Nový portál Vatikánského rozhlasu

V našem srdci je dosud živě přítomno klima ze slavnosti společenství svatých a památky věrných zemřelých, jež nám liturgie dala prožít v těchto dnech. Zvláště návštěva hřbitovů nám umožňuje obnovovat svazky s těmi blízkými lidmi, kteří nás opustili. Smrt paradoxně uchovává to, co život udržet nemůže. Jak žili naši drazí zesnulí, co měli rádi, čeho se obávali a v co doufali a co odmítali, to objevíme zvláštním způsobem právě na hrobech, které jsou jakoby zrcadlem jejich životů, jejich světa. Oslovují nás a vedou k znovunavázání dialogu, který se jejich smrtí ocitl v krizi. Hřbitovy jsou vlastně jakýmsi místem setkání, v nichž živí potkávají mrtvé a upevňují s nimi svazky společenství, které smrt nemohla přerušit. Tady v Římě, na oněch výjimečných hřbitovech, jimiž jsou katakomby, vnímáme jako nikde jinde ona hluboká pouta se starobylým křesťanstvím, jehož blízkost tu pociťujeme. Když vstoupíme do chodeb římských katakomb nebo na stezky hřbitovů našich měst a obcí, je to jako bychom překročili nehmotný práh a začali komunikovat s těmi, kteří tam chovají svoji minulost, tvořenou z radostí i bolestí, porážek i nadějí. Je tomu tak proto, že smrt se týká dnešního člověka stejně jako toho tehdejšího, a třebaže se nám mnohé věci z dob minulých staly cizími, smrt zůstala stejná.

Lidská bytost každé doby tváří v tvář této skutečnosti hledá spirálu světla, která přináší naději a mluví opět o životě. I návštěva hřbitovů je výrazem takovéto touhy. Jak odpovíme na otázku smrti my křesťané? Odpovíme vírou v Boha, pohledem pevné naděje, která se zakládá na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Smrtí se otevírá život, věčný život, který není nekonečnou kopií přítomnosti, nýbrž něčím zcela novým. Víra nám říká, že skutečná nesmrtelnost, kterou očekáváme, není nějaká idea či pojem, nýbrž plný vztah společenství s živým Bohem. Je přebýváním v Jeho rukou, v Jeho lásce a skrze Něho sjednocením se všemi bratry a sestrami, které stvořil a vykoupil, s veškerým stvořením. Naše naděje vskutku spočívá na lásce Boží, která vyzařuje z Kristova kříže a rozeznívá v srdci slova, která Ježíš pravil dobrému lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Život dosahuje plnosti v Bohu, a nyní jej můžeme pouze tušit podobně jako jasné nebe za mračny.

V tomto klimatu víry a modlitby, drazí bratři, jsme se shromáždili kolem oltáře, abychom obětovali eucharistii za duše těch zesnulých kardinálů, arcibiskupů a biskupů, kteří v uplynulém roce ukončili svoje pozemské putování. Připomínáme si zvláště zesnulé kardinály: John Patrick Foley, Anthony Bevilacqa, José Sánchez, Ignác Moussa Dauod, Luis Aponte Martinéz, Rodolfo Quezada Toruňo, Eugênio de Araújo Sales, Paul Shna Kuo-Hsi, Carlo Maria Martini, Fortunato Baldelli. Naše vroucí vzpomínka patří také všem zesnulým arcibiskupům a biskupům spolu s prosbou, aby jim milostivý, spravedlivý a milosrdný Pán (srov. Žl 114) udělil věčnou odměnu slíbenou věrným služebníkům evangelia.

Zamyslíme-li se nad svědectvím těchto našich ctihodných bratří, můžeme v nich rozpoznat učedníky „tiché“, „milosrdné“, „čistého srdce“ a „tvůrce pokoje“, o kterých mluví dnešní evangelium (Mt 5,1-12); přátele Páně, kteří důvěřují Jeho slibu a uprostřed těžkostí i protivenství uchovali radost víry, přebývají navždy v Otcově domě a těší se z nebeské odměny, naplněni štěstím a milostí. Pastýři, které si dnes připomínáme vskutku sloužili církvi věrně a s láskou, a někdy čelili obtížným zkouškám, jen aby zajistili péči a pozornost stádci, které jim bylo svěřeno. V různosti svých darů a poslání dali příklad čilé bdělosti, moudrosti a horlivé oddanosti Božímu království a poskytli cenný vklad pokoncilní době, času obnovy celé církve.

Eucharistický stůl, ke kterému přistupovali nejprve jako věřící laici a potom denně jako služebníci výmluvně předjímá to, co Pán slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma. Modleme se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto pevnou nadějí, která „neklame“ (Řím 5,5,), protože za ni ručí Kristus, který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší naděje. „Jestliže jsme totiž s Kristem umřeli, - připomíná nám sv. Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu – jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“ (Řím 6,8). Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska, působí, že naše naděje není marná (srov. Řím 5,5). Bůh Otec, bohatý milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme ospravedlněni Jeho krví (srov. Řím 5,6-11)? Naše spravedlnost se zakládá na víře v Krista. On je tím „Spravedlivým“, kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět Boha a spatřit Jeho tvář (srov. Job 19,27a).

K jedinečnému lidskému životu Božího Syna patří život Jeho Nejsvětější matky, kterou jako jedinou mezi všemi tvory ctíme jakožto Neposkvrněnou a milostiplnou. Naši bratři kardinálové a biskupové, které si dnes připomínáme, byli milováni Pannou Marií a opětovali její lásku svojí synovskou úctou. Její mateřské přímluvě chceme dnes svěřit jejich duše, aby je uvedla do věčného Otcova království spolu s mnoha věřícími, kterým zasvětili svůj život. Panno Maria, bdi svým starostlivým pohledem nad těmi, kteří nyní spí spánkem pokoje v očekávání blaženého vzkříšení. A my pozvedněme k Bohu svoji modlitbu v naději, že všichni budeme jednoho dne navždy sjednoceni v ráji.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie