Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drahé rodiny,
Buďte vítány v Římě a dobrý večer!

Připutovaly jste z mnoha částí světa, abyste vyznaly svoji víru u hrobu sv. Petra. Toto náměstí vás přijímá a objímá: jsme jeden lid, jedna duše, povoláni Pánem, který nás miluje a je nám oporou. Zdravím také všechny rodiny, které jsou s námi spojeny televizí a internetem, takže toto náměstí pozbývá hranic!

Chtěli jste, aby toto setkání mělo motto „Rodino, prožívej radost víry“. Ten název se mi líbí. Slyšel jsem vaše zkušenosti, vaše vyprávění. Viděl jsem mnoho dětí i prarodičů. Pocítil jsem bolest mnoha rodin, které žijí v situaci chudoby a války. Slyšel jsem mladé lidi, kteří chtějí i přes nemalé těžkosti vstoupit do manželství. Ptejme se tedy: jak je možné žít dnes radost víry v rodině. Je možné žít tuto radost nebo ne?

1. Z evangelia sv. Matouše nám přichází vstříc toto slovo: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Život je často namáhavý. Práce je úmorná, hledání práce je úmorné. Avšak tu největší tíži v životě působí nedostatek lásky. Nedostat úsměv, nedojít přijetí, způsobuje těžkost. Je mlčení, které tíží, někdy i v rodině, mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. I námaha je bez lásky mnohem tíživější. Myslím na opuštěné staré lidi, na rodiny, které se souží, protože se jim nedostává pomoci v péči o ty, kteří potřebují zvláštní starostlivost. „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi“, říká Ježíš.

Drahé rodiny, Pán zná vaše námahy: zná je. A zná tíži našich životů. Pán však zná také naši hlubokou touhu dojít radosti občerstvení! Pamatujete? Ježíš řekl: „Aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Ježíš chce, aby se naše radost naplnila! Řekl to apoštolům a opakuje to dnes nám. To je tedy první věc, kterou chci dnes večer s vámi sdílet, totiž Ježíšova slova: Pojďte ke mně, všechny rodiny světa, a já vás občerstvím, aby se vaše radost naplnila. Tato Ježíšova slova neste domů, neste je v srdci, dělte se o ně v rodině. Zvou nás, abychom šli za Ním, abychom se vzájemně obdarovávali radostí.

2. Druhé slovo beru z obřadu udělování svátosti manželství. Kdo uzavírá svátostný sňatek říká: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Snoubenci v té chvíli nevědí, co se stane, nevědí jaké radosti a jaké bolesti je čekají. Vydávají se jako Abraham na společnou cestu. A to je manželství! Vydat se na společnou cestu, ruku v ruce, a přitom se svěřit do velkých rukou Páně. Ruku v ruce, vždy a po celý život! A nedat šanci provizorní kultuře, která krájí náš život na kousky!

S touto důvěrou ve věrnost Boží čelit všemu, beze strachu, zodpovědně. Křesťanští manželé nejsou naivní, znají problémy a protivenství života. Nemají však strach vzít na sebe svoji odpovědnost před Bohem a společností, aniž by utíkali nebo se izolovali či zříkali poslání založit rodinu a přivést na svět děti. – Ale dnes je to těžké, otče… Jistě, je to těžké. Je zapotřebí milosti a milost nám dává svátost! Svátosti nejsou životní dekorací! Ó jak krásná svatba, krásný obřad, krásná slavnosti… Toto však není svátost, to není svátostná milost. To je pouhá dekorace! A milost není na ozdobu života, nýbrž k tomu, aby nám dala sílu pro život, učinila nás odvážnými, abychom mohli jít dál! Nikdy se tedy neizolovat, vždycky spolu. Křesťané si udělují svátost manželství, protože si uvědomují, že ji potřebují. Potřebují ji, aby byli sjednoceni a plnili poslání rodičů. „V dobrém i ve zlém až do smrti.“ Tak to říkají manželé ve svátosti manželství, během níž se modlí společně i s celým společenstvím. Proč? Protože se to tak dělá? Nikoli. Činí tak, protože to potřebují na dlouhou cestu, kterou se mají společně ubírat. Dlouhou cestu, nikoli po kouskách, ale nastálo. A potřebují pomoc Ježíše, aby kráčeli s důvěrou, aby se denně vzájemně přijímali a každý den si odpouštěli! A toto je důležité: umět si v rodinách odpouštět, protože všichni máme nedostatky, všichni! Někdy děláme nedobré věci, které druhým ubližují. Je třeba mít odvahu žádat omluvu, když v rodině chybujeme …

Před několika týdny jsem na tomto náměstí řekl, že rodina, aby mohla prospívat, musí nutně užívat tři slova. Chci je zopakovat. Tři slova: dovol, děkuji a promiň. To jsou tři klíčová slova! Žádejme o dovolení, abychom v rodině nepůsobili potíže: „Smím udělat toto? Nebude ti to vadit?“ Děkujme, děkujme z lásky! Řekni, kolikrát denně děkuješ svojí manželce a svému manželovi? Kolik dní projde bez poděkování, bez vyslovení slůvka díků? A poslední je omluva. Všichni chybujeme a někdy se v rodině a v manželství někdo urazí a někdy – jak se říká – létají talíře! Říkají se silná slova. Poslyšte však tuto radu: nikdy neskončete den, aniž byste se smířili. Pokoj se v rodině denně obnovuje! Nevymlouvat se a říci: promiňte mi; a začíná se znovu. Dovol, děkuji, promiň. Řekneme to společně? (zvolání: Ano). Dovol, díky, promiň! Užívejme tato tři slova v rodině. Odpouštějme každý den!

V životě zakouší rodina mnoho krásných momentů: odpočinek, společný oběd, vycházka do parku, návštěva u prarodičů, návštěva u nemocného… Chybí-li však láska, chybí radost, chybí slavnost. A lásku nám vždycky dává Ježíš: On je nevyčerpatelný pramen. On nám ve svátosti dává svoje Slovo, dává nám Chléb života, aby se naše radost naplnila.

3. A na závěr, tady před ikonou Uvedení Páně do chrámu. Je to opravdu nádherná ikona. Rozjímejme ji a přijměme od ní pomoc. Jako vy všichni jsou i její protagonisté na cestě: Maria a Josef se vydali na pouť do Jeruzaléma v poslušnosti Pánovu zákonu. Také stařec Simeon a prorokyně Anna rovněž vysokého věku přijdou do chrámu pohnuti Duchem svatým. Scéna nám ukazuje setkání třech generací: Simeon nese na rukou dítě Ježíše, ve kterém rozpoznává Mesiáše, a Anna je znázorněna, jak velebí Boha a zvěstuje spásu těm, kdo očekávali vykoupení Izraele. Tito dva starci představují víru jako paměť. Ptám se vás však: „Nasloucháte prarodičům“ Otevíráte svoje srdce paměti, kterou nám podávají prarodiče? Prarodiče nesou moudrost rodiny, jsou moudrostí lidu. A lid, který nenaslouchá prarodičům, je lid, který umírá“ Naslouchat tedy prarodičům! Maria a Josef tvoří Rodinu posvěcenou přítomností Ježíše, který je naplněním všech příslibů. Každá rodina jako ta Nazaretská je začleněna do dějin lidu a nemůže existovat bez předešlých generací. A proto dnes máme prarodiče! A děti. Děti se učí od prarodičů, od předešlé generace.

Drahé rodiny, také vy jste součástí Božího lidu. S radostí jděte spolu s tímto lidem. Zůstávejte stále spojené s Ježíšem a svým svědectví Jej přinášejte všem. Děkuji vám, že jste přišly. Společně přijměme za své slova svatého Petra, která nám dávají sílu a dají sílu pro těžké chvíle: „Pane, ke komu bychom šli. Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Žijte s Kristovou milostí radost víry! Pán ať vám žehná a Maria, naše Matka, opatruje a provází.
Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy