Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry!

Tato slova, která budou za chvíli pronášet noví kardinálové při slavnostním vyznání víry, jsou součástí nicejsko-konstantinopolského kréda, syntézy víry církve, kterou obdržel každý při křtu. Jedině vyznáváním a uchováváním tohoto pravidla pravdy jsme Pánovými učedníky. Na této konzistoři bych se chtěl pozastavit u termínu „katolický“ (v českém misálu je přeloženo slovem „všeobecný“ – pozn. překl.), který vyjadřuje podstatný rys církve a jejího poslání. Pojednání by mohlo být dlouhé a dalo by se pojmout z různých hledisek. Dnes poukáži na pár myšlenek.

Tyto charakteristické rysy církve odpovídají Božímu plánu, jak praví Katechismus katolické církve: „Je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná); on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků“ (KKC, 811). Církev je tedy katolická, protože Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“ (Mt 15,24), přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá: „Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“ (Mt 8,11). Tato všeobecná perspektiva vyplývá mimo jiné z toho, že Ježíš prezentuje sebe samého nejenom jako „Syna Davidova“, ale také jako „Syna člověka“ (Mk 10,33), jak jsme slyšeli v úryvku z evangelia, které se před okamžikem četlo. Titul „Syn člověka“, který je ve slovníku židovské apokalyptické literatury inspirován vizí dějin z knihy proroka Daniela (srov. 7,13-14), odkazuje na osobnost, která přijde „s nebeskými oblaky“ (v.13) a je obrazem, který předpovídá zcela nové království, nesené nikoli lidskou mocí, nýbrž pravou mocí pocházející od Boha. Ježíš používá tento bohatý a složitý výraz a vztahuje jej sám na Sebe, aby manifestoval pravý charakter Svého mesiášství jakožto poslání určeného celému člověku a každému člověku a překonávajícího každý etnický, národnostní a náboženský partikularismus. Následováním Ježíše, svolením ke vtažení do Jeho lidství a tedy do společenství s Bohem, vstupuje se do tohoto nového království, které církev zvěstuje a předjímá a které překonává zlomkovitost a rozptýlenost.

Ježíš pak posílá svoji církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“ (č.13). Všeobecnost církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Církev je tak od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každý z nich rozumí jakoby slyšel svůj rodný jazyk (srov. Sk 2,7-8). Od toho dne církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Všeobecné poslání církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém.

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15); „získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6). Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou církví. Když apoštolové mluví o církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice.

Do této linie a perspektivy jednoty a všeobecnosti církve patří také kardinálské kolegium, které představuje rozmanitost tváří, neboť vyjadřuje všeobecnost církve. Touto konzistoří chci položit zvláštní důraz na to, že církev je církví všech národů a proto se vyjadřuje v různých kulturách různých kontinentů. Je to církev Letnic, která v polyfonii hlasů nechává vystupovat k živému Bohu jediný harmonický zpěv.

Srdečně zdravím oficiální delegace různých zemí, biskupy, kněze, zasvěcené osoby, věřící laiky různých diecézních společenství a všechny, kteří se podílejí na radosti z nových členů kardinálského kolegia, s nimiž je pojí svazky příbuzenství, přátelství a spolupráce. Noví kardinálové, kteří reprezentují různé diecéze světa, jsou ode dneška přidruženi zcela zvláštním způsobem k římské církvi a posilují tak duchovní pouta, která sjednocují celou církev, jež je oživována Kristem a semknuta kolem Petrova nástupce. Dnešní obřad zároveň vyjadřuje svrchovanou hodnotu věrnosti. V přísaze, kterou za chvíli složíte, ctění bratři, totiž stojí slova plná hlubokého, duchovního i církevního významu: „Slibuji a přísahám, že od nynějška a dokud budu živ, zachovám věrnost Kristu a Jeho evangeliu a ustavičnou poslušnost Apoštolskému stolci římské církve.“ A při přijímání purpurového biretu uslyšíte pobídku, „že máte být připraveni kvůli růstu křesťanské víry, pro pokoj a blaho Božího lidu jednat statečně až k prolití krve“. Předání prstenu bude zase provázet povzbuzení: „Věz, že spolu s láskou ke Knížeti apoštolů poroste tvoje láska k církvi.“

V těchto gestech a vyjádřeních, která je provázejí, se ukazuje fyziognomie, kterou dnes v církvi přijímáte. Od nynějška budete ještě úžeji a niterněji sjednoceni s Petrovým stolcem: tituly nebo diakonie kostelů vám budou připomínat spojení, které vás zvláštním způsobem přimyká k této římské církvi, jež předsedá všeobecné lásce. Svojí spoluprací s úřady římské kurie budete zvláštním způsobem mými cennými spolupracovníky zejména v apoštolské službě celé katolicitě jakožto Pastýře celého Kristova stádce a prvního ručitele nauky, kázně a morálky.

Drazí přátelé, chvalme Pána, který „svými dary nepřestává štědře obdarovávat svoji církev roztroušenou ve světě“ (Vstupní modlitba) a posiluje ji neustálou mladostí, kterou jí dodává. Jemu svěřujeme novou církevní službu těchto ctěných a vážených bratří, aby mohli odvážně dosvědčovat Krista povzbuzujícím dynamismem víry a znamením ustavičné a obětavé lásky.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy