Drazí bratři a sestry,
poprvé s radostí slavím eucharistii v této, lateránské bazilice, která je katedrálou římského biskupa. Všechny vás co nejsrdečněji zdravím: kardinála vikáře, pomocné biskupy, diecézní kněžstvo, jáhny, řeholnice a řeholníky a všechny věřící laiky. Kráčíme společně ve světle Vzkříšeného Pána.
1. Slavíme dnes druhou neděli velikonoční, označovanou také jako neděli „Božího milosrdenství“. Jak nádherná je v našem životě tato skutečnost víry: milosrdenství Boha! Láska tak obrovská, tak hluboká láska Boha vůči nám, láska, která nepřestává, stále drží naši ruku, je nám oporou, pozvedá nás a vede.
2. V dnešním evangeliu se apoštolu Tomášovi dostává zkušenosti Božího milosrdenství, které má konkrétní tvář, tvář Ježíše, Zmrtvýchvstalého Ježíše. Tomáš nedůvěřuje tomu, co mu říkají apoštolové: „Viděli jsme Pána“; nestačí mu příslib Ježíše, který oznámil, že třetího dne vstane z mrtvých. Chce uvidět, chce vložit svoji ruku do ran po hřebech a v bok. Jak reaguje Ježíš? Trpělivostí: Ježíš neopouští tvrdohlavého Tomáše v jeho nevěře; dává mu týden času, nezavírá mu dveře, čeká. A Tomáš uznává svůj nedostatek, malou víru. „Můj Pán a můj Bůh“ – tímto jednoduchým zvoláním plným víry odpovídá na Ježíšovu trpělivost. Nechává se prostoupit božským milosrdenstvím, které vidí před sebou, v ranách na rukou i nohou a v otevřeném boku; opět nachází důvěru: je novým člověkem, nikoli již nevěřícím, ale věřícím.
A připomeňme si také Petra, který třikrát zapře Ježíše právě tehdy, kdy mu měl být nejvíce nablízku; a když klesá na dno setkává se s Ježíšovým pohledem, který mu trpělivě a beze slov říká: „Petře, neměj strach ze své slabosti, důvěřuj mi“ a Petr pochopí, pocítí laskavý Ježíšův pohled a rozpláče se. Jak krásný je tento Ježíšův pohled – jaká něha! Bratři a sestry, nikdy neztrácejme důvěru v trpělivé milosrdenství Boží!
Pomysleme na dva učedníky z Emauz, kráčející se smutkem v tváři a bez naděje. Ježíš je však neopouští: jde spolu s nimi a nejenom to! Trpělivě jim vysvětluje Písma, která se vztahují k Němu a zůstává s nimi, aby společně usedli k jídlu. Tak si počíná Bůh: není netrpělivý jako my, kteří často chceme všechno a hned i ve vztahu k lidem. Bůh je vůči nám trpělivý, protože nás má rád, a kdo má rád, chápe, doufá, důvěřuje, neopouští, nepálí mosty, dovede odpustit. Pamatujme na to ve svém křesťanském životě: Bůh nás vždycky očekává, i když se vzdálíme! On však není nikdy daleko a vrátíme-li se k Němu, je připraven nás obejmout.
Vždycky na mne učiní velký dojem, když opětovně čtu podobenství o milosrdném Otci, dotýká se mne, protože mi vždycky dodá velkou naději. Pomysleme na onoho mladšího syna, který žil doma u Otce. Byl milován a přece si vyžádal svůj podíl dědictví, odešel pryč, vše utratil, klesá stále níž a vzdaluje se Otci; a když klesne na dno, začne se mu stýskat po teplu otcovského domu a vrátí se. A Otec? Zapomněl na syna? Ne, nikdy. Vyhlíží jej zdálky, čeká každý den, každou chvíli. Stále nosí svého syna v srdci, přestože jej opustil a promrhal všechen majetek, to znamená svoji svobodu. Otec na něho nepřestal ani na okamžik myslet s trpělivostí a láskou a jakmile jej v dálce spatří, běží mu vstříc a něžně ho objímá, Boží něhou, beze slova výčitky: vrátil se! Bůh nás stále očekává, neochabuje. Ježíš nám ukazuje trpělivé Boží milosrdenství, abychom vždycky nalezli důvěru a naději! Německý teolog Romano Guardini říkal, že Bůh odpovídá na naši slabost svojí trpělivostí a to je důvod naší důvěry, naší naděje (srov. Glabenserkenntnis, Wurzburg 1949, str. 28).
3. Chtěl bych zdůraznit jeden další prvek: trpělivost Boží se v nás musí setkat s odvahou vrátit se k Němu, ať už v našem životě došlo k jakémukoliv pochybení, jakémukoliv hříchu. Ježíš vybízí Tomáše, aby vložil ruku do Jeho ran v rukou a nohou a do otevřeného boku. Také my se můžeme dotknout Ježíšových ran, můžeme se Jej skutečně dotknout. Dochází k tomu pokaždé, když s vírou přijímáme svátosti. Svatý Bernard v jedné krásné homilii říká: „Skrze Ježíšovy rány mohu pít med ze skály a olej z křemene skal (srov. Dt 32,13), tedy chutnat a zakoušet, jak dobrý je Pán“ (O Písni písní, 61,4). Právě Ježíšovy rány nám skýtají bezpečí. Tam se vyjevuje nezměrná láska Jeho srdce. Tomáš to pochopil. Svatý Bernard se ptá: na co mohu spoléhat? Na svoje zásluhy? Avšak, „mojí zásluhou je milosrdenství Boží. Zajisté nebudu mít nouzi o zásluhy, dokud On bude bohatý milosrdenstvím. Bude-li hojné Jeho milosrdenství, budu také já oplývat zásluhami“ (ivi, 5). Důležitá je odvaha svěřit se Ježíšovu milosrdenství, důvěřovat v Jeho trpělivost a vždycky se utíkat do ran Jeho lásky. Svatý Bernard dokonce tvrdí: „Co však říci, hryže-li mne svědomí pro mnohé hříchy? »Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost« (Řím 5,20)“ (ibid.). Možná si někdo řekne: můj hřích je tak velký, vzdálil jsem se Bohu jako onen mladší syn z podobenství, moje nevěřícnost je jako ta Tomášova, nemám odvahu vrátit se, myslet na to, že Bůh mne může přijmout a dokonce na mne čeká. Bůh však čeká právě na tebe, chce od tebe pouze odvahu vydat se k Němu. Kolikrát jen jsem při své pastorační službě slyšel opakovat: „Otče, mám moc hříchů“ a vždycky jsem vybízel: „Neměj strach, jdi k Němu, čeká na tebe, On všechno zařídí“. Kolik jen světských nabídek slyšíme kolem sebe. Nechme se však uchvátit Boží nabídkou, kterou je pohlazení Jeho lásky. U Boha nejsme čísla, jsme důležití, ba dokonce jsme pro Něho těmi nejdůležitějšími, které má. I když jsme hříšníky, jsme těmi, kdo Mu nejvíce leží na srdci.
Adam po hříchu zakouší hanbu, pociťuje nahotu, zakouší tíži toho, co učinil; a přece jej Bůh neopouští. Začíná-li hříchem vyhnanství, pak je tu i příslib návratu, možnost vrátit se k Němu. Bůh se ihned ptá: „Adame, kde jsi?“, hledá jej. Ježíš se stal pro nás nahým, vzal na sebe Adamovu hanbu, nahotu jeho hříchu, aby nás obmyl z našeho hříchu: Jeho ranami jsme uzdraveni. Vzpomeňme si na slova svatého Pavla: čím se budu chlubit, ne-li svými slabostmi, svým nedostatkem? Právě v zakoušení svého hříchu, při pohledu na svůj hřích mohu spatřit a potkat Boží milosrdenství, Jeho lásku a jít za Ním, aby mi odpustil.
Ve svém osobním životě jsem mnohokrát potkal milosrdnou tvář Boha, Jeho trpělivost, viděl jsem také v mnoha lidech odvahu vstoupit do Ježíšových ran, aby Mu řekli: »Pane, jsem zde, přijmi moji ubohost, skryj ve svých ranách můj hřích, obmytý Tvojí krví.« A vždycky jsem viděl, že to Bůh učinil: přijal, utěšil, obmyl a miloval.
Drazí bratři a sestry, nechme se prostoupit Božím milosrdenstvím; svěřme se Jeho trpělivosti, která nám stále dává čas; mějme odvahu vrátit se do Jeho domu, přebývat v ranách Jeho lásky, nechat se od Něho milovat a setkávat se s Jeho milosrdenstvím ve svátostech. Zakusíme Jeho něhu, zakusíme Jeho objetí a také my budeme více schopni milosrdenství, trpělivosti, odpuštění a lásky.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
