Vatikán.
Velký reformátor na Petrově stolci není v dějinách církve žádná novinka. Jak ukazuje italský historik Gianpaolo Romanato v článku publikovaném vatikánským deníkem L´Osservatore Romano (21. srpna 2013), existují mezi papeži různých dob těsné a pro leckoho i překvapivé paralely. „Nemálo podobností – píše autor – totiž existuje mezi postavou papeže Františka a Pia X., předchůdce, který zastával úřad římského biskupa před více než sto lety (1903-1914). Oběma těmto papežům je společný původ ze skromných poměrů a z periferií vzdálených římské kurii, dále alergie na církevní triumfalismus, osobní přímočarost a spontánnost, střídmý životní styl a spíše pastorační než magisteriální interpretace Petrovské služby“. Také před sto lety – pokračuje autor - byl zvolen muž, který byl skoro dvacet let farářem, pocházel z lidu, znal především církevní periferie a dovedl promluvit s každým tak, aby se necítil nesvůj. Osobnost papeže Pia X. byla zkrátka novota, která rozčeřila poklidnou hladinu vatikánských zvyklostí a na současníky měla okouzlující vliv.
Jedenáct let trvající pontifikát Pia X. byl vskutku reformátorským cyklónem, který hluboce proměnil církev, vybavil ji pro nesnadnou dobu, která následovala po první světové válce a přinesla nástup totalitních režimů. Odňal např. státům možnost ovlivňovat konkláve politickým vetem, reformoval vatikánskou kurii, pojal a začal uskutečňovat plán vytvořit první ucelený Kodex církevního práva, který vyšel roku 1917, reformoval semináře i liturgickou hudbu, hluboce ovlivnil křesťanskou zbožnost zejména prosazováním častého eucharistického přijímání, které zpřístupnil dětem již od šesti let, ponechal starý konkordát s Francií jeho osudu a získal si tak přízeň francouzského episkopátu. Definitivně tak potřel galikanismus a umožnil rozkvět francouzského intelektuálního katolicismu, který pak přispěl k Druhému vatikánskému koncilu.“ ...
„Kromě strukturních reforem, které definitivně pohřbili starý církevní režim – píše dále Gianpaolo Romanato – přistoupil papež Giuseppe Sarto (Pius X.) neméně energicky ke změně kurzu v oblasti disciplinární, počínaje špičkami hierarchie. Provedl apoštolské vizitace ve všech italských diecézích a seminářích, sesadil mnohé biskupy, očistil Řím od kněží, kteří zde hledali jen výhodná místa, a vrátil je do jejich diecézí, kardinálské jmenování traktoval jako vyslouženou poctu a nikoli automatické povýšení pro vykonavatele kuriálních či metropolitních biskupských úřadů, ztenčil a odsunul stranou aparát římské kurie, kterému nedůvěřoval, a spravoval církev prostřednictvím osobního sekretariátu.“
„Pověstná byla také dobromyslnost a anekdoty, které papež Pius X. nezřídka trousil ve svém benátském dialektu, ale za nimiž se skrýval jeho pevný charakter a jistá nezkrotnost, jimiž dovedl držet v patřičných mezích opozici a rezistenci, které byly mnohem silnější, než jak to podávala bohatá hagiografická literatura po jeho smrti,“ píše v deníku L´Osservatore Romano, Gianpaolo Romanato.
Papež Pius X. byl svatořečen roku 1954. Zmíněné rysy jeho pontifikátu, nápadně připomínající některé rysy papeže Františka, pomáhají nahlédnout nejen planost otřepaných historických či spíše nehistorických klišé, ale poskytují především mírumilovnou jistotu, pokud jde o kontinuitu péče, kterou věnuje své církvi její Zakladatel.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
