Rádio Vaticana

Přinejmenším dvě věci by se při pokušení Ježíše na poušti měly rozjímat nyní, po Kristově zmrtvýchvstání a po dvou tisíciletém trvání církve. První plyne z toho, že v Ježíši je pokoušen samotný Bůh, a druhá z toho, že stojíme zároveň před archetypálním zobrazením pokušení celého lidstva, které v sobě Spasitel zahrnuje jakožto Syn Boží, jenž „se svým Vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem“ (GS 22), jak praví II. vatikánský koncil.

Dominantní historicko-kritický duch obvykle strhuje k úvaze, podle níž jsou lidé pokoušeni jenom jako jednotlivci, a zároveň k mylné interpretaci, že evangelní pasáž o Ježíšově pokušení je pouhým příkladem pokušení lidského jedince, tedy hříšníka, kterým Ježíš nebyl. Odtud vyplývá i další věc, kterou historicko-kritická metoda výkladu musí přehlížet, totiž otázka pokušitele, kterým nemohou být hříšné sklony lidské přirozenosti Ježíše Nazaretského, nýbrž jedině Zloduch osobně neboli Satan. Pokušitel je bytost, která neumí - protože nechce - nic jiného než věčnou smrt člověka, lidstva jako takového ve smyslu globálním, ale také dějinném. Satan svého vražedného cíle nemůže dosáhnout díky Kristově Ukřižování a Vzkříšení, ale neznamená to, že se o to nebude pokoušet do té doby, dokud se Kristus nevrátí, ba právě naopak, jak známo z jiných míst Nového zákona.

Je-li tedy zřejmé, že pokušení, kterým se Ježíš vystavil na poušti, jsou originální výmysly nepřítele lidské přirozenosti, čili Lucifera a jsou určena nejenom jedinci, ale lidstvu jako celku v v kontinuitě celých lidských dějin, lze se za pomocí této načrtnuté optiky podívat na jednotlivá pokušení, jak je podává svatý Lukáš.

První je pokušení materialismu, tedy života orientovaného jenom na vezdejší chléb. Sociální formulací tohoto pokušení je například ideologie komunismu, na jejímž konci, jak už možná dnes málokdo ví, má být blahobyt a bezplatný přístup všech lidí k čemukoliv (materiálnímu), co si člověk zamane. Toto globalizující pokušení se může přirozeně nabízet i pod jiným sociálním nátěrem, například svobodným trhem a demokracií, pochopitelně v dlouhodobější perspektivě.

Druhým pokušením je vzdávat úctu Satanovi výměnou za obdržení vlády nad světem. Ježíš neodpovídá tím, že Satan nevlastní žádné království tohoto světa, protože Zloduch skutečně je vládcem tohoto světa, jak Ježíš na mnoha jiných místech také říká, a odpovídá jenom poukazem na povinnost klanět se Pánu Bohu. Ježíš v této souvislosti užívá také slovo „sloužit“. I Satanovi totiž lze sloužit. Má totiž svůj plán, který chce uskutečnit a evidentně souvisí se světovládou, kterou nabízí.

Třetí pokušení je nejtěžší; je to perverze vztahu člověka k Bohu a spočívá v donucování živého Boha, aby jednal podle toho, jak si přeje člověk. Týká se tedy právě a jenom věřícího, tedy člověka, který v živého Boha věří. Ježíšova odpověď: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ je adresována věřícím, zejména židům a křesťanům, a odkazuje na starozákonní situaci vzniklou během putování na poušti, kde se Izraelité u místa Massa a Meriba rozzlobili na Hospodina, protože interpretovali nedostatek vody jako Hospodinovu vinu a Mojžíš jim tedy řekl: „Proč pokoušíte Boha?“ (Ex 17, 2). Plyne z toho mimo jiné, že největším pokušením jsou krize, bída, ukrutnosti, války a totality interpretované jako opomenutí či dokonce schválnost Stvořitele: „pokoušeli Hospodina tím, že říkali: Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ (Ex 17,7). Netřeba připomínat, že provinění křesťana, upadne-li do tohoto pokušení je - vzhledem k víře ve spasitelné Ježíšovo utrpení – ještě mnohem a mnohem závažnější.

Ježíš podstoupil pokušení proto, aby jim křesťané, mohli čelit, což budou moci jedině, budou-li je umět rozpoznávat.