Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Kromě svátku Proměnění Páně je 6. srpen také dnem výročí úmrtí papeže Pavla VI., který zemřel právě před 35 lety v roce 1978. Letos také uplynulo 50 let od jeho volby – na stolec sv. Petra byl zvolen 21. června 1963. Připomeňme si tuto výraznou osobnost církve 20. století.

Giovanni Battista Montini, jak se jmenoval vlastním jménem, byl ke službě Petrova nástupce dobře připraven – třicet let pracoval v římské kurii po boku papežů Pia XI. a Pia XII., a pak jako milánský arcibiskup vedl devět let největší katolickou diecézi na světě. Zvolen byl uprostřed konání II. Vatikánského koncilu, jehož se sám účastnil. Proto nejdůležitější úlohou jeho pontifikátu bylo přivést koncil ke zdárnému konci a uskutečnit jeho závěry v životě církve v následujících letech.

Styl jeho pontifikátu předznamenalo jedno nečekané, ale výmluvné gesto. Jako poslední papež obdržel Pavel VI. při slavnostní bohoslužbě uvedení do úřadu (30. června 1963) papežskou tiáru jako symbol svrchované moci. Této tiáry se Pavel VI. v roce 1964 zřekl při jedné z bohoslužeb v bazilice sv. Petra v průběhu koncilového jednání. V jejím závěru sestoupil z trůnu a položil tiáru na oltář na znak pokory a vzdání se jakékoliv světské moci. Také oznámil, že se rozhodl tiáru prodat, aby výtěžek z prodeje mohl být určen pro potřeby chudých. Tiáru koupili věřící ze Spojených států a dodnes je uchovávána v bazilice Neposkvrněného početí Panny Marie ve Washingtonu. Od té doby nosí papežové pouze mitru jako ostatní pastýři církve.

U příležitosti výročí smrti Pavla VI. přinesl vatikánský deník Osservatore Romano dva články zamýšlející se nad odkazem této osobnosti. Mons. Vincenzo Bertolone, arcibiskup diecéze Catanzaro-Squillace, ve svém článku připomíná, že pochopení, se kterým církev začínala během II. Vatikánského koncilu hledět na moderní svět, také vyžadovalo nový styl papežství a života církve, jak to potvrdil už Jan XXIII. Na úrovni věroučných formulací to znamenalo, nezastavovat se u odsuzování omylů, ale „hlásat učení, které je pozitivní a životodárné“. V tomto duchu přispěl Pavel VI. svými postoji k tomu, že charakter koncilu byl převážně pastorační.

Jak to několikrát vyjádřil ve svých promluvách před koncilními otci, leželo Pavlu VI. velmi na srdci, aby církev dokázala sama sebe nově a promyšleně definovat tváří v tvář modernímu světu. V určitém smyslu měla navázat na to, co o sobě církev vypověděla v encyklice Pia XII. Mystici corporis. Takové nové sebevyjádření mělo mít také reformní záměr – obnovit, znovu probudit a omladit církev, aby se zbavila všech dočasných a vadných podob své existence. Navzdory začínající sekularizaci chtěl Pavel VI. „spustit most“ směrem k modernímu světu. Odpověď na papežovo volání po nové definici církve přinesly jednotlivé koncilní dokumenty, svou vlastní odpověď shrnul Pavel VI. v proslovu, který přednesl při zahajování čtvrtého zasedání koncilu 14. září 1965: „Tento koncil říká, že církev je společností, která je založena na lásce a láskou je ovládána.“

Autor druhého článku k výročí smrti Pavla VI., benediktin Patrice Mahieu, připomíná jeho výrazné ekumenické snahy. Jednotu křesťanů viděl tento papež jako úkol, který bezprostředně vyplývá z oné snahy, aby církev byla čitelnějším znamením Boží přítomnosti ve světě. Zejména jeho gesta směrem k východním křesťanům otevřela cestu, kterou se církev snaží kráčet dodnes. S patriarchou Konstantinopole Athenagorem jej vázalo osobní přátelství. Poprvé se potkali v roce 1964 během konání koncilu, přičemž na závěr tohoto historického setkání odvolali vzájemné exkomunikace vyslovené roku 1054. Poté se spolu setkali ještě jednou v Jeruzalémě v roce 1965, kde vydali Společné katolicko-pravoslavné prohlášení. Na jeho základě začala pracovat společná teologická komise, která dodnes projednává témata související s hledáním jednoty mezi západními a východními křesťany. V roce 1971 se Pavel VI. v jednom z listů patriarchovi Athenagorovi vyjádřil: „Mezi naší církví a váženými pravoslavnými církvemi již existuje téměř úplné společenství. Duch svatý nám v těchto posledních letech umožnil, abychom si živě uvědomili tuto skutečnost. On vkládá do našich srdcí pevnou vůli, abychom dělali vše pro to, aby se přiblížil den, který si tolik přejeme, kdy budeme moci společně slavit bohoslužbu a přijímat z téhož kalicha.“ Ten den sice ještě nenastal, Pavel VI. k němu ale udělal významné kroky.

(RaVat)