Kdo by nechtěl žít ve svobodě? Nejen jednotlivci, ale celé národy touží po sebeurčení a boje za osvobození patří k historii skoro všech států. Lidé jsou ochotni pro svobodu obětovat i vlastní život. Eklatantním příkladem je boj Palestinců za vlastní stát. I dějiny židovského národa začínají bojem o osvobození. Exodus, východ Izraelců z Egypta pod vedením Mojžíše, je jakýmsi pravzorem národního osvobození a zároveň universálním nadčasovým paradigmatem. Stane se dokonce předobrazem vykoupení a vejití do zaslíbené země Božího království.
Dosáhnutí svobody obyčejně nevyústí jen v samou radost. Že jásot časem přejde ve zklamání, známe i z moderních českých dějin. Když po válce vládla všeobecná euforie a lidé tancovali na ulicích, Josef Zvěřina (tehdejší kaplan u Sv. Mikuláše na Malé Straně a pozdější mukl) ji nesdílel. Měl zato, že doba, která od nás bude vyžadovat „maximální křesťanství“, teprve nastává. Nemýlil se. Nebo když sametová revoluce vyústila v nadšení, že pravda a láska definitivně zvítězily nad lží a nenávistí, Rádio svobodná Evropa to opěvovala Žalmem 126:
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
Tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu.
Tehdy se říkalo mezi pohany:
“Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.
Brzy však Karel Kryl zpíval opět písničky, které optimismem zrovna nepřekypovaly a ve kterých ani církvi nic nedaroval. A dnes víc než dvě desetiletí po sametové revoluci doléhá na všechny frustrace.
Mohlo to však být jinak? Vždyť i Židé po přechodu Rudým mořem zpívali a nedlouho potom už reptali na Mojžíše, proč je vůbec vyvedl z Egypta, kde to přeci nebylo zas až tak špatné. Chyběla sice svoboda, zato hrnce měli plné masa s cibulí. Promítnout toto historické paradigma do naší polistopadové doby se přímo nabízí (srov. Ex 32,7-11.13n).
Židům při putování pouští nešlo pouze o plné hrnce versus prázdný žaludek. Mnohem víc na ně doléhala duchovní prázdnota, pocit absence Boha. Hospodin, který hmatatelně projevoval svou moc v rozestoupení vod, v nebeské maně, ve vodě ze skály, či v měděném hadu, se jakoby stáhl a svůj lid v poušti opouští. Zaslíbená země se ochablé víře jeví nedosažitelnou chimérou. V poušti, kde není o co se opřít, lid musí pustit všechny jistoty. Když Bůh se stává nehmatatelným, nastupuje pokušení si ho hmatatelným udělat, vytvořit si bůžka k obrazu svému – modlu. Frustrovaný lid si jej ulije z drahocenného kovu své víry. Zredukuje transcendentního Boha, který se Mojžíši představil jako „Já jsem ten, který jsem (Jahwe),“ na lidský artefakt, na kýčovitý padělek. Němou tvář zlatého býčka vymění za živého Boha, jehož tvář už nehodlá hledat.
Ústy Mojžíše a proroků bude muset Hospodin svému lidu připomínat všechna ta velká znamení – zásahy Boží do dějin v minulosti, ze kterých Izrael se pomalu naučí čerpat víru a naději pro přítomnost i budoucnost. Tak vzniká Bible, která není historiografií, ale meditací vlastních dějin, výrazem údivu Židů nad tím, že ještě žijí, ačkoliv by měli být již dávno rozneseni na kopytech nepřátel. Obklopen supervelmocemi Egyptem a Babylonem malý národ nevysvětlitelně přežívá a bude pak hledat a nacházet Boha právě a jedině ve vlastních dějinách. Bude slavit liturgii jako vzpomínku, která nakonec přejde i do křesťanské liturgie, jež je též anamnesí, rozpomenutím se na velké činy Hospodina pro svůj lid, z nichž to největší je Boží vtělení v Kristu Ježíši. Poušť se stane ve vzpomínce Izraele místem očištění, smlouvy a místem, kde se ustanoví lid jako vyvolený národ. Poušť zůstane navždy zdrojem spirituality jako setkání s Bohem tváří v tvář.
V této tvrdé škole Boží lid často neobstojí a jeho dějiny se stanou dějinami hříchu. Hospodin hřích dopouští, ukazuje však znova a znova své milosrdenství a svou shovívavost. Hřích odpouští a učiní z něj dokonce cestu ke stále hlubšímu poznání své lásky. Dějiny hříchu se přetváří v dějiny spásy. Velikost Mojžíše možná nespočívá ani tak v jeho spektakulárních činech exodu, ale v tom, že svůj lid nezatratí a neustále se u Hospodina za něj přimlouvá. Stává se tak předobrazem Ježíše Krista, „který přišel na svět, aby zachránil hříšníky“ (1 Tim 1,12-17).
Všechna náboženství jsou více či méně výstupem člověka k Bohu. Bible naopak dosvědčuje neustále sestupování Boha mezi svůj lid, vrcholící sjednocením Boha s člověkem v Kristu Ježíši. Náboženství bázně a strachu se v Božím synu přetvoří v účast na osobním vztahu Otce a Syna v Duchu svatém. Na tom, aby člověk do tohoto synovského vztahu dorostl, Bohu Otci tak záleží, že je ochoten dopustit jakýkoliv hřích, dokonce i vraždu svého jednorozeného syna, jen když na konci je návrat hříšníka do Otcova domu (Lk 15,1-10).
Důvěrným my a Ty, Ty a já se neuchopitelný Bůh stává uchopitelným: ne v hromu a blesku a ani ne v přísnosti pravidel a zákona, ale v tichém sténání sestry a bratra v nouzi, jejichž ruku hledám. Hmatám po Bohu v dennodenním zázraku že žiji, cítím, vnímám a vidím, že v síle Toho, který sestoupil z výšin do pekla mých nížin, smím pro druhého být přístav, když v bouři hledá skrýš, či dokonce cestou, po které stoupá výš.
odeslat článek
vytisknout článek
