Italské nakladatelství
Cantagalli v těchto dnech vydalo knihu „Pius XII. a koncil“. Jejími autory jsou O. Nicola Bux, O. Peter Gumpel a historička Alexandra von Teuffenbachová (
Pio XII e il Concilio, Siena 2012 ). Projekt Pia XII. na vyhlášení všeobecného církevního sněmu připomíná německý jezuita ve svých dnešních vzpomínkách.
V závěru koncilu, ve čtvrté periodě, panovala euforická nálada. Lidé byli především rádi, že je sněm konečně u konce. Pátá nebo šestá perioda by již vůbec nebyla finančně únosná. To je ještě další aspekt – náklady koncilu, které nesl Vatikán. Jan XXIII. byl přesvědčen, že se koncil uzavře během šesti osmi týdnů. Ihned jsme ho varovali, že je to zcela nemožné. Možná to šlo na římské synodě, která se připravovala rok či půldruhého roku a při které faráři vše odsouhlasili, jako když bičem mrská. Papežovi se sice zdálo, že koncil je také takto naplánován, ale podle našeho mínění se mohl protáhnout na roky. Toho si byl vědom také Pius XII., který chtěl vyhlásit koncil a věnoval se po tři roky jeho přípravě. Nakonec tento záměr neuskutečnil – za prvé kvůli příliš rozdílným názorům panujícím v tehdejší církvi. Za druhé pokládal za nezodpovědné, aby se krátce po druhé světové válce biskupové periodicky každé dva měsíce vzdalovali ze svých diecézí, a to po dobu několika let. Za třetí se dotazoval, zda by na koncil mohli přijet lidé z oblastí okupovaných Ruskem. A pokud by mohli přijet, bylo by jim povoleno se zase vrátit? Nebo by režim využil jejich vycestování, aby se těchto „trapičů“ zbavil? Svou roli sehrál také jeho věk – Piovi XII. bylo v roce 1951 pětasedmdesát. Rozhodl tedy, že pokud se koncil vůbec uskuteční, vyhlásí jej jeho nástupce. Papež Pacelli si také uvědomoval, jak je obtížné řídit tak velký sněm. Pokud by se byl koncil konal ještě za jeho pontifikátu, s největší pravděpodobností by byla přijata koncepce, kterou jsme opakovaně předkládali. Navrhovala delší dobu na vystoupení v koncilní aule, při kterých by bylo bývalo možné dostatečně vyložit jednotlivá témata a protichůdná mínění v klidu a bez časové tísně. Obě strany měly dostat stejnou příležitost k předestření a obhajobě svých názorů, aby bylo plénum informováno věcně a na základě faktografických podkladů. Něco obdobného se prostě na koncilu nestalo. A v tom spočívá jeho jistá tragičnost.
Koncilní plénum přitom muselo projednávat zcela zásadní otázky, kterým se přípravné dokumenty věnují jen okrajově, zdůrazňuje Otec Gumpel.
Když se podíváte na akta přípravné komise koncilu, víte, kolikrát se tam vyskytuje pojem „biskupská kolegialita“? Celkově osmkrát a to ve zcela různorodých významech. Toto téma tedy muselo být zcela nově zpracováno. Toho jsme se s Otcem Molinarim moc neúčastnili, s výjimkou takzvané Nota explicativa praevia - Předběžné vysvětlující poznámky, která byla připojena k dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium. Věc se měla následovně: Každý den byla v průběhu několikahodinových zasedání teologické komise pauza na kávu. Když jsme se jednou vrátili na svá místa, Molinari na něm našel papír, kde stálo: „Za žádnou cenu už nic neměnit na textu o kolegialitě biskupů. Text je pochybný a po koncilu můžeme podat jeho maximalistickou interpretaci.“ Touto maximalistickou interpretací se mělo dospět k tomu, že by papež nemohl psát encykliky bez souhlasu světového episkopátu. Zde už zacházíme příliš daleko a odporujeme závěrům prvního Vatikánského koncilu. Do dnešního dne nevíme, zda to nebylo nedopatření, zda byl onen list určen někomu jinému, a nikoliv Otci Molinarimu, jehož názory byly všeobecně známy. Nebo jestli to někdo udělal úmyslně. Molinari šel ještě téhož večera do apoštolského paláce, setkal se s biskupem Martinem z prefektury Papežského domu (Jacques-Paul Martin, pozdější prefekt Papežského domu a kardinál, pozn. red.) a ten dopis ihned předal Svatému otci. Další den nám biskup Martin vyprávěl, že papež po přečtení vzkazu dostal záchvat pláče a řekl: Podvedli mne.
Autora onoho dopisu již nikdy nedohledáme. Papeže nicméně podnítil k tomu, aby vyžadoval sepsání Nota previa, která měla zabránit nedorozuměním či možným sporným interpretacím. Pavel VI. pověřil sepsáním církevního právníka Otce Bertramse. Z dogmatického hlediska museli tomuto přídatku dát dobrozdání tři jezuité – Molinari, Gumpel a Potze. Tato vysvětlující poznámka nepřináší nic moc nového, avšak vylučuje určité extremistické chybné výklady. Dogmaticky proti ní nelze nic namítnout...
uzavírá své vzpomínky očitý svědek dění druhého Vatikánského koncilu, O. Peter Gumpel z Tovaryšstva Ježíšova.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Koncilní teolog vzpomíná...