Svatá rodina – stačí vyslovit ten pojem a vyvstane mi před očima idylický obraz, který vysívá v ložnicích našich babiček. Josef, spíš než jako snoubenec, tu vypadá jako dědeček Panny Marie, která také zrovna nevyniká krásou. Atmosféra obrazu je statická, z členů Sv. rodiny vyprchal život, nic se neděje, vládne posvátná nuda.
Zcela jiný obraz podává Zeffirelliho film Ježíš Nazaretský. Líčí Josefa jako mladého, sympatického, energického muže, kterého stojí vnitřní boj změnit své životní plány a přijmout plány Boží s jeho půvabnou snoubenkou Marií. Franco Zeffirelli zasadí život Sv. rodiny do běžných podmínek doby. A skutečně to, co víme o Josefovi, Marii a Ježíškovi – a to je celkem nic – dokazuje, že 30 let se Svatá rodina ničím nevymykala, co by stálo za zmínku. Dobře se tedy hodí k dnešnímu svátku čtení z Knihy Sirachovcovi, která příslovími a poučeními podává návod k umění života. Sirachovec píše pod vlivem řecké kultury, která si cenila všeobecně lidské moudrosti (Sir 3,3-7.14-17a). Tu vychvaluje i Žalm 128, který výměnou za ni slibuje spokojený život jako odměnu už zde na zemi.
V Ježíši Bůh vstoupil do zcela obyčejného všedního rodinného života, kde nejsou v popředí vypjatá náboženská gesta, ani pateticky zbožná slova. Život sám je tu prosáklý Božstvím Syna člověka a i mlčení tu zní Božským slovem, které se tak chtělo přiblížit lidem, že jak říká Origenes, mluví „dětským žvatláním“. Aby se Slovo Boží stalo člověkem, mohlo přijmout tělo z Panny Marie a dorůst, potřebovalo rodinu. Možná se nad tím ani nepozastavíme, ale už samotný fakt, že „Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,41-52) je něčím závratným. Nedovedeme si to vůbec představit: Ježíšovo lidství roste a dorůstá, zatímco jeho Božství se dynamice lidského růstu přizpůsobuje. Některé teology to přivádí na myšlenku, že do vědomí sebe sama jako Mesiáše musel teprve dorůst! Brání se představě, že například chlapec Ježíš při hře na schovávanou, vždy věděl, kde se skrývají kamarádi, protože byl jako Bůh vševědoucí. Dotýkáme se zde Ježíšovy psychologie, která pro nás zůstává tajemstvím. Proto působí filmy o Ježíšovi někdy tak trapně, protože chtějí Kristovo boholidské vědomí vyjádřit čistě lidskou mimikou. Herec zde stojí před nesplnitelným úkolem, vžít se do Ježíšovi totožnosti.
Mnohem šťastnější je způsob malíře Jana Knapa, kterým zasazuje scény ze života Sv. rodiny nikoliv do historického, nýbrž do současného života. A tak ve světnici venkovského stavení, kde Panna Maria koupe Ježíška v lavoru, vidíme v rohu rozestavěný vláček. Připouští tím, že v Ježíškově pokojíku byl možná i nepořádek a že to Josefovi třeba lezlo na nervy. Kdo ví, jestli si na uklidnění neopakoval: „Binec v bytě – šťastné dítě!?“ A že by Panna Maria nikdy nezvýšila hlas, je rovněž nepředstavitelné. Koneckonců nelze přehlédnout vyčítavý tón hlasu v její spíše rétorické otázce: „Dítě, proč jsi nám to udělal?“ (Lk 2,41-52) Dospívající Ježíš dá matce a otci najevo, že musí jít svou cestou. Zcela běžná událost v rámci pouti, kdy se Ježíš svým rodičům ztratí, přerůstá v existenciální krisi. I Josef a Maria se musí učit pustit věci z rukou a nechat své dítě jít. Rodina se tu stává otevřeným prostorem, kde každý najde své povolání.
Znám rodinu, kde nemají televisi. Místo ní je v centru prostorného obýváku spojeného s jídelnou a kuchyní krb, který přímo zve sesednout se okolo, vyprávět si nebo předčítat ostatním, či se společně modlit. Světlem prozářený dům s výhledem daleko do kraje je plný dětí. Hmatatelný primát života slovu rodina navrací svůj smysl v pojmu rodit, stejně jako v pojmu rodiče. Dům této rodiny je oáza duše, je prostor, kde lidské limity nebrání Bohu růst. Nabývají smyslu slova Angela Silesia: „Wird Christus tausendmal zu Bethlehem geborn und nicht in Dir; Du bleibst noch ewiglich verlorn. – I kdyby se Kristus tisíckrát v Betlémě narodil, a ne v Tobě, zůstal bys na věky ztracen.“ A Nicolaj Berdjaev s jemu vlastní živelností dosvědčuje: „Nezajímá mě historický Ježíš, ale jen Kristus víry v mém nitru.“
Nechat Krista víry v našem nitru žít, růst a rodit se, vyžaduje rodinu jako prostor svobody, důvěry a lásky. Kdosi moudrý řekl, že matčina láska je příslib, který život nikdy nesplní. Lidé, kteří vyrůstali v (takovém) prostředí, kde se všichni měli rádi, to mívají někdy obzvlášť těžké. Důvěřují a jsou klamáni, milují a lásku nedostávají, dávají a jsou šizeni. Platí to i pro Druhou božskou osobu, která přišla, aby nastolila mezi lidmi vztahy, jaké vládnou v Nejsvětější Trojici a kterým říkáme Boží království. Jenže milování až ke sebezmaření (kenose) v lůně Trojice je blaženost a slast, táž láska na zemi strašně bolí. A přesto Terezie z Lisieux měla za životní program: Milovat až to bolí a pak ještě milovat.
Ježíš to všechno věděl. A je celkem jedno, jestli hned, či do toho poznání dorostl. Když viděl, do čeho jde, nestáhl se zpět, protože právě proto se narodil. Na východních ikonách spatříme matku ukládat své dítě ovinuté pohřebním plátnem do sarkofágu, zatím co na Západě jakoby z hlouby doby postní zaznívá Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše. Roste v nás poznání, že „Bůh přijal tělo z Marie Panny“ jen z jediného důvodu: aby mohl za nás zemřít. Zemřít však znamená narodit se: pro nás, v nás a spolu s námi – pro nebe!
Vrazili do mě, abych padl,
avšak Hospodin mi pomohl.
Hospodin je má síla a statečnost,
stal se mou spásou.
Žl 118 (117) .
odeslat článek
vytisknout článek
