Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   6. 12. 2022

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

11.11.2012 

Od zkušenosti světa k poznání Boha

Gerhard L. Müller

„Život je příliš krátký, než abychom pili špatné víno.“ Toto úsměvné rčení vyjadřuje epikurejsky zabarvenou vizi světa, která je vlastní postmoderním elitám. Proti infantilnímu vzdoru takovéhoto nihilismu bych rád postavil optimismus křesťanské vize světa a člověka. Onen optimismus, který nadšeně podává sv. Pavel v listě Římanům: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,12-13). Je faktem, že pozemský život člověka je krátký, a čím rychleji pomíjejí jeho dny, tím více každý vnímá tuto brevitas vitae jako existenciální výzvu.

O to však právě jde. Je zapotřebí využít času jakožto zdroje a prozřít tak z ideologického snu seberealizace člověka, který konstruuje sám sebe. „Život je příliš krátký, než aby byl opotřebováván špatnou filosofií“. Řečeno slovy Gaudium et spes, „tváří v tvář dnešnímu vývoji světa neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?“ (GS, 10).

Proč knihy Sobecký sen či Boží blud od Richarda Dawkinse nebo Bůh není veliký od Christophera Hitchense figurují na seznamu bestsellerů? Protože zdánlivou vědeckostí ospravedlňují proces odkřesťanštění evropské a severoamerické civilizace, který začal v 17. století, a propagují hédonický životní styl zaměřený na užitek a zisk jakožto ukazatel filantropické a humanitární morálky.

Takzvaný „neoateizmus“, popravdě řečeno, nenabízí žádné nové základy, jejichž jasnou formulaci by nebylo možno nalézt již u Davida Huma a u všech, kteří patřili a patří do šiku empiristů a materialistů. Jednoduše se usiluje o rozšíření přístupu typického pro přírodní vědy v rámci horizontu evolucionistické teorie a neurofysiologie, takže astrofyzika, biologie a výzkum mozku determinují vědeckou vizi světa, jejíž objektivita se předpokládá a v níž už není žádné místo pro člověka jakožto osobu čili zodpovědný subjekt činů a pro jeho osobní vztah k Bohu. Takováto vize pseudovědeckého světa propagovaná neoateizmem je v naší době vychvalována jako programový názor, který je třeba zavést v celém lidstvu, takže pokud někdo věří v existenci osobního Boha, nemá mít právo na mentální existenci, poněvadž je nakažen „božským virem“, který je třeba izolovat, ani na tu fyzickou, a musí být proto považován za parazita. Pohlédneme-li zpětně na politický ateizmus pěstovaný nacionálním socialismem v Německu nebo na stalinistický program eliminace církve, uskutečňovaný v Sovětském svazu, nabývá tento neoateizmus zřetelně nelidských a netolerantních rysů. Jasně se ukazuje, že takzvaný vědecký ateizmus může stěží zabránit své vlastní proměně na jakousi globální ateistickou vizi a tedy na politicko-totalitní program absolutní nelidskosti.

Na počátku novověku se vytvořil protiklad empirismu a racionalismu a s ním i pokus řešit dualismus těchto přístupů k realitě příklonem k jednomu z nich. Může se myšlení zmocnit materiálního světa jakožto momentu své vlastní danosti anebo naopak rozum, subjekt není ničím jiným než funkcí evolučního procesu? Je člověk jakožto myslící subjekt pouze částí procesu diferenciace hmoty, je podroben zákonu přirozeného výběru jakožto podstaty zbavený produkt všeobsahujícího holistického celku? Je pouze částečnou funkcí celku, který má věda za pomoci politické výchovy učinit šťastným? Robert Spaemann velmi dobře shrnul pojem modernosti v jejím negativním dopadu na člověka jakožto osobu čili bytost obdařenou vlastními intelektuálními a morálními schopnostmi: „Vědecký světový názor snímá z jednotlivce s jeho krátkým životem vážnost a význam jeho „já“ i „ty“; odnímá jeho jedinečnému bytí nepodmíněnost ve prospěch kolektivního vývoje, který se stal pravým a vlastním nositelem smyslu“ (Gesammelte Reden und Aufsätze II,9). Tento přístup koření mimo jiné v empirismu Davida Huma, podle něhož „we never advance one step beoynd ourselves“ (tamt. II.9), což je reduktivní vize, která nebere v úvahu evidentní schopnost intelektu přesáhnout to, co je bezprostřední.

Pokud se týče základní situace člověka jakožto bytostného bytí obdařeného sklonem poznávat pravdu a konat dobro a tedy realizovat vlastní osobu, která subsistuje v duchovně-tělesné přirozenosti – tím vším se ani v nejmenším nezaobírají objevy nedávného evolucionistického bádání a neurobiologie, které si vystačí jen s materiální podmíněností rozumu a úkonů vůle člověka a které svoji pseudovědeckou interpretaci nadřazují nad filosofii monistického materialismu. Opravdový projekt modernity a její nepopiratelně humanizující hodnota dosáhne svého cíle pouze tehdy, pokud bude překonáno vzniklé vykloubení empirismu včetně jeho derivátů – materialismu a positivismu – a racionalismu, jemuž je zase vlastní tendence transformovat se do monismu idealistického ražení.

Člověk se nemůže jako nějaký čirý objekt kompletně rozpustit v bádání, které vede on sám o přírodě, dějinách, kultuře, morálce a o sobě samém, jenž pojímá své tělo i svou psyché, protože poznávací subjekt vždycky zůstane tím, v jehož mysli je pojato, co objektivně poznal. Na druhé straně, člověk jakožto bytí zasazené do materiální a časné přirozenosti se nikdy nemůže zřeknout smyslového prostředkování svého materiálního a sociologického kontextu, který nese materiální podmínky jeho bytí.

Aby byl zaručen novověký projekt osvobození jednotlivce od kolektivity, osobního svědomí ve vztahu k pouze pozitivnímu zákonu, nezcizitelná důstojnost každého člověka vzhledem k manipulaci zájmovými skupinami (tříd, lidu, kapitálu apod.), je nezbytná metafyzika reality, jakož i antropologie transcendence člověka vzhledem k nedisponibilnímu zdroji veškerého stvoření. Metafyzika bytí a poznání Boha ve smyslu filosofické teologie nejsou pouze historickým zájmem, nýbrž podmínkou možnosti, aby se tento novověký projekt neutopil v dialektice osvícenství. Proto se zdá, že v dnešní době stejně jako na počátku křesťanství je spíše než mezináboženský dialog důležitější dialog s lidským rozumem jako takovým za účelem nalezení integrálního přístupu k dané realitě, toho co otevírá brány k vypracování přirozené teologie.

Netřeba se vracet k minulé formě metafyziky, abychom ukázali rozumnost takovéhoto přístupu a obsahu nadpřirozeného zjevení Boha v Ježíši Kristu tváří v tvář vizi světa odvozené z přírodních věd a z filosofické reflexe vzešlé z novověku. Namísto toho začněme u zkušenosti reálného světa s úmyslem dosáhnout reflexního sebeporozumění – toho, co „duchovní“ bytí člověku umožňuje – a poznání Boha, ale nikoli v Něm samotném, nýbrž ve vztahu, který má svět k Němu jakožto počátku a cíli veškerého konečného bytí, včetně člověka. Člověk rozpoznává sebe samého jako osobu jedině ve světle této transcendentní orientace. Jedině v Bohu dosáhne pokoje jeho hledání pravdy a snaha o dobro.

Pojednání o Bohu tedy nemůže začít od Jeho čirého bytí v sobě jako bychom mohli abstrahovat od existujícího světa. Konečný a stvořený rozum začíná vždycky u zkušenosti již existujícího světa. „Bůh“ zde označuje bod původu bytí a ducha, aniž by byl nějakým druhem světského objektu, který je poznán pouze dodatečně. Člověk sice je počátkem a je konstitutivně určen jako duch ze vztahu k Bohu, který je pro něho nevyhnutelný a kterým nemůže disponovat. Musí však vzít na vědomí aposterioritu tohoto momentu svého apriorního a transcendentálního sebeuskutečnění. Bůh se tak nestane kategoriálním objektem, objevuje se jenom jako nepřehlédnutelný horizont, k němuž jdeme a od něhož se umíme odvozovat v absolutním smyslu. Duch se však netranscenduje jenom intencionálně směrem k nekonečnu, nýbrž ví, že je konstituován právě ve své intencionalitě z mimosvětského Božího absolutna. Duch se chápe v posledku jenom skrze realitu transcendentního Boha.

My chápeme pojem „Boha“ jakožto reálnou podmínku svého duchovního bytí ve světě, a tudíž i jako podmínku konečnosti reality. Zatímco Bůh je svojí bytností absolutním vlastníkem bytí, svět je realitou skrze recepci bytí ve formě účasti na bytí, jež ho činí konečným. Svět participuje na bytí Boha, protože může existovat skrze Boží vůli, a to právě konečným způsobem, zatímco Bůh subsistuje sebou samým, v sobě samém, svou vlastní silou a svou vlastní reálností (srov. Ef 4,6). Bůh je ipsum esse per se subsistens. Duchovní přirozenost člověka je principem, který se stává konečným a konkrétním způsobem jeho participace na duchovním bytí Boha. A zatímco člověk jakožto duch je svěřen bezprostředně sobě samému a může disponovat sám sebou, konstitutivní součástí jeho duchovního bytí je také vztah k původu bytí obecně. Tento vztah k Bohu vytváří - i tam, kde není tematizován - subsistenci v sobě, předpoklad a podmínku toho, co nazýváme osobní bytí.

Stvořitelský čin Boha je trvalé zasazení světa do aktuálnosti Boha a jeho uskutečňování skrze Boha. Proto neexistuje žádná kontradikce mezi potvrzením stvoření skrze logos a oporou, kterou stvořitelský logos nabízí všem věcem během jejich vývoje. V člověku přirozené dějiny bytí přecházejí do dějin ducha a člověk se proto nemůže chápat jinak než jako dokonalá duchovní recepce reálného bytí vlastní bytností, v níž existuje jako osoba, tzn. na způsob bytí-v-sobě. Sebe-transcendence stvořené osoby směrem k duchovní participaci na aktuálnosti Boha je možná, protože stvoření je sebezjevením Boha implicitně. Samo stvoření jsoucího a konečného ducha proto již indikuje otevřenost neomezeného horizontu pro explicitní sebezjevení Boha v Jeho Slovu. Jinými slovy, Stvořitel světa, přírody a člověka vychází vstříc člověku osobním způsobem jako dovršení sebetranscendence, která určuje stvořeného ducha, přitahovaného nestvořeným Duchem.

Jedinečný, nadčasový a nedělitelný úkon stvoření se shoduje s aktuálností Boha mimo stvořené věci. Do té míry, v jaké je nekonečná aktuálnost bytí uskutečněna konečným způsobem ve stvořených věcech, nejsou tyto věci adekvátní součástí božského sebeosvícení, ale v míře, kterou se podílíme na bytí Boha, jsou stvořenými prostředky, pomocí nichž poznáváme a milujeme Boha. Poznání a láska Boží se zjevují nejhlouběji jako stvořitelská participace na sebepoznání a sebepotvrzení Boha. Explicitní stvořená sebeaktualizace stvořeného ducha není proto nic jiného než událost, v níž se Bůh sám dává poznat a milovat. Tak to čteme v listě Římanům: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (1,19-20). A ve Skutcích: „ Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,26b-28).

Konkrétně. Člověk nikdy nesubsistuje v nějakém abstraktním účinku existence, ale odevždy zároveň s uskutečněním svojí existence v dynamickém pohybu, který směřuje k naplnění v druhém. Pokud separujeme abstraktně pouhou konstituci (perfectio formae) od jejího uskutečnění (operatio in perfectionem finis), nazývá se přirozenost. Pokud je však tato přirozenost charakterizována zároveň ve svém uskutečnění jako pohyb k přítomnosti Boha a k dovršení v Božím díle, mluvíme o milosti. Pokud se člověk ve svém sebeuskutečnění jako svoboda a duch vzdálí od Boha, ztrácí milost a upadá do viny (defectus gratiae). Vzhledem ke hříchu a v situaci lidské ztráty Boha, nabývá trvalá spásonosná přítomnost Boha v Jeho světě povahy vykoupení. Stvořitelské uskutečnění Boha, skrze něž subsistuje tvor, zjevuje se nyní jako odpuštění a smíření. Hříšník se setkává se svým Stvořitelem ve svém Vykupiteli. Původní přítomnost Boha ve stvoření je nyní znovu přístupná skrze milost ve svém uskutečnění a mezi stvořenými skutečnostmi, avšak konkrétní formou milosti Ježíše Krista. Ve vtěleném Věčném Slovu Boha a v Božím svatém Duchu vlitému do srdcí, se nyní ti, kdo jsou ospravedlněni, podílejí na sebezjevení a sebepotvrzení Boha ve Slovu, které nám nyní vychází vstříc na způsob vykoupení a v Ježíši se bezprostředně stává stvořenou realitou. V Ježíši tedy potkává hříšník prostředek stvořený přímo Bohem, prostředek, který jej uvádí do přímého kontaktu se Stvořitelem jakožto Bohem Vykupitelem. Takto přichází Ježíš, aby byl dovršením, vykoupením a základem, který znovu vytváří duchovní přirozenost a její sebetrascendenci, jež stvořeným způsobem zprostředkovává bezprostřední blízkost Boha.

Transcendence a imanence Boha jsou ve vzájemném proporcionálním vztahu. Jedině proto, že Bůh je absolutně transcendentní vzhledem ke světu, může mu být také v nepřekonatelném smyslu imanentní. Uchovávání světa (creatio kontinua) tedy netřeba chápat jako řadu jednotlivých stvořitelských činů, ale spočívá v nadčasové a nedělitelné přítomnosti stvořitelské aktuálnosti v jádru subsistence i pohybu světa. Bůh je první příčina, která neanuluje causae secundae creaturali (forma, matérie, kauzalita, finalita), nýbrž uschopňuje je k autonomnímu působení tak, jak může jedině On. Zásah Boha do světa nemůže nikdy znamenat vyřazení stvořené kauzality. Bůh však může učinit ze stvořené kauzality nástrojovou příčinu svojí specifické spasitelské vůle ve vztahu k člověku; onomu člověku, který nevlastní duchovní svobodu dodatečně vedle své materiální existence, nýbrž jakožto konkrétní formu svojí existence. Člověk nejenom má ducha a svobodu, ale spíše je duchem a svobodou, třebaže jenom konečným způsobem.

Poněvadž transcendentní Bůh hýbe vším, hýbe podle stvořené přirozenosti každého konečného jsoucna také člověkem ve shodě s jeho svobodnou duchovní přirozeností. Predestinace neodstraňuje svobodu, ale opravňuje k tomu, aby člověk ze všeobecné spásonosné vůle, kterou přijal ve víře, učinil princip samopohybu ducha směrem ke slíbenému cíli.

Vztah mezi svrchovanou činností člověka, jeho svobodou v díle Božím a duchovním samopohybem člověka, který tvoří jeho svobodu, by mohl být vyjádřen takto: Bůh nevyvíjí žádný fyzicky měřitelný tlak na stvořenou svobodu, avšak vychází jí vstříc jako motiv (movens) jejího konání. Když mi Bůh vychází svobodně vstříc v Božím Slovu, které Jej vyjadřuje, aktualizuje se vždycky jako naplnění mojí svobody. Bůh a Jeho svoboda umožňují dynamickému pohybu stvořené svobody uskutečnit se plně a překročit meze vlastní tvorovi. Člověk, pro kterého se Bůh stal motivem jeho konání a jeho sebeprojekce ve světě, umí být – řečeno biblickou mluvou - jakousi hlínou v rukách Stvořitele, který jej tvoří. V důsledku toho říká a vyznává, že Bůh v něm působí chtění i konání (srov. Flp 2,13). Současně se ale nevnímá jakoby byl znevážen a připraven o vlastní svobodu a osobnost. Naopak, zakouší se spíše jakoby byl uzpůsoben k uskutečňování vlastní svobody. A mezitím, co ji uskutečňuje, zjišťuje, že jedině díky sebedarování Boha je dovršením svojí vůle uschopněn k cílenému konání. Uskutečnění, které směřuje k cíli, je umožněno jedině přímou přítomností cíle: svoboda je milostí uschopněna přijmout sebeuskutečněním to, že ji přijímá Bůh. V milosti se Bůh zjevuje jako věčný zdroj stvořené svobody a jako její věčný horizont ve formě lásky. Forma lidské svobody se tudíž neuskutečňuje v opozici vůči Bohu, jak to chce postulovat ateizmus, nýbrž jedině na základě dokonalé svobody Boží. Je-li vyvýšen Bůh, je následně vyvýšen také člověk. Spása člověka nemůže přijít odjinud než od Boha, který svobodně člověku nabízí svou milost.

Pavel proto píše: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“ (Ef 2,8-10).

V této linii učí Druhý vatikánský koncil: „Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, (srov. 2 Kor 5,15) dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. (srov. Sk 4,12). Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli“ (Gaudium et spes, 10). Ti, kdo popírají metafyzický charakter přirozené teologie a tudíž možnost poznání Boha skrze zjevení, upadají nezřídka do rozmanitých tenat pesimismu, většinou nihilistického či cynického ražení. Avšak církevní vize čerpá z oné plnosti, kterou jsme přijali milostí Ježíše Krista (srov. Jan 1,19). V tomto smyslu je církev propagátorkou opravdové „modernosti“, v níž se naděje opět pro všechny stává možnou v otevřenosti Bohu, tedy budoucností člověka. Kristus je „pravý život“ (Jan 15,1), který nabízí „dobré víno“ (Jan 2,10) nezbytné pro život světa.

Autor je prefektem Kongregace pro nauku víry.
Přednášku pronesenou 10. listopadu 2012 v Římě na V. mezinárodním kongresu o metafyzice
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
3.1.21 O naději
20.12.20 Uchováme si lidskou tvář v době sociální nákazy?
13.12.20 Jesle a kříž, který se zachvěl
6.12.20 Církev a svět
1.11.20 Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2022 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv prosinec 22
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti