl zrušil celibát. Nyní se tedy jen musí tehdejší zárodky dovést do konce. Přitom žádný z předchozích koncilů nebránil celibát s takovým důrazem. Druhý příklad: němečtí biskupové v takzvané Königsteinské deklaraci oznámili, že v otázkách antikoncepce není nauka církve zavazující. Koncil ale řekl pravý opak – nauka církve v této věci je pro svědomí katolíků závazná. Nebo ještě třetí příklad: Každý ví, že koncil povolil národní jazyky při mešní liturgii. Sotva kdo ale ví o ustanovení koncilu, kterým latina je a zůstává vlastním liturgickým jazykem západní církve. Papež Jan XXIII. napsal jednu encykliku výhradně o významu latiny pro západní církev.
Co vám nejvíc vadí?
Nemyslím na jednotlivá rozhodnutí. Dnes jde opravdu spíše o to, co se z koncilu udělalo. Snad už někdo jednou začne číst jeho původní dokumenty. Jak napsal Joseph Ratzinger, už koncem koncilu povstalo jako strašidelný duch cosi, co se pak nazvalo „duchem koncilu“ a co pouze velice podmíněně mělo spojitost se skutečnými závěry sněmu. Duch koncilu – to v překladu znamenalo – vůle inovátorů. Až dodnes se takzvaní reformátoři ve všech svých možných reformních názorech ohánějí duchem koncilu, čímž míní přizpůsobení. Dnešek ale potřebuje pravý opak „zesvětšťování církve“, na které si stěžoval již Luther. Potřebuje to, co papež nazval „odsvětštění“.
Napsal jste: Pravý pokrok si někdy vynutí změnu kurzu a – za některých okolností – i kroky zpět. Jak se má církev obrátit?
V zásadě musí dělat to, co vždy dělala: musí se obracet neustále. Žije ze svých svatých, kteří jsou vzorem obrácení. Není v pořádku, když se církev v Německu jako majitelka nakladatelství Weltbild roky živí prodejem pornografie. Katolíci na to deset let biskupy upozorňovali, a nic se nestalo. Teď, když to celé prasklo, sekretář německé biskupské konference ony věřící s opovržením označil jako fundamentalisty. Nynější pozastavení této obchodnické praxe očividně pramálo souvisí s obrácením,
uvedl filosof Robert Spaemann v rozhovoru s Lucasem Wiegelmannem, redaktorem německého listu Die Welt.
Přeložila Jana Gruberová
odeslat článek
vytisknout článek
