Nejen italští novináři se vyptávají na možné kandidáty papežství. Přiznám se, že mě nelákají sázky na papeže. Nejenom katolík se totiž musí svěřit Duchu svatému. Není ani důležité vědět, zda nový papež bude mladý nebo starší, Evropan či nikoli. Stejně tak distinkce mezi progresisty a konzervativci je dnes zastaralá a vyčpělá. Pokusím se však, nakolik mohu, převést diskusi od jmen k podstatným otázkám a od organizačních dimenzí k nauce víry.
Čím by se mělo konkláve zabývat? Začnu u organizačních otázek, které jsou méně důležité než ty věroučné, ale nejsou bezvýznamné. Vyslovil jsem už v jednom z předchozích komentářů své přesvědčení, že rozhodnutí Benedikta XVI. zahrnuje dva faktory. Jeden je „apokalyptický“, což je slovo, které u katolíka nevyvolává obavy z konkrétní předpovědi konce světa, nýbrž znamená určité „vyjevení“ mimořádné závažnosti doby. A druhý faktor je praktický. V této souvislosti můžeme snad využít klasika sociologie, Talcotta Parsonnse (1902-1979). Tento americký sociolog napsal o náboženství několik hloupostí, které jsou dnes právem zapomenuty, ale šel velmi do hloubky v analýze komplikovanosti sociální organizace. Došel k tomu, že pokud komplikované organizace nezaniknou, budou se nutně ještě více komplikovat.
Katolická církev roku 2013 je organizace mnohem komplikovanější než byla před padesáti lety. Jistý novinář se mne ptal, proč Benedikt XVI. odstoupil a bl. Jan XXIII. (1881-1963), který byl sužován nemocemi mnohem více než papež Ratzinger, v úřadě zůstal. Odpověděl jsem mu, že bl. Jana XXIII. za svého pontifikátu podnikl jen jednu cestu: do Assisi a Loreta. Zatímco dnes se po papeži žádá, aby cestoval každé dva až tři měsíce, nevyjímaje vzdálené kontinenty – například Světové dny mládeže by byly bez papeže nemyslitelné – a každý měsíc musí předsedat desítkám shromáždění.
Papež má církev vést. Rozhodnutí bl. Jana Pavla II. (1920-2005) delegovat vedení na druhé a vyhradit si jenom přímý kontakt s věřícími, je třeba respektovat a vydalo skvělé plody, ale je natolik spojeno s jeho neopakovatelnou osobností, že se nemůže stát pravidlem. Konkláve tedy především bude muset brát zřetel na to, aby papež měl dostatek sil a mohl jednat rozhodně a vitálně. Nechybějí takoví, kteří se snaží vykládat obvinění emeritního arcibiskupa Los Angeles, kardinála Rogera Mahonyho za špatný přístup k sexuálním deliktům kněží jako překážku účasti na konkláve, a rozhodnutí papeže Ratzingera vykládají jakoby nyní pro církev nastala chvíle přechodu k tzv. „demokratičtějšímu“, méně sakrálnímu a méně monarchickému vedení. Ale to jsou autentické hlouposti.
Sakrálnost a jedinečnost postavení papeže v církvi se neodvozuje ze způsobu výkonu pontifikátu, nýbrž z mandátu obdrženého přímo od Ježíše Krista. Tajemnými cestami i mimořádnými gesty, jako se stalo nyní, skloňuje se tato sakrálnost v dějinách způsoby zcela odlišnými. „Demokratická“ církev s papežem redukovaným na delegovaného úředníka by už nebyla katolickou církví. Benedikt XVI. nám to mnohokrát připomněl. V posledku se totiž petrovská služba odvozuje přímo ze slov Matoušova evangelia (16,17-18): „Ty jsi Petr – Skála – na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Benedikt XVI. cestoval méně než jeho předchůdce, ale dvakrát navštívil Afriku. Těmito cestami, jejichž promluvy patří z celého pontifikátu, bohužel, k těm nejméně čteným, chtěl všeobecné církvi předat povědomí o důležitosti Afriky jakož i faktu, že vitalitu církve je třeba posuzovat v globálním měřítku. Když se mne někdo ptá na úpadek katolické církve, poukážu vždy na údaje nejrenomovanějšího (protestantského) statistického institutu věnujícího se náboženství a založeného Davidem Barrettem (1927-2011). Benedikt XVI. byl podle těchto údajů zvolen do čela církve, která čítala jednu miliardu věřících. Dnes je jich jedna miliarda a dvě stě milionů.
Tento růst nastal z velké části v Africe a v některých zemích Asie, které tedy více než dost kompenzovaly úpadek Evropy. A skoncovat je třeba také s paternalistickým postojem, podle něhož „kvalita“ afrických katolíků je diskutabilní. Papež hovořil v Africe nejenom o pravém opaku, ale také o tom, že „kvalita“ evropských katolíků není právě důvodem k radosti. Za pontifikátu Benedikta XVI. došlo také k nevídanému rozmachu, který byl v Evropě zamlčen, nikoli mezi muslimy, z nichž někteří se bohužel kloní k násilí, nýbrž v rámci celého afrického kontinentu, včetně severní Afriky. Křesťané zejména v katolické církvi totiž tvoří nejdynamičtější složku Afriky, kde jich je nyní více než muslimů.
Afrika je nyní kontinentem, kde je křesťanství prvním náboženstvím. Konkláve na to bude muset brát zřetel. Není nezbytné, aby nový papež byl Afričan. Avšak jeho pohled na komplikovanou organizaci církve bude muset neustále mít na paměti fakt, že více praktikujících katolíků žije v Kongu, kde tvoří 52% obyvatelstva, a v Ugandě než v Itálii, nemluvě o tom, že každý week-end nacházíme v katolických kostelech na Filipínách větší počet lidí, než kolik jich tvoří italskou populaci, a dvacet milionů jich je v Indii i přesto, že v některých regionech hrozí katolíkovi diskriminace, někdy i něco horšího.
Nejde však o to, opustit Evropu, jejíž nová evangelizace nemůže nezůstat prioritou, ale vidět problémy církve z perspektivy opravdu katolické, což znamená „univerzální“, jako to dovedli bl. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Konkláve jistě přihlédne k těmto, jak říká Parsons „funkčním“ faktorům, vláknu schopnému utáhnout nezměrný náklad komplexní organizace, optice (i jazykové zdatnosti) neomezující se na jeden kontinent, nýbrž univerzální.
Přece však, jako na každém konkláve, budou upřednostněny aspekty věroučné. Každý papež má svůj svéráz a svoje zvláštnosti. Existuje ovšem určitá „Ratzingerova agenda“, od níž se jeho nástupce stěží může distancovat, protože pontifikát Benedikta XVI. byl mimořádně systematickým výkladem nauky víry. Bl. Jan Pavel II. vytvořil mnohem více dokumentů, z nichž mnohé jsou nezapomenutelné, ale Benedikt XVI. s ohledem na systematičnost, s níž předkládal magisterium, může být přirovnán jenom ke Lvu XIII. (1810-1903), papeži, jehož texty papež Ratzinger u příležitosti oslav 200. výročí narození tohoto papeže nikoli náhodou doporučil systematickému studiu a prezentaci věřícím, bohužel se skrovným ohlasem.
Co obsahuje tato „Ratzingerova agenda“? V samotném středu stojí to, co bychom mohli nazvat, uzávěrkou účtů, které zanechal Druhý vatikánský koncil. Papež to zdůraznil v dlouhé a překvapivé promluvě před třemi týdny na setkání s římským klérem, kde se vrátil ke své první velké promluvě, kterou měl k římské kurii 22. prosince 2005 a ve které představil svoji „hermeneutiku reformy v kontinuitě“. Jde o interpretaci koncilu, která vyzvedává reformy a po církvi žádá, aby byly přijaty jako nezbytné a papeži požadované, aniž by se někomu slevovalo, nevyjímaje stoupence arcibiskupa Lefébvra (1905-1991), jemuž Benedikt XVI. projevil velkou laskavost, ale vyznačil mu také jasnou mez, totiž oddané přijetí dokumentů Druhého Vatikánu i samotného smyslu této události, jak ji chápali koncilní otcové. Za touto hranicí neexistuje smír, ale jedině schisma. Zároveň tato interpretace vybízí, aby reformy byly chápány v kontinuitě s předešlým magisteriem, a nikoli jako časované bomby vložené do církve rozvraceči s cílem toto magisterium zničit.
A těm, kteří «zprava» či «zleva» tvrdí, že otcové, kteří teologicky ovládli koncil, chtěli rozvrátit církev, jak existovala před koncilem, Benedikt XVI. v posledním promluvě k římskému kléru opět připomněl, že takovýmto způsobem pěstují falešnou historii, jež směšuje reálný koncil otců s „virtuálním koncilem“, který - nikoli bez spoluviny mnoha mužů církve - vytvořila média. Příští papež nebude moci než pokračovat, ovšem svým vlastním tónem a stylem, v této velké bitvě za správnou interpretaci koncilu, v níž jde o přítomnost a budoucnost církve.
«Hermeneutika reformy v kontinuitě» je klíčem k porozumění pontifikátu Benedikta XVI., klíčem, který vysvětluje všechna další velká témata, která budou na konkláve jistě také přítomna. Prvním z nich, co do četnosti a závažnosti vystoupení, je výklad jedné z „nejobtížnějších“ nauk koncilu, totiž náboženské svobody v optice této hermeneutiky. Benedikt XVI. byl papežem neústupné obhajoby náboženské svobody proti islámskému ultra-fundamentalismu, proti režimům, které dosud ve jménu komunismu dusí náboženství, proti agresivnímu nacionalismu založenému nábožensky jako je tomu v Indii a proti laicismu velmi mnohých západních vlád. Tato obhajoba se zakládá na přesné teologické i filosofické rekonstrukci samotného pojmu náboženská svoboda, jak jej prezentoval koncil a nemá co do činění s relativismem či falešnou ideou, že všechna náboženská vyznání jsou rovnocenná. Je to právní pojem, který požaduje na moderních státech, které samy sebe definují jako nekompetentní ve věcech náboženství, aby nezasahovaly do procesu, utváření náboženského přesvědčení v člověku.
Poněvadž tato imunita, byť v různých kontextech, mluvíme-li o muslimských či komunistických zemích či západním laicismu, byla požadována Druhým Vatikánem a dosud zdaleka není náboženským vyznáním zaručena, ocitne se nástupce Benedikta XVI. v situaci, kdy bude muset přijmout tytéž velké výzvy a bude muset pohotově reagovat na případy porušování náboženské svobody, kterých bohužel neubývá. Druhou stranou mince obhajoby náboženské svobody Benediktem XVI. byla soustavná denunciace relativismu, ba diktatury relativismu. Především morálního relativismu a jeho politických transkripcí. „Pozitivní laicita“ moderních států je přijatelná, pokud znamená, že v pluralistické společnosti mají být zákony nezávislé na náboženském vyznání; je však nepřijatelná, pokud zahrnuje i to, že zákony mají být nezávislé na morálce a pravdě, které platí pro všechny lidi obdařenými rozumem.
Odtud plyne třetí velký odkaz Benedikta XVI., který jistě bude na konkláve také ve středu debat, hned po interpretaci Druhého Vatikánu a obhajoby náboženské svobody, totiž velký rozmach sociálního učení církve o určitých nesjednatelných principech týkajících se lidského života, rodiny a svobodné výchovy. Smrtící výzva adresovaná církvi genderovou ideologií a rostoucím počtem zemí, které zavádějí tzv. homosexuální manželství, o čemž hovořil papež důrazným a dramatickým tónem v poslední promluvě k římské kurii 21. prosince 2012, dodává obzvláštní naléhavost těmto nesjednatelným principům, které v sobě zahrnují založení pozitivního práva na přirozeném, což papež výrazně podtrhnul při návštěvě Bundestagu, německého parlamentu 22. září 2011, a s ohledem na správný vztah mezi vírou a rozumem proti každému laicismu a fundamentalismu to vysvětlil už ve známé řezenské přednášce 12. září 2006.
A nakonec čtvrtý bod, který dolehne na konkláve. Denunciace diktatury relativismu a zasazení Druhého vatikánského koncilu do dějin církve a světa jsou součástí čtvrtého pilíře odkazu Benedikta XVI.. Tím je přínos k teologii dějin. Ve velké encyklice Spe salvi z roku 2007, jenž je vskutku zásadním textem pontifikátu, prezentuje papež s odkazem na řezenskou přednášku, teologickou interpretaci dějin Západu jakožto postupného opouštění syntézy víry a rozumu namáhavě vybudované navzdory protestantismu, osvícenství a ideologiím 20. století, včetně kulturní revoluce roku 1968, která napadá život a rodinu.
Cílený proces odkřesťanštění byl výslovně zmíněn během cesty do Portugalska roku 2010 v souvislosti s Fatimským poselstvím. Právě v tomto kontextu Benedikt XVI. přes všechna disciplinární a praktická opatření, jež se zajisté ocitnou i na psacím stole nového papeže, interpretoval také tragédii sexuálních deliktů kněží, předzvěst krize kněžství, které se snažil zamezit vyhlášením Kněžského roku v letech 2009-2010 a která představuje proces, jehož konec ještě nenastal.
Umění předávat tento smysl konce jednoho světa, který také tvoří pozadí onoho „apokalyptického“ papežova rozhodnutí odstoupit, je zásadní faktor, který budou kardinálové v novém papeži hledat. Mám za to, že ve sdělení, kterým minulý týden komentoval kardinál Carlo Caffarra jedny mnohem méně významné volby než konkláve, totiž italské parlamentní volby, byl tento bod dobře vystižen: „Kulturní dějiny Západu dojely na konečnou stanici, kterým je rozsáhlé nesplnění obrovského slibu. Základy, na kterých stojí, se chvějí, protože antropologické paradigma, které mělo propojit veškeré lidské dění (např. organizaci práce, výchovně-vzdělávací systém, manželství a rodinu), zcela selhalo a dovedlo nás tam, kde jsme. Nejde již o to, jak zrestaurovat vážně poškozenou budovu. Potřebujeme novou. A křesťanům nebude prominuto, budou-li nadále chtít vystupovat jako kulturně bezvýznamní.“
Článek italského sociologa z internetového portálu La nuova Bussola quotidiana ze 22. února
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
