Starší páter mluvil k bohoslovcům o úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Mluvil procítěně, nadšeně, ale starosvětsky v řeči a trochu naivně. Najednou si povšiml, že mládež nesleduje jeho dojetí, že se usmívá ironicky, jemu samému se zdálo, že je to cynicky. Neobyčejně ho to zabolelo a zahořekoval. Trpce si stěžoval u představeného. Ten pokrčil rameny a prohlásil šalomounsky: ?Jsem na Vaší straně. Ale co chcete, mentalita se mění. Některé pobožnosti, které měly úspěch dříve, už dnes lidem nic neříkají. Hlavní je, abychom naučili mladé chápat osobu Krista. Je-li jim symbol srdce cizí, je lepší, když jej nebudeme příliš zdůrazňovat.
Ta moudrá odpověď však zamrzela starého pátera ještě víc, než skeptický úsměv mladých. Je to možné, že dnešnímu člověku už nic neříká symbol Ježíšova srdce? Vždyť se přece k němu váže tolik krásných příslibů, modliteb, rozjímání!
A přece je jisté, že na mnoha místech pobožnosti k Božskému srdci upadly, první pátky v měsíci se neslaví, červnové slavnosti se omezují. Máme se s tím vývojem smířit, nebo se máme naopak zase pokusit o oživení kultu?
Koncem června 1978 se sešla v Římě skupina asi čtyřiceti teologů tří jazykových skupin: italské, španělské a anglické. Hned nato zase podobná skupina ve Štrasburku jazykových skupin francouzské a německé. Téma rozhovorů byl především tento problém: Dá se dnešnímu člověku zase přiblížit starý, osvědčený symbol srdce tak, aby se stal výmluvným obrazem živých otázek náboženského života?
První přednášku římského symposia měl biblista mons. Garofalo. Jeho mínění bylo celkem jednoduché. Žijeme v době návratu k hieroglyfům, řekl žertovně. Na silnicích, na letištích, na nádražích se den ze dne množí kreslené značky. Jsou universální. Ve vnitřním a náboženském životě je srdce od pradávna takovou značkou. Ale musí se umět číst, musí mít obsah. Jako se slavné výroky otřepají užíváním, stanou se frázovitými, tak se stanou prázdnými a pustými i staré symboly. Obraz srdce se z řeči a obrazotvornosti národů vymýtit nedá. Je už příliš vžitý. Ale má-li se znovu naplnit hlubším náboženským obsahem, je potřeba se zase vrátit k jeho plnosti a barvitosti, jakou měl v Písmu.
O srdci Ježíšově se tam mluví sice jenom jednou, a to ve smyslu materiálním. Ale výraz ?srdce? se vyskytuje ve Starém Zákoně 148krát. Je podstatným pojmem semitské antropologie. Jeho význam se ovšem vyvíjel v souvislosti s tím, jak se hlouběji rozumělo člověku. Hned od samého počátku však Židé dělali zásadní rozlišení mezi tím, co je uvnitř a tím, co se jeví navenek. Navenek je člověk tělo, uvnitř je to, co je v srdci.
Pro primitivního pozorovatele jsou uvnitř, v srdci, především emoce, city, láska a nenávist. Moderní děvče by řeklo: ?Mám tě pořád ráda?. Nevěsta v Písni písní ujišťuje, že její srdce bdí, i když spí (5,2). Je v něm skrytý plamen lásky, i když se navenek neprojevuje. Lidé vypadají spokojení, ale uvnitř po něčem touží. Skrytá přání se jmenují biblicky ?touhy srdce?; jazykem se často ani nedají vypovědět. V době nehod budou celým srdcem hledat Hospodina, tj. toužit jenom po něm.
V srdci je člověk smutný nebo veselý. ?Zlé srdce? je plné nespokojenosti. Z té pak se rodí nenávist a odpor ?z celého srdce?.
Někteří lidé vypadají naoko stateční, ale mají malé srdce, jsou bázliví. V knize Job se říká o krokodýlovi opak: má srdce kamenné, nechvěje se, nebojí se lovce. Bázlivcům srdce roztaje jako voda.
V biblické mluvě tedy není pochvala, když se o někom řekne, že má měkké srdce. Je člověk nestálý, nevěrný. Srdce má být pevné, utvrzené v dobrém. Někdy je bohužel tvrdé, ale ve zlém, v odporu k lidem i k Bohu.
Primitivní pozorovatel vidí uvnitř především emotivitu, citové impulsy. Inteligentní člověk v srdci uvažuje, myslí. Srdce je plno myšlenek. Stará hebrejština neměla vůbec slovo pro rozum. Přišlo tam až vlivem Arabů. Mudrci Starého Zákona tedy rozvažují srdcem. Lidé ?bez srdce? znamenají pro Joba totéž co pro moderního Evropana lidé bez rozumu. V sapienciálních knihách, které mluví pořád o moudrosti, je výraz srdce proto tak častý.
Člověk, který všechno zapomene, podle semitské mluvy neuchová nic v srdci. Nevrací-li se mu myšlenka do srdce, znamená to, že se už něčím nezabývá, že o něco nestojí. Má-li někdo velký vliv, řekne se, že ukradl srdce lidu.
Souhrnem se tedy dá říci, že je slovo srdce v Písmu pojem globální. Zahrnuje opravdu celou lidskou činnost. Ta začíná afektivitou, city, ale zahrnuje víc a víc myšlenky a rozhodnutí. Člověk se víc a víc očišťuje, čím víc se naučí v srdci rozlišovat mezi dobrem a zlem.
Stává se tedy srdce centrem morálního života. Ten je pro Židy charakterizován věrností nebo nevěrností k Bohu. Srdce, které přilnulo k Hospodinu charakterizuje světce. V srdci nevěrní jsou odpadlíci od Božího zákona.
Antropologie Nového zákona pokračuje v těchto kategoriích. Vnitřní život Ježíšův a jeho oddanost Otci se nedá jinak vyjádřit než tím, že jeho srdce bylo pevně zakotveno v Bohu. Tím je v krátkosti řečeno všecko.
Jeden biblista prohlásil: Moderní jazyky mají často dvacet výrazů, aby řekly jednu věc; hebrejština dovede jedním slovem povědět dvacet věcí. Proto je ten jazyk tak poetický! Výraz srdce má těch významů ještě víc. Moderní člověk je nedovede snadno přetlumočit. Ale právě proto musí zůstat u výrazu původního, kde jsou všecky spojeny. Těm, kdo rádi čtou Písmo, je výraz srdce Ježíšovo blízký. Znamená pro ně návrat k biblické mluvě, k prostotě a poetičnosti náboženského výrazu.
(toš)
odeslat článek
vytisknout článek
