První díl vzpomínek P. Petera Gumpela byl věnován přípravám na koncil. Zde se člen koncilní teologické komise dotýká samého dění v koncilní aule. To však předpokládalo společnou řeč...
Jednou z největších koncilních nesnází byla latina. Většina biskupů – přinejmenším těch z mimoevropských zemí – v latině nestudovala, a tudíž pro ně bylo velice obtížné latinsky psát či vůbec rozumět. Jednou týdně jsme tedy měli zde nedaleko v hotelu Columbus (na Via della Conciliazione blízko Svatopetrského náměstí, pozn. překl.) schůzku s biskupy z misijních oblastí. Vedl ji vždy arcibiskup zambijské Lusaky, jezuita Kozłowiecki, který se později stal kardinálem. Chodil jsem tam jako jediný teolog a zcela otevřeně jsem oznámil, že nejsem kompetentní ve všech tématech, o kterých se hovořilo. Přemýšleli jsme tedy, koho bychom ještě mohli pozvat. Začal jsem nicméně odpovídat na dotazy afrických biskupů, kterých nebylo zrovna málo. Jednou se stalo, že se jeden z biskupů vyjádřil doslova hereticky. Arcibiskup Kozłowiecki ho poopravil a řekl: Vaše Eminence asi chtěla říci toto. Biskup reagoval: Nikoliv, a zopakoval původní tvrzení. Arcibiskup se obrátil na mne se slovy: Co na to říká náš teolog? Odpověděl jsem: Váš teolog, vážení pánové, by vám rád připomenul bohatou agendu, která nás ještě čeká. Tady s panem biskupem si pohovoříme stranou a soukromě. Teď budeme dál klidně pracovat na našem programu. Takže to se také dělo....
Nejen biskupům černého kontinentu však činila latina potíže. Hlavní úlohou jezuitského týmu Molinari-Gumpel se tedy – kromě kompletního vyhotovení sedmé kapitoly dogmatické konstituce Lumen Gentium podle pokynů papežů Jana XXIII. a Pavla VI. – stalo psaní promluv, přednášených v koncilní aule.
V komentářích se říká, že sedmá kapitola Lumen Gentium je jediná, která se vyznačuje jasnou linií bez velkých kompromisů. Ty se naproti tomu opakovaně vynořují v jiných kapitolách a později, po koncilu, s nimi byly jenom těžkosti. Především se však velmi chválí čistá latinská dikce. Otec Molinari i já jsme získali dobré latinské vzdělání, není divu, že jsme tedy museli společně napsat více než sto koncilních řečí. Rozkřiklo se, že jsme ochotni zpracovávat materiály v latině, a my jsme se pak nestačili divit. Uvedu jen dva extrémní případy. První byl jeden severoamerický biskup. Neuvedu jeho jméno ani diecézi, abych nebyl indiskrétní. Přišel k nám se slovy: Víte, už jsem tu čtvrtou periodu a doma se říká, že o mně není ani vidu ani slechu. Lidé se ptají, co tam ten náš biskup vlastně dělá...Nastal čas, abych už konečně něco řekl. Odpověděli jsme: Výborně, Excelence, o čem byste asi rád mluvil? Reakce byla ohromující: No to už přenechám vám. Nesouhlasili jsme, předložili jsme mu možná témata k diskusi a vyžadovali jsme jeho vlastní mínění. Jako teologům nám přece nepříslušelo rozhodovat o obsahu! Od toho tu byli biskupové! Nakonec jsme se nějak domluvili...
Zcela opačný byl případ jednoho italského kardinála, který byl bývalým profesorem dogmatiky. Byl to kardinál Siri. Zavolal si nás k sobě a povídá: Vzpomínám si, že na jednom místním koncilu přibližně v pátém století byla pronesena věta, která má zhruba takový a takový obsah. Můžete mi ten dokument najít a ofotografovat? Souhlasili jsme a dali se podle údajů do hledání. Lokálních koncilů nebylo v pátém století tak mnoho, podíval jsem se do Mansiho historie koncilů ( Gian Domenico Mansi; Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio) což je 60-70 svazků. Rychle jsem citát objevil a ke svému překvapení jsem zjistil, že tam stojí téměř doslova to, co si pan kardinál zapamatoval. Rozumí se, že janovský arcibiskup po nás nechtěl, abychom mu řeč napsali, chtěl se pouze opřít o zcela přesnou citaci. Čili to byl druhý extrém.
Zpráva o kompetenci a neúplatnosti jezuitského tandemu se rychle šířila dál. Objem práce narůstal a leckdy rušil zavedené hranice.
Jednou ze synodní auly zavolal arcibiskup Limy, františkán. Řekl, že mne ihned vyhledá, avšak nemám prý nikomu říkat, kdo je. Skutečně pak přišel, sundal si prsten, kříž i solideo; zapomněl ale na červené cingulum. Když jsme vešli dovnitř, uviděl nás sekretář Tovaryšstva a velice uctivě jej přivítal. V mé pracovně pak kardinál povídá: Otče Gumpele, vždyť jsem vám přece říkal, že nikdo nesmí vědět o mé přítomnosti. Odpověděl jsem: Eminence, s tak velkým červeným pásem to půjde asi dost těžko...Od té doby za mnou chodil pravidelně. Vysvětlil mi, že jezuity doprovází pověst neutrálnosti. Vzhledem k tomu, že bydlel na františkánské generální kurii, byl prý neustále pod tlakem. Dostával nevyžádané rady, byl stále o něco žádán a někým ovlivňován. Přicházel na naši kurii zadním vchodem a společně jsme psali jeho řeči. Byl to muž, který přesně věděl, co chce říci; potřeboval pouze vypilovat svou latinu. Celkově jsme tedy napsali pro koncilní otce stovku proslovů. Částečně zazněly v koncilní aule, jiné byly předloženy písemně. Práce to byla značná...
Působení Otců Gumpela a Molinariho v koncilním dění se jí však nevyčerpalo. Čekal na ně další náročný a – jak náš pamětník zdůrazňuje – snad nejdůležitější úkol.
Přidružila se ještě jedna další věc – vysoce důležitá pro Tovaryšstvo a řádový život vůbec... Již začátkem koncilu si nás zavolal generální představený řádu – tehdy to byl Johannes Baptist Janssens, který se nám svěřil se svou velkou starostí. Pracoval totiž v ústřední přípravné komisi koncilu, tedy v komisi na nejvyšší úrovni, která kontrolovala dokumenty a koordinovala činnost jednotlivých nižších komisí. Zpozoroval, že v této komisi převažuje poměrně odmítavý a nedobrý postoj vůči řeholníkům. Zvláště se to projevuje tím, že je snaha zrušit exemptní postavení řádů a to by byl samozřejmě pro Tovaryšstvo velký zásah. Generál nás prosil, abychom mu pomohli exempci zahrnout do jednoho připravovaného dokumentu. Měl na mysli Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi, kam by tento případ náležel. Tudy cesta nevede, mínili jsme a upozornili jsme ho na nikdy nekončící kanonické spory mezi řádovými představenými a místními biskupy. Je nutné upozornit na princip exempce v dogmatické konstituci, a to především tam, kde se hovoří o postavení biskupů vůči papeži. A to se nám také podařilo. Jedná se o krátkou pasáž, která vyznívá nikoliv ve prospěch řeholníků, nýbrž ve prospěch papeže. Ten může vyjmout řeholníky z pravomoci místních ordinářů a poslat je podle svého uvážení tam, kde “hoří” nebo kde je to nutné, nezávisle na souhlasu místního biskupa (srov. Lumen Gentium, 45). Zejména to platí pro nás jezuity, protože skládáme slib výhradní poslušnosti papeži. Jedná se tedy o dogmatický text, který byl takto schválen. Dekret Christus Dominus se to nicméně v kapitolách 33-35 pokouší zvrátit. Zrušit exempci však již nemohl, protože už byla zanesena do dogmatické konstituce.
Obdobně hrozilo, že se z dogmatické konstituce o církvi vytratí celá kapitola o řeholnících, pokračuje koncilní teolog. O tom však v příštím pokračování našeho cyklu.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Koncilní teolog vzpomíná...
odeslat článek
vytisknout článek
