VaticanNews.va

   13. 12. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6309
Poslechem z webových stránek.3904
Četbou textů na webových stránkách.6259
Poslechem i četbou.3676


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Kardinál Michael Czerny: Vzpomínky na rodinu za II. světové války

Maria – celá svatá, bez nejmenšího stínu samolibosti

Svatý otec: Skutky milosrdenství nepotřebují být vystavovány jako trofej


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

29.7.2013 

Dnešek je jiskrou věčnosti

Papež František k zástupcům episkopátů Latinské Ameriky, 28.7. Rio de Janeiro

Česká sekce RV

1. Úvod

Děkuji Pánu za tuto příležitost mluvit s vámi, bratry biskupy, zodpovědnými za CELAM v tomto čtyřletí 2011-2015. Již 57 let CELAM slouží 22 biskupským konferencím Latinské Ameriky a Karibiku v solidární a subsidiární spolupráci při prosazování, stimulování a dynamizaci biskupské kolegiality a biskupského společenství mezi církvemi tohoto regionu a jejich pastýři. Byl jsem stejně jako vy svědkem mocného impulsu Ducha na V. generální konferenci latinskoamerického a karibského episkopátu v Aparecidě v květnu roku 2007, která stále oduševňuje činnost CELAMu směrem ke kýžené obnově místních církví. Tato obnova se z velké části již uskutečňuje. Rád bych tuto konverzaci soustředil na odkaz onoho bratrského setkání, které jsme pokřtili jako kontinentální misi.

2. Příznačné charakteristiky Aparecidy

Existují čtyři charakteristiky, které jsou vlastní této V. konferenci. Jsou to čtyři sloupy vývoje, který v Aparecidě nastal, a tvoří její originalitu.

1)Počátek bez dokumentu
V Medellíně, Pueblu a Santo Domingu se začínalo přípravnými pracemi, které vyvrcholily v dokumentu typu Instrumentum laboris, který se rozvinul v diskusi, reflexi a přešel do schváleného závěrečného dokumentu. Aparecida však prosadila účast místních církví jako přípravnou cestu, která vrcholila v souhrnném textu. Tento dokument, ačkoli byl opěrným bodem V. generální konference, nebyl přijat jako výchozí. Počáteční práce spočívaly ve společné konfrontaci pastoračních starostí vzhledem ke změně doby a k nezbytnosti znovu si osvojit život učednictví i misionářskou dimenzi, na níž Kristus založil církev.

2)Prostředí společné modlitby s lidem Božím
Důležité je zmínit modlitební prostředí vzniklé každodenním společenstvím v eucharistii a při jiných liturgických momentech, kdy nás neustále provázel Boží lid. Na druhé straně stojí fakt, že práce probíhaly v podzemních prostorách svatyně, a byly doprovázeny „funkční hudbou“ zpěvů a modliteb věřících.

3)Dokument, který pokračuje nasazením v kontinentální misii
V tomto kontextu modlitby a života se zrodila touha po nových Letnicích pro církev i závazek kontinentální misie. Aparecida nekončí dokumentem, ale pokračuje kontinentálním misijním nasazením.

4)Přítomnost Naší Paní, Matky Ameriky
Je to první konference latinskoamerického a karibského episkopátu, která se koná v mariánské svatyni.

3. Dimenze kontinentální misie

Kontinentální misie se promítá do dvou dimenzí: programové a paradigmatické. Programová misie, jak naznačuje její název, spočívá v realizaci skutků misijní povahy. Zatímco paradigmatická misie v sobě zahrnuje kladení obvyklé činnosti místních církví do misijní souvislosti. Sem evidentně spadá jako důsledek veškerá dynamika reformy církevních struktur. „Změna struktur“ (z přežitých na nové) není plodem studia organizování funkčního církevního zřízení, z čehož by plynula statická reorganizace, nýbrž důsledkem dynamiky misijního poslání. Přežité struktury padají tím, co mění srdce křesťanů, a tím je právě misijní dimenze. Z toho plyne důležitost paradigmatické misie. Kontinentální misie – programová i paradigmatická – vyžaduje zrod vědomí církve, která se organizuje, aby sloužila všem pokřtěným i lidem dobré vůle. Kristův učedník není izolován v jakési spiritualitě intimizmu, nýbrž je člověkem žijícím ve společenství, aby se dával druhým. Kontinentální misie proto implikuje církevní příslušnost.

Tato formulace, jež začíná misijním učednictvím a zahrnuje pochopení identity křesťana v církevní příslušnosti, vyžaduje, abychom určili stávající výzvy misijní dimenze učednictví. Poukážu jenom na dvě: interní obnova církve a dialog se současným světem.

Interní obnova církve

Aparecida označila pastorační konverzi za nezbytnost. Tato konverze v sobě zahrnuje víru v Dobrou zvěst, víru v Ježíše Krista, nositele Božího království, v Jeho průnik do světa, v Jeho vítěznou přítomnost nad zlem, víru v pomoc a vedení Ducha svatého, víru v církev, Kristovo tělo prodlužující dynamismus Vtělení.

V tomto smyslu je nezbytné, abychom jakožto pastýři kladli otázky, které se vztahují k církvím, jimž předsedáme. Tyto otázky slouží jako vodítko při zkoumání stavu diecézí, pokud jde o přijetí ducha Aparecidy, a jsou to otázky, které je vhodné si často klást při zpytování svědomí.

1. Přičiňujeme se o to, aby práce naše a našich kněží byla spíše pastorační než administrativní? Kdo má hlavní prospěch z církevní práce? Církev jako organizace nebo Boží lid jako celek?
2. Překonáváme pokušení věnovat reaktivní pozornost složitým problémů, které vznikají? Vytváříme návyk pro-aktivní? Prosazujeme prostory a příležitosti, kde by se mohlo projevovat Boží milosrdenství? Jsme si vědomi odpovědnosti za opětovné zvažování pastoračních aktivit a funkčnosti církevních struktur zaměřených na hledání dobro věřících i společnosti?
3. Umožňujeme věřícím laikům, aby měli podíl na misijním poslání? Nabízíme Boží Slovo a svátosti s jasným vědomím a přesvědčením, že se v nich projevuje Duch svatý?
4. Je pastorační rozlišování využívající diecézních rad obvyklé kritérium? Jsou tyto rady, včetně těch farních, pastoračních i ekonomických rad, skutečným prostorem účasti věřících laiků na pastoračních poradách, pastorační organizaci a pastoračním plánování? Dobré fungování rad je rozhodující. Myslím, že jsme v tomto ohledu velmi pozadu.
5. Máme my pastýři, biskupové i kněží, povědomí a přesvědčení o misijním poslání věřících a dáváme jim svobodu, aby šli a rozlišovali na své cestě učedníků misijní poslání, které jim Pán svěřuje? Podporujeme je a provázíme, překonáváme všechna pokušení manipulace či nevhodného podrobování? Máme stálou ochotu nechat se interpelovat při hledání dobra církve a jejího misijního poslání ve světě?
6. Považují se pastorační asistenti a vůbec věřící za součást církve? Identifikují se s ní a přibližují ji vzdáleným pokřtěným?

Je pochopitelné, že tady jsou ve hře postoje. Pastorační konverze se týká hlavně postojů a reformy života. Změna postojů je nezbytně dynamická. „Stává se procesem“, který jediný může být veden, provázen a rozlišován. Je důležité mít neustále na paměti, že buzolou umožňující nezbloudit na této cestě, je katolická identita pojatá jako církevní příslušnost.

Dialog se současným světem

Je dobré si připomenout slova Druhého vatikánského koncilu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“ (Gaudium et spes, 1). Tady spočívá základ dialogu se současným světem.

Odpověď na existenciální otázky dnešního člověka, zvláště nových generací, s přihlédnutím k jejich jazyku, obnáší plodnou změnu, kterou je třeba projít s pomocí evangelia, magisteria a sociálního učení církve. Scénáře a areopágy jsou nejrozmanitější. Například existují v tomtéž městě rozličné kolektivní představy, které vytvářejí „různá města“. Pokud setrváváme pouze v parametrech „kultury, která byla odjakživa“, což je v zásadě kultura rurální, výsledkem bude anulace moci Ducha svatého. Bůh je na všech stranách. Je třeba umět jej objevit, abychom jej mohli zvěstovat jazykem každé kultury; a každá skutečnost, každý jazyk má odlišný rytmus.

4. Některá pokušení proti misionářskému učednictví

Misionářská dimenze učedníka bude podrobována pokušení. Je důležité umět chápat strategii zlého ducha, abychom si pomohli při rozlišování. Nejde o to jít a vymítat démony. Jde o pouhou evangelní prozíravost a vychytralost. Zmíním jenom některé sklony, které utvářejí „pokoušenou“ církev. Jde o rozpoznání jistých současných nabídek, které se mohou maskovat v dynamice misionářského učednictví a brzdit, ba znemožnit proces pastorační konverze.

1. Ideologizace evangelního poselství. Je to pokušení, které bylo v církvi od počátku: hledání hermeneutiky evangelní interpretace mimo samotné poselství evangelia. Příklad: Aparecida v jisté chvíli trpěla tímto pokušením ve formě jakési „asepse“ (sterilizace). Užívala se správně metoda „vidět, posuzovat, jednat“ (srov. č.19). Pokušení spočívalo ve snaze „vidět“ naprosto sterilně, v neutrálním „vidění“, které je nerealizovatelné. Vidění je vždycky ovlivněno pohledem. Neexistuje aseptická hermeneutika. Otázka tehdy zněla: Jakým pohledem přistoupit k realitě? Aparecida odpověděla: pohledem učedníka. To jsou myšleny odstavce 20 až 32. Existují další způsoby ideologizace poselství a v Latinské Americe a Karibiku se nyní objevují nabídky tohoto rázu. Některé z nich zmíním:

a) Socializující redukcionismus. Objevit tuto ideologizaci je nejsnadnější. V určitých chvílích byla velmi silná. Jde o interpretační nárok zakládající se na hermeneutice sociálních věd. Zahrnuje nejrůznější oblasti: od volného trhu až po marxistické kategorie.
b) Psychologická ideologizace. Jde o elitářskou hermeneutiku, která v posledku redukuje „setkání s Ježíšem“ a jeho další rozvoj na dynamiku sebepoznání. Běžně se nabízí hlavně na kursech spirituality, na duchovních obnovách atd. Ústí do imanentního sebevztažného postoje. Nezná transcendenci a proto ani misionářskou dimenzi.
c) Gnostická nabídka. Hodně se váže k předchozímu pokušení. Běžně se vyskytuje mezi elitami v nabídce nadřazené, dosti netělesné spirituality, která ústí do pastoračních postojů „quaestiones disputatae“. Byla to první deviace prvotního společenství a v dějinách církve se opětovně vyskytuje v revidovaných a opravených vydáních. Lidově se nazývá „osvícené katolictví“ (jakožto soudobé dědictví osvícenské kultury).
d) Pelagiánská nabídka. Objevuje se ve formě restaurování. Usiluje o pouhé disciplinární řešení nešvarů v církvi, o restauraci překonaných zvyků a forem, které už nejsou schopny mít ani kulturní význam. V Latinské Americe je patrná v malých skupinách, některých nových řeholních kongregacích, které mají přehnanou tendenci k věroučnému či disciplinárnímu „bezpečí“. V zásadě je statická, i když pěstuje involuční dynamiku ad intra. Snaží se „recyklovat“ ztracenou minulost.

2. Funkcionalismus. Jeho působení v církvi je paralyzující. Spíše než realitou cesty je nadšen „rozpisem cesty“. Funkcionalistická koncepce netoleruje tajemství, usiluje o účinnost. Redukuje realitu církve na strukturu jakési neziskové organizace (NGO). Platí ověřitelný výsledek a statistiky. Odtud vede cesta ke všem podnikatelským modalitám církve. Je jakousi „teologií prosperity“ z hlediska organizování pastorace.

3. Klerikalismus je také velmi aktuální pokušení v Latinské Americe. Je kuriózní, že ve většině případů jde o hříšnou spoluvinu. Farář klerikalizuje a věřící laik jej prosí o klerikalizaci, protože se mu jeví jako pohodlná. Fenomén klerikalismu z velké části vysvětluje nedostatek zralosti a křesťanské svobody v části latinskoamerického laikátu. Buď neroste (většina) nebo se krčí pod příkrovem zmíněných ideologizací anebo má částečnou a omezenou příslušnost. V našich zemích však existuje forma laické svobody v lidové zkušenosti: katolík jakožto lid. Tady je patrná větší autonomie, většinou zdravá, která se zásadně vyjadřuje lidovou zbožností. Jedna kapitola dokumentu z Aparecidy podává hluboký popis této dimenze. Nabídka biblických skupin, církevních společenství a pastoračních rad míří k překonání klerikalismu a k růstu odpovědnosti věřících laiků.
Mohli bychom pokračovat popisem některých jiných pokušení proti misionářskému učednictví, ale myslím, že tato jsou v Latinské Americe a Karibiku v této chvíli nejvíce důležitá a nejsilnější.

5. Některá eklesiologická kritéria

1. Misionářské učednictví, které Aparecida nabízí církvi Latinské Ameriky a Karibiku, je cestou, kterou chce Bůh pro „dnešek“. Veškeré utopické projektování (do budoucnosti) nebo restaurování (do minulosti) nemá dobrého ducha. Bůh je skutečný a projevuje se „dnes“. Vzhledem k minulosti se nám Jeho přítomnost dává jako „paměť“ velkého díla spásy jak v Jeho lidu, tak v každém z nás; vzhledem k budoucnosti se nám dává jako „příslib“ a naděje. V minulosti byl Bůh přítomen a zanechal svoji stopu: paměť nám pomáhá setkávat se s Ním; v budoucnosti je pouze příslib... avšak nikoli v tisíci a jedné možné „budoucnosti“. „Dnešek“ je nejvíce podobný věčnosti, ba dokonce „dnešek“ je jiskrou věčnosti. V „dnešku“ jde o život věčný.
Misionářské učednictví je posláním, povoláním a pozváním. Je dáno „dnes“, ale „v tenzi“. Neexistuje misionářské učednictví, které by bylo statické. Misionář-učedník nemůže vlastnit sebe samého, jeho imanence je v napětí k transcendenci učednictví a k transcendenci misijního poslání. Nepřipouští sebevztažnost: buď se vztahuje k Ježíši Kristu anebo k lidu, kterému má zvěstovat. Subjekt, který přesahuje sebe. Subjekt projektovaný k setkání, setkání s Mistrem (který nás pomazává na učedníky) a setkání s lidmi, kteří čekají na zvěst.
Proto rád říkám, že postavení misionáře-učedníka není centrální, nýbrž periferní. Žije v napětí směrem k periferiím... včetně periferií věčnosti v setkání s Ježíšem Kristem. Mluvit při hlásání evangelia o „existenciálních periferiích“ decentralizuje a obvykle máme strach vyjít z centra. Misionář-učedník je „decentralizovaný“: centrem je Ježíš Kristus, který svolává a posílá. Učedník je poslán na existenciální periferie.

2. Církev je instituce, ale když se tyčí v „centru“, stává se funkcí a postupně se začíná přetvářet na neziskovou organizaci (NGO). Pak si církev osobuje, že má svoje světlo, a přestává být oním „mysterium lunae“, o kterém mluví otcové církve. Je čím dál více sebevztažná a oslabuje nutnost misionářské dimenze svého bytí. Z „instituce“ se stává „dílo“. Přestává být Nevěstou a stává Administrátorkou; ze Služebnice se stává Kontrolorka. Aparecida chce církev Nevěstu, Matku, Služebnici, která víru spíše usnadňuje než kontroluje.

3. Aparecida klade důraz na dvě pastorační kategorie, které plynou ze samotného evangelia a mohou posloužit také jako kritérium hodnocení způsobu, jakým v církvi žijeme misionářské učednictví. Jsou to blízkost a setkání. Nejsou nové, ale představují způsob, kterým se v dějinách zjevil Bůh. „Bůh blízký“ svému lidu, blízkost, která vrcholí Vtělením. Bůh, který jde vstříc svému lidu. V Latinské Americe a Karibiku existuje „odtažitá“ pastorace, disciplinární pastorace, která upřednostňuje principy, ukazatele, organizační postupy… samozřejmě bez blízkosti, bez něhy, bez pohlazení. Je ignorována „revoluce něhy“, která způsobila vtělení Slova. Pastorace s takovouto dávkou distance není s to dosáhnout setkání: setkání s Kristem, setkání s bratřími. Z tohoto typu pastorace může vzejít maximálně nějaký typ proselytismu, ale nikdy nevede k začlenění do církve, ani k církevní příslušnosti. Blízkost vytváří společenství i příslušnost, umožňuje setkání. Blízkost dostává formu dialogu a vytváří kulturu setkání. Prubířským kamenem blízkosti a schopnosti setkání je homilie. Jaké jsou naše homilie? Přibližují nás k příkladu našeho Pána, který „mluvil jako ten, kdo má moc“, anebo jen poučují, jsou odtažité a abstraktní?

4. Pastoraci kontinentální misie (programovou i paradigmatickou) vede biskup. Biskup musí vést, ale to neznamená zpupnost. Kromě odkazu na velké postavy latinskoamerického episkopátu, které všichni známe, bych zde rád přidal pár profilových rysů biskupa, jak jsem o nich už mluvil k nunciům na setkání, které jsme měli v Římě. Biskupové musejí být pastýři, blízcí lidu, otcové a bratři, velmi skromní, trpěliví a milosrdní. Muži milující chudobu, jak vnitřní chudobu jakožto svobodu před Pánem, tak vnější chudobu jakožto prostý a střízlivý život. Muži, kteří nemají „psychologii knížat“. Muži, kteří nejsou ambiciózní a jsou spojeni s církví, aniž by čekali na jinou. Muži schopní bdít nad stádcem, které jim bylo svěřeno, a pečovat o vše, co udržuje jeho jednotu, bdít nad svým lidem, všímat si eventuálních nebezpečí, která jej ohrožují, ale především dbát o růst naděje a mít slunce a světlo v srdci. Muži schopní laskavě a trpělivě držet krok Boží v Jeho lidu. A místo, kde má biskup se svým lidem stát, je trojí: vpředu, aby ukazoval cestu, uprostřed, aby udržoval jednotu a neutralizoval vybočení, a vzadu, aby nikdo nezůstával pozadu, ale také a zásadně proto, že stádce samo umí větřit nové cesty.
Nechtěl bych o postavě biskupa podávat nadměrné podrobnosti. Jenom doplním a to i ve vztahu k sobě, že máme trochu zpoždění, pokud jde o pastorační konverzi. Je zapotřebí, abychom si trochu více pomáhali v postupu, který chce Pán v tomto „dnešku“ Latinské Ameriky a Karibiku. A bylo by dobré začít odtud.

Děkuji vám za trpělivost, s níž jste mne vyslechli. Promiňte mi neuspořádanost promluvy a prosím vás, abychom vzali vážně naše povolání být služebníky svatého lidu věrného Bohu, protože právě v tom se uskutečňuje a ukazuje pravomoc: ve schopnosti sloužit. Mnohokrát děkuji.

Přeložil Milan Glaser



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
19.4.17 Papež František letos do Brazílie nepojede
8.8.13 Příběh brazilského mladíka, který oslovil papeže
8.8.13 Osud dárků, které dostal papež v Brazílii
1.8.13 Papež František: Líbí se mi nekonformnost mladých
1.8.13 Ohlédnutí za několika setkáními papeže v Riu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Petrův nástupce sloužil mši z liturgické památky Panny Marie Guadalupské

Papež: Svatost je pravým světlem církve

Dekrety o mučednictví z pronásledování ve Španělsku: 26 duchovních a jeden novinář

Svatý otec: Bratrství, smíření a ekologická konverze jako cesty k míru

Lidé zbohatli, ale ráno se nebudí šťastnější – říká profesor soudobých dějin Miroslav Vaněk na okraj římské konference o Sametové revoluci

Papež: Všechno chápat očima víry

Papež poděkoval ukrajinským katolíkům za výmluvné svědectví víry

Paliativní léčba v mezináboženském pojetí

Bůh vždycky poskytuje útěchu, i když kárá

Papež František navštívil vatikánskou výstavu jesliček

Svatý stolec představil velvyslancům globální edukativní pakt

V materialistické švýcarské společnosti chybí naděje, hořce konstatuje biskup Morerod

 Nově na webu
Svatý otec: Maria je Matkou hierarchické svaté Matky církve

Publicistika: O ztracené a nalezené navigaci

Publicistika: Duchovní rozlišování je odvaha vidět v našich lidských tvářích božské rysy

Rozhovory: Křesťanské kořeny jsou jasná věc

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv prosinec 19
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Admirabile signum

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství