Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   10. 11. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty



O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

9.2.2013 

Víra je strážcem mého bytí

Lectio divina Benedikta XVI. v římském semináři

Česká sekce RV

Eminence,
drazí bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři,

Každoročně je mi potěšením setkat se zde s vámi, vidět tolik mladých, kteří směřují ke kněžství, jsou pozorní k Pánovu hlasu, chtějí se tímto hlasem řídit a hledají cestu, jak sloužit Pánu v této naší době.

Slyšeli jsme tři verše z prvního listu svatého Petra (srov. 1,3-5). Ale ještě než přistoupíme k samotnému textu, zdá se mi důležité, věnovat pozornost právě tomu, že jeho autorem je Petr. První dvě slova tohoto listu jsou „Petrus apostolus“ (srov. 1,1). On mluví a mluví k církvím v Asii a nazývá je vyvolenými, rozptýlenými a cizinci (srov. ibidem). Zamysleme se nad tím trochu. Petr mluví z Říma, jak je zřejmé ze závěru listu, kde nazývá Řím Babylonem (srov. 5,13). Petrova slova jsou jakousi první encyklikou, kterou se první z apoštolů, Kristův náměstek, obrací k církvi všech dob.

Apoštol Petr mluví o tom, že v Ježíši Kristu nalezl Božího Mesiáše, kterému řekl jménem budoucí církve jako první: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (srov. Mt 16,16). Mluví o tom, že nás uvedl do této víry a o tom, co mu řekl Pán: „Tobě dám klíče nebeského království“ (srov. Jan 16,19) a svěřil svoje stádce po Zmrtvýchvstání, kdy mu třikrát zopakoval „Pas moje stádce, moje ovce“ (srov. Mt 16,19). Mluví také muž, který padl a zapřel Ježíše, ale kterému se dostalo milosti spatřit Ježíšův pohled, byl zasažen ve svém srdci, dostalo se odpuštění a obnovy jeho poslání. Především je však důležité, že tento muž, plný vášně a touhy po Bohu, touhy po Božím království, po Mesiáši, tedy muž, který nalezl Ježíše, Pána a Mesiáše, je také mužem, který zhřešil, padl a přesto zůstal před zraky Páně, stal se zodpovědným za Boží církev, byl pověřen Kristem a zůstává nositelem Jeho lásky.

Mluví apoštol Petr, ale exegeté nám říkají, že není možné, aby tento list byl Petrův, protože jeho řečtina je natolik dobrá, že nemůže být řečtinou nějakého rybáře od Galilejského jezera. Nejenom jazyk, struktura řeči je vynikající, ale také myšlení je dostatečně zralé. Obsahuje konkrétní formulace, které shrnují víru i reflexi církve. Říkají nám tedy: Jde tedy o vývojové stadium, které nemohlo být vlastní Petrovi. Jak na to odpovědět? Existují dvě důležitá stanoviska. Za prvé, samotný Petr, tedy tento list nám podává určité vysvětlení, protože na jeho konci se říká: „Píšu vám prostřednictvím Silvána“ (1 Petr 5,12) – dia Silvano. Ono „prostřednictvím“ může znamenat různé věci. Jednak, že prostřednictvím Silvána list posílá a může to také znamenat, že mu pomáhal při redakci. Může to znamenat, že jej [Silván] prakticky psal. V každém případě můžeme uzavřít tím, že samotný list uvádí, že Petr při jeho psaní nebyl sám a tento dopis vyjadřuje víru církve, která už se ubírá cestou víry, stále zrající víry. Nepíše sám jako izolovaný jedinec, píše s pomocí církve, lidí, kteří mu pomáhají prohlubovat víru a vstupovat do hlubin jejího myšlení, jejího rozumění. A to je velmi důležité. Petr nemluví jako jednotlivec, mluví ex persona Ecclesiae, tedy jako muž církve, zajisté osobně, se svojí osobní odpovědností, ale také jako osoba, která mluví jménem církve: nikoli jako nějaký génius 19. století, který chtěl vyjádřit pouze osobní, originální ideje, které nikdo předtím nevyjádřil. Nikoli. Nemluví jako geniální individuum, ale mluví v církevním společenství.

V Apokalypse, v úvodním vidění Krista stojí, že Kristův hlas je jako hukot množství vod (srov. Zj 1,15). To znamená, že Kristův hlas shromažďuje všechna vodstva světa, nese v sobě veškerou vodu dávající světu život; je Osobou. Právě v tom spočívá velikost Pána, který v sobě nese celý proud Starého zákona, ba i moudrost všech národů. A to, co je zde řečeno o Pánu, platí v jiném smyslu o apoštolovi, který nechce říkat jenom nějaká svoje slova, ale skutečně s sebou přináší vody víry, vody celé církve a právě tak dává plodnost. Je osobním svědkem, který se otevírá Pánu a stává se tak otevřeným. Toto je důležité.

Potom považuji také za důležité, že v závěru tohoto listu, Petr jmenuje Silvána a Marka, kteří byli rovněž přáteli svatého Pavla. Toto propojení ukazuje, že světy svatého Petra a svatého Pavla jdou ruku v ruce. Není nějaká výlučně petrovská teologie stojící proti pavlovské teologii, nýbrž teologie církve, víra církve, ve které určitě existují odlišnosti temperamentu, smýšlení a stylu řeči Pavla a Petra. Je dobře, že také dnes existují tyto odlišnosti, různá charismata, různé temperamenty, které nicméně nejsou v rozporu, ale pojí se ve společné víře.

Chtěl bych ještě dodat jednu věc. Svatý Petr píše z Říma. Je důležité, že tady máme již římského biskupa, počátek posloupnosti, začátek konkrétního primátu sídlícího v Římě, nejenom uděleného Pánem, ale zasazeného tady, v tomto městě, v této metropoli světa. Jak se dostal Petr do Říma? Je to seriózní otázka. Skutky apoštolů nám podávají, že po svém útěku z Herodova vězení šel na jiné místo (Sk 12,17) - eis eteron topon, neznámo kam. Někteří tvrdí, že do Antiochie, někteří říkají, že do Říma. V každém případě je v této kapitole řečeno, že před odchodem svěřil žido-křesťanskou církev, jeruzalémskou církev Jakubovi. Přestože ji však svěřil Jakubovi, zůstal mu primát všeobecné církve, církve pohanů, ale také církve žido-křesťanské. A tady v Římě nalezl velkou žido-křesťanskou obec. Liturgisté nám říkají, že v římském kánonu existují stopy typicky židovsko-křesťanského slovníku. Vidíme tak, že v Římě se vyskytují obě části církve: žido-křesťanská i pohano-křesťanská, ale tvoří jednotu, výraz všeobecné církve. A pro Petra je přechod z Jeruzaléma do Říma zajisté přechodem do všeobecnosti církve, přechodem do církve pohanů všech dob, do církve, která je stále také židovská. A myslím, že cestou do Říma svatý Petr myslel nejenom na tento přechod z Jeruzaléma do Říma, z církve žido-křesťanské do církve všeobecné, ale zajisté si připomínal také poslední Ježíšova slova, zaznamenaná svatým Janem: „Až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš“ (Jan 21,18). Je to proroctví ukřižování. Filologové nám ukazují, že se tu vyskytuje přesný, technický termín „vztáhnout ruce“, který se týká právě ukřižování. Svatý Petr věděl, že jeho koncem bude mučednictví, že ukřižováním završí svoje následování Krista. Cestou do Říma tedy šel určitě vstříc mučednictví. V Babylonu jej čekalo mučednictví. Primát tedy zahrnuje všeobecnost, ale rovněž mučednictví. Řím je od začátku také místem mučednictví. Vykročením do Říma Petr přijímá znovu Pánova slova, jde vstříc kříži a vybízí také nás k přijetí mučednického aspektu křesťanství, který může mít velmi odlišné formy. Také kříž může mít různé formy, ale nikdo nemůže být křesťanem, aniž by následoval Ukřižovaného, bez toho, že by přijal také tento mučednický moment.

Po těchto slovech o autorovi listu, také pár slov o těch, pro které byl napsán. Již jsem řekl, že svatý Petr označuje ty, kterým píše slovy „eklektois parepidemois - vyvolení žijící v rozptýlení jako cizinci“ (1 Petr 1,1). A máme tu opět paradox slávy a kříže: vyvolení, ale i rozptýlení a cizinci. „Vyvolení“ byl titul slávy Izraele. My jsme vyvolení. Bůh vyvolil tento malý národ nikoli proto, že jsme velicí, praví Deuteronomium, ale z lásky (Dt 7,7-8). Vyvolení teď Petr přenáší na všechny pokřtěné a obsahem prvních kapitol je právě to, že se pokřtěným dostává privilegií Izraele, jsou novým Izraelem. Zdá se mi, že toto označení stojí za zamyšlení. Jsme vyvolení. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem, chce mne mít knězem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. Chtěl, abych byl nositelem jeho vyvolení, které je vždy také posláním, zejména posláním a odpovědností za druhé. Jsme vyvolení, a máme být vděční a radovat se z této skutečnosti. Bůh myslel na mne, vyvolil mne, katolíka, za nositele svého evangelia, za kněze. Mám za to, že se vyplatí o tom často přemýšlet a účastnit se tak faktu svého vyvolení. Vyvolil mne, chtěl mne, a já nyní odpovídám.

Možná jsme dnes pokoušeni říci: nechceme se radovat z toho, že jsme vyvolení, byl by to triumfalismus. Byl by to triumfalismus, kdybychom si mysleli, že Bůh mne vyvolil, protože jsem tak veliký. Toto by byl skutečně pochybený triumfalismus. Avšak, radost z toho, že mne Bůh chtěl, není triumfalismus, nýbrž vděčnost, a mám za to, že bychom se měli této radosti znovu naučit. Bůh chtěl, abych se narodil, v katolické rodině a poznával Ježíše již od začátku. Je to dar, být chtěný Bohem, takže jsem mohl poznat Jeho tvář, poznat Ježíše Krista, lidskou tvář Boha, lidský úděl Boha v tomto světě! Mít radost, protože mne vyvolil, abych byl katolíkem, abych byl v této Jeho církvi, kde subsistit Ecclesia unica (subsistuje jediná církev, srov. Unitatis redintegratio, 4). Je třeba se radovat, protože Bůh mi dal tuto milost, tuto krásu poznat plnost pravdy Boží, radost Jeho lásky.
Vyvolení je slovem privilegia a pokory zároveň. Avšak slovo „vyvolení“ je doprovázeno výrazem parapidemois, rozptýlení, cizinci. Jako křesťané jsme rozptýleni a jsme cizinci. Vidíme, že křesťané jsou dnes ve světě nejvíce pronásledovanou, protože nekonformní skupinou, protože jsou podnětem proti tendencím egoismu, materialismu, a všech těchto věcí.

Křesťané jsou zajisté nejenom cizinci. Existují také křesťanské národy, jsme hrdí, že jsme přispěli k formaci kultury. Existuje zdravý patriotismus, zdravá radost z příslušnosti k národu, který má dlouhou historii kultury a víry. Avšak, jako křesťané jsme vždycky také cizinci podobně jako Abraham, připomíná list Židům. Jako křesťané jsme právě dnes také cizinci. Na pracovištích tvoří křesťané menšinu, ocitají se v situaci odcizení. Je to div, že jedinec dovede ještě věřit a žít za takové situace. Také to patří k našemu životu. Je to forma bytí s Kristem Ukřižovaným, být cizinci, kteří nežijí způsobem stejným jako všichni, ale žijí nebo se alespoň snaží žít podle Jeho Slova uprostřed velké rozmanitosti, v porovnání s tím, co všichni říkají. Právě to je pro křesťany charakteristické. Všichni říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl také?“ Ne, já ne, protože chci žít podle Boha. Svatý Augustin jednou řekl: „Křesťané jsou ti, kteří nemají kořeny dole jako stromy, ale nahoře; nežijí v přirozené gravitaci směrem dolů“. Prosme Pána, aby nám pomáhal přijímat poslání žít v rozptýlení a tedy v určitém smyslu jako menšina; žít jako cizinci a přesto být zodpovědní za druhé a právě tak skýtat sílu k dobru uprostřed našeho světa.

Dostáváme se konečně ke třem dnešním veršům. Chtěl bych jenom zdůraznit anebo řekněme trochu interpretovat, nakolik mi bude možné, tři slova: znovuzrozeni, dědictví a chráněni vírou. Znovuzrozeni – řecky anaghennesas znamená, že být křesťanem není pouhé rozhodnutí mojí vůle, moje idea, že uvidím nějakou skupinu, která se mi líbí a stanu se jejím členem, sdílím jejich cíle atd. Nikoli. Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Znovuzrození se netýká jenom sféry vůle a myšlení, nýbrž sféry bytí. Jsem znovuzrozen, znamená, že stát se křesťanem, je především pasivum. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem. A svoluji k tomuto znovuzrození, nechávám se přetvořit, obnovit a znovuzrodit. To pokládám za velmi důležité. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít. Nikoli: týká se právě hloubky bytí, to znamená, že křesťanský zrod začíná Božím činem, především Jeho činem, a já se nechám formovat a transformovat.

Zdá se mi, že to je ten předmět, o kterém máme meditovat právě v roce, ve kterém uvažujeme o svátostech křesťanské iniciace; hluboké pasivum a aktivum znovuzrozeného bytí, povstání celého křesťanského života. Svolení k přetvoření Jeho Slovem skrze společenství církve, životem církve, znameními, kterými Pán působí ve mně, spolu se mnou a skrze mne. A znovu se zrodit, být znovuzrozeni znamená také, že vstupujeme do nové rodiny: Bůh je můj Otec, církev moje matka, ostatní křesťané moji bratři a sestry. Být znovuzrozeni, nechat se přetvořit, v sobě také zahrnuje nechat se dobrovolně začlenit do této rodiny, žít pro Boha Otce a z Boha Otce, žít ze společenství s Kristem, Jeho Synem, který mne znovuzrodil svým Zmrtvýchvstáním jak říká list svatého Petra (srov. 1 Petr 1,3), žít s církví, nechat se formovat církví v mnoha smyslech, mnoha způsoby a být otevřený svým bratřím, rozpoznávat v druhých skutečně svoje bratry, kteří jsou spolu se mnou znovuzrozeni, přetvořeni, obnoveni; jeden je odpovědný za druhého. Tato odpovědnost je vlastní křtu, který je celoživotním procesem.

Druhým slovem je dědictví. Je to velmi důležité slovo Starého zákona, kde je řečeno Abrahamovi, že jeho potomstvo zdědí zemi, a tento příslib stále platí: Budete mít zemi, zdědíte zemi. V Novém zákonu se toto slovo stává slovem, které je určeno nám: my jsme dědici nikoli určitého území, ale Boží země, Boží budoucnosti. Dědictví je věc budoucnosti, a tak nám toto slovo říká, že jako křesťané máme budoucnost: budoucnost je naše, budoucnost je Boží. Jako křesťané víme, že naše budoucnost je naše a že strom církve není mrtvý, nýbrž stále roste. Máme tedy důvod, abychom se nedávali strhnout proroky zkázy - jak říkal papež Jan - těmi, kteří říkají: „Dobře, církev, je strom, který vyrostl z hořčičného zrnka, rostl dva tisíce let, a nyní má svůj čas za sebou, nyní je čas jeho skonu“. Nikoli. Církev se ustavičně obrozuje, znovu se rodí. Budoucnost je naše. Existuje přirozeně také falešný optimismus a falešný pesimismus. Falešný pesimismus říká, že doba křesťanství se končí. Nikoli, znovu začíná! Falešný optimismus je ten, který nastoupil po Koncilu, kdy se zavíraly semináře a řeholní domy a říkalo se: to nic, všechno jde dobře. Nikoli. Ne všechno jde dobře. Nastává také velký úpadek, nebezpečí. Musíme se zdravým realismem uznat, že takto to nejde. Není dobré, dělají-li se pomýlené věci. Avšak, je třeba mít zároveň jistotu, že pokud církev tu a tam v důsledku hříchů lidí a jejich bezvěrectví skomírá, současně se znovu rodí. Budoucnost patří skutečně Bohu. To je velká jistota našeho života, velký, pravý optimismus, který známe. Církev je stromem Božím, který žije navěky a nese v sobě věčnost a pravé dědictví: život věčný.

A nakonec výraz chráněni vírou („protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc“ – 1 Petr 1,5). Nový zákon v listě svatého Petra používá vzácné slovo phrouroumenoi, což znamená: „strážci“ a víra je jako stráž, chránící integritu mého bytí. Toto slovo interpretuje především výraz „strážci“, kteří stojí u městských bran a střeží město, aby nebylo napadeno mocnostmi záhuby. Víra je tak „strážcem“ mého bytí, mého života, mého dědictví. Musíme být vděčni za tuto stráž víry, která nás chrání, pomáhá nám, vede nás a skýtá nám bezpečí. Bůh mne nepustí ze svých rukou. Jsme chráněni vírou, tím skončím.
Mluvím-li o víře, musím stále znovu myslet na onu nemocnou, která se uprostřed zástupu dostala k Ježíši, aby se jej dotkla a byla uzdravena. „Pán jí řekl: Kdo se mě to dotknul? Odpověděli mu: Vidíš přece, jak se na tebe lidé tlačí, a ptáš kdo se mě dotkl!“ (Mk 7,24-30). Pán však ví, že existuje dotyk povrchní, vnější, který skutečně není opravdovým setkáním s Ním. Existuje však způsob, jak se jej dotknout hluboce. A tato žena, se dotkla opravdu: dotkla se nejenom rukou, nýbrž svým srdcem. Obdržela tak Kristovu uzdravující sílu, dotkla se skutečně zevnitř, vírou. To je víra: dotknout se Krista rukou víry, srdcem, a tak přistoupit k síle Jeho života, k Pánově uzdravující síle. Prosme Pána, kterého se můžeme dotýkat stále více, abychom byli znovuzrozeni. Prosme, aby nás nenechal padnout, aby nás držel za ruku a tak nás střežil pro opravdový život.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
16.2.12 Benedikt XVI.: Nepřizpůsobovat se tomutu světu je výraz pravé lásky k němu
5.3.11 Poutem, které osvobozuje, je láska
12.2.10 Poznání Boha v Kristu působí radost
1.2.08 Jen Bůh může ?naplnit čas.?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv listopad 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti