Vzpomínka na červencový Světový den mládeže (SDM) v Rio de Janeiro je ještě živá. Jednalo se o setkání provázené třemi papeži. Bl. Janem Pavlem II., který tuto mimořádnou událost v životě církve s odvahou založil, Benedikta XVI., který mladé do Ria de Janeira pozval, a Františka, který se na něm s mladými setkal.
Však se František při úvodním setkání s mladými lidmi na pláži Copacabana o svém předchůdci zmínil a prozradil jim, že je Benedikt u televize, aby sledoval přímý přenos. Na to mladí bouřlivým jásotem emeritního papeže pozdravili.
Je vidět, že mladí lidé, kteří se SDM účastní, přijímají v bílé postavě papeže, ať jím je kdokoliv, muže, Božího posla. Důvod je zcela zřejmý. Papež se s mladými nesetkává jako superstar, která si žádá jejich ovace, ani ne jako politický agitátor, který potřebuje jejich hlasy, a také ne jako dovedný manipulátor, který se je snaží svými idejemi znesvobodnit, zotročit a v posledku z nich finančně těžit. Lze konstatovat, že mladí lidé ve svém nitru mimovolně vnímají, že v osobě papeže před ně předstupuje otec, který je nezištně doprovází v jejich hledání pravdy, lásky a životní smysluplnosti. Vnímají, že je doprovází na cestě ke Kristu, ke zdroji života.
Emeritní papež Benedikt XVI. dodržuje své slovo. Žije v ústraní a modlí se za církev. Avšak jeho magisterium zůstává živé, aktuální a my z něj můžeme snadno těžit.
V tomto příspěvku se zaměříme na jednu oblast jeho učení, na Benediktova setkávání s mladými lidmi. Příležitost nám k tomu dává knižní komplet s názvem Jste nadějí církve, který ve dvou dílech shrnuje vše, co jim při různých příležitostech řekl.
Dnes, když již ukončil svou papežskou službu, lze konstatovat, že, co se týká pastorace mládeže, s obdivuhodným zaujetím rozvíjel vše dobré, co na tomto poli bylo vytvořeno za jeho předchůdce a s velkou pečlivostí tuto cestu, dle svého osobního charismatu, prohluboval. A především, měl mladé lidi upřímně rád a hleděl na ně s důvěrou.
Jak se to projevovalo?
Především v pokračování v tradici SDM. Jako kardinál se jich několika zúčastnil a byly pro něj hlubokým prožitkem víry. Když se v roce 1998 zamýšlel nad 20 lety pontifikátu Jana Pavla II., zmínil se též o uskutečněném setkání v Paříži a řekl: „Najednou bylo krásné být křesťany. V papeži se stala patrnou skutečnost církve, skutečnost tajemství. V centru byl on (papež), avšak centrem nebyla jeho osoba, nýbrž Kristus.“[1]
Když tento muž s kultivovanou jemností a jistou osobní plachostí později prožil tři SDM jako papež, vzbudily v něm novou velikou vděčnost za prorockou intuici, kterou církvi daroval jeho předchůdce.[2] Tyto oslavy víry znovu reflektoval, dospěl k přesvědčení, že jimi „bylo nalezeno něco, co všem pomáhá“[3] a s plnou autoritou je obhajoval. Učinil tak především v projevech k římské kurii. V roce 2008 nejprve nastínil námitky, které někteří proti SDM vznášejí, jako např. že se jedná o jakousi pouhou „sváteční extázi podobnou rockovému festivalu.“[4] Poté se pustil do ozřejmění jejich podstaty. Připomněl, že se SDM nevyčerpává jen v jednom týdnu, který se stává mediálně známým. Slavnostní dny jsou vrcholem dlouhé a systematické pouti církve s mladými; pouti kolem Kříže a Ikony Panny Marie; pouti, která čerpá svou aktuálnost z pravidelných papežských poselství mládeži. Poté si jako bystrý pozorovatel všiml zcela zásadní roviny setkání. Není možné prožít SDM a nevšimnout si velké radostnosti, kterou přináší. „Radost jako plod Ducha Svatého. Slavnost je možné zorganizovat, ale radost ne. Ta může být pouze darována. A nám byla skutečně darována v hojnosti.“[5]
V projevu ke kurii z roku 2011 se SDM věnoval velice podrobně a na základě zkušenosti z Madridu o nich řekl, že jsou „lékem proti únavě (víry), prožitkem nové evangelizace a novým, omlazeným způsobem křesťanské existence.“[6]
Zajímavému tématu se věnoval na cestě do Madridu při rozhovoru s novináři. Dotkl se otázky viditelných plodů SDM. Věren evangelnímu realismu, upozornil na to, že církev nesmí propadnout pokušení měřit úspěch podle množství účastníků či podle ihned viditelných plodů (např. podle okamžitého počtu kněžských povolání). Církev je odpovědná za věrohodné hlásání evangelia; plody jsou darem Božím a přichází tehdy, když On sám chce. „Boží setba je vždy tichá, nezjevuje se ihned v statistikách. Důvěřujeme tomuto tichému růstu a jsme si jisti, že Boží semeno skutečně roste, i když o tom statistiky nemluví, a že (SDM) bude pro mnohé začátkem jejich přátelství s Bohem i lidmi.“[7]
Některé možná překvapí, že polovina apoštolských cest emeritního papeže (konkrétně 23) obsahovala též speciální setkání s mladými lidmi. Setkával se s nimi velice často.
Co chce novým generacím předat, prozradil hned na počátku své papežské služby: „Ukázat mladým, že je krásné být křesťanem.“[8] Často mladým připomínal: „Kristus nebere nic z toho, co v sobě nesete krásného a velkého, naopak všechno to dovádí k dokonalosti pro slávu Boží, pro štěstí člověka a pro spásu světa.“[9]
Dále zdůrazňoval, že plnost realizace lidské osoby je zaručena pouze tehdy, když se člověk otevře svému stvořiteli. Podstatným úkolem mládí je rozpoznat a přijmout životní povolání. V současnosti je k tomu třeba odvaha k definitivní volbě. Mladé ujišťoval, že prožívat svátost manželství je i dnes možné a že je neustále platný význam zasvěceného života a kněžství. Víra se žije vždy ve společenství církve a zároveň si ji nelze nechat pro sebe. Kdo věří, ten je vnitřně pobádán, aby se o své poznání rozdělil. Víra si také žádá rozumového uchopení. Je to klíčové v současném světě, jenž se v zájmu radikální plurality stává netolerantní ke křesťanské víře, kterou chápe jako překážku dialogu a míru. Papež se neostýchal mladým hovořit i o důležitosti objevovat a nést ve svém životě Kristův kříž. Pedagogický rozměr jeho promluv je podtržen mimo jiné tím, že často dokresloval svoje slova poukazem na mladé svaté.
Nyní mají čeští čtenáři možnost seznámit se s tímto velikým bohatstvím v ucelené formě. Věřme, že knížka osloví nejen mladé lidi, ale i všechny vychovatele a to především kněze a stane se inspirací k hlásání evangelia.
Na závěr přeci ještě jednu citaci, provokující. Benedikt XVI. v pražské katedrále adresoval církvi v České republice tento úkol: „Vaše pastorační snaha se musí zaměřit zejména na oblast výchovy nových generací.“[10]