Říká se, že muž a žena se nikdy nemají brát ze soucitu. Avšak i toto pravidlo není pořádně kde zakotvit. Jeden z nejvzdělanějších Evropanů, ruský učenec Sergej Averintsev před lety řekl v přednášce na téma ruské spirituality asi toto: Když se mladý manželský pár přistěhuje v Moskvě do paneláku, bedlivě jej všichni pozorují. A když vidí, že on ji má skutečně rád, říkají si mezi sebou uznale „
on želejet jejó“, něco jako „má s ní soucit“. Pro Rusy, potažmo Slovany není větší lásky, než právě této.
U Rusů vyvolá ty nejmocnější vlny soucitu utrpení nevinného. To je jistě důvod, proč se na Kyjevské Rusi tolik rozšířila staroslověnská svatováclavská legenda, a to tak, že Ludmila a Vjačeslav se stali prakticky ruskými jmény. Východní Slované se vyznačovali od prvopočátku touto mystickou úctou k utrpení. Vytvořil se u nich dokonce naprosto originální typ svatosti, tzv. strastotěrpcy, tj. ti, kteří snášeli utrpení, aniž by kladli odpor. Nekladli ho nikoli z netečnosti ale z víry, že nevinně trpící se připodobňuje zcela zvláštním způsobem ke Kristu. Rusové jsou dokonce přesvědčeni, že společné utrpení spojuje nebo sjednocuje víc než společná radost.
Soucit nevyvolává jenom člověk, ale i příroda a celé stvoření. Snad nejhlubší a nejkrásnější řádky soucitu s celým lidstvem a s celým stvořením najdeme u starce Silvána z hory Athos. Nevyjdeme asi z údivu, kam až sahá soucit se stvořením u syrských duchovních autorů, zejména biskupa Izáka z Ninive, který oplývá soucitem dokonce i s plazy za to, že se musí plazit po prašných skaliskách syrských hor.
To vše vyplývá přímo z Písma svatého. V knize Moudrosti například čteme: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.“ Boží soucit s jeho stvořením a milosrdenství jsou nejdůležitějším okamžikem na Sinaji, kde Bůh Mojžíšovi zjevuje hlubiny svého bytí, těsně po hříchu modloslužby, kterého se dopustil vyvolený národ. Bůh o sobě prohlašuje, že je „Bůh plný slitování, milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný“ (Ex 34,6n).
Jak na hony vzdálený od tohoto ideálu opěvovaného soucitu je výrok spisovatele Bertolta Brechta: „Nudí mě lidé, kteří trpí.“ Jak mohl takovou větu vůbec vyslovit?! Měl proto své důvody. Ten hlavní najdeme v Brechtově dramatu Die heilige Johanna der Schlachthöfe (Svatá Johanka z jatek). Líčí dobročinnost jisté soucitné ženy, která nedokázala nečinně přihlížet vykořisťování dělníků na jatkách a jednotlivými akcemi zmírňovala jejich bídu. Brecht jakoby to uznával, ale vzápětí to odhalí jako podvod na oněch trpících lidech. Místo nastolení spravedlivého sociálního řádu pro všechny, se tu dílčími charitativními skutky sice zmírňuje utrpení, ale tím se oddaluje definitivní řešení problému jejich bídydělnickou revolucí. A tak dobro Johanky z jatek je podle Brechta vlastně zlo.
Nemůžeme popřít, že existuje něco jako strukturální hřích. Myslí se tím hospodářské mechanismy, které jsou nastavené tak, že jedni z nich těží a druzí jsou zotročováni. Razantní postup papeže Františka vůči strukturálním hříchům dneška, nutno chápat v kontextu postupného uvědomění si role církve v Latinské Americe (viz synoda v Medellin 1968). V tomto smyslu už Pavel VI. hovořil o civilizaci lásky. Nemůžeme se spokojit s almužnami, ale musíme hledat cesty, jak vytvořit spravedlivější globální ekonomický řád. Tomuto závazku dostála encyklika Benedikta XVI. Caritas in Veritate.
Domnívat se však, že lze revolucí jednou provždy odstranit bezpráví ze společenských a ekonomických struktur, je tragický omyl, ze kterého bychom po zkušenosti 20. století mohli být už vyléčeni. Avšak nejsme. Tato iluze má dnes jen jiné jméno: legalismus. A ten nám chce namluvit, že stačí odhlasovat zákony, které zlo už nepřipustí. Nelze však vytvořit na zemi ráj. A přesto o něj musíme usilovat. Žijeme v očekávání druhého příchodu Krista, který však nesmíme pasivně očekávat jako ti, kteří zakopali svou hřivnu, ale aktivně jej svými skutky neustále vyhlížet.
Víra v parusii (druhý Kristův příchod) neospravedlňuje tedy netečnost, ale naopak zavazuje k maximální vytrvalosti ve víře, naději a lásce oněch moudrých pannen z evangelia. Kdo nic neriskuje a o bližního se nestará, Kristův příchod zcela jistě mine. Sv. Pavel je v tomto ohledu velmi jasný. Přeje si u nás vidět víru, která se projevuje "zálibou v konání dobra" a nespekuluje příliš o konci světa. Píše Soluňanům potažmo nám: „Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat“ (2 Sol 1,11 – 2,2).
Jak máme tedy očekávat Kristův druhý příchod? Jistě se máme snažit o spravedlivější uspořádání světa. Nikdy to však nesmí být na úkor člověka. A také víme, že nemůže vzniknout nic dobrého z násilí páchaném na druhých ale jen z oběti sebe sama. Kristus nevystupoval jako revolucionář (byl to Pier Paolo Passolini ve svém filmu Evangelium podle Matouše, který ho tak viděl) a přesto jeho slovo proniká až do morku kostí a nabourává všechny nespravedlivé lidské struktury. Tím, že vstoupil do Zacheova domu, otřásl jeho základy. Zacheus sám se rozhodl vrátit, co nespravedlivě nabyl.
Erb papeže Františka hlásá: Miserando atque eligendo. Vztahuje se to na sv. Matouše, Zacheova kolegu. Ten, jakmile na sobě pocítil Ježíšův láskyplný pohled, kterým ho povolal, okamžitě vstal od „přepážky“ výběrčího daní a následoval ho.
Tento Ježíšův pohled spočinul na každém z nás. Povolání předchází bytí: Vznikli jsme tím, že nás Bůh povolal k „zálibě v konání dobra“ pro bližního, v němž nám jde On sám vstříc. Bezpečně jej pozná proto ten, kdo jej očekával nedočkavě,netrpělivě, ne v laciném optimismu, ale v opravdové naději, jak říká papež František. S vírou a láskou naděje přivolává Pána ze soucitu s lidmi, zvířaty a celým stvořením!
odeslat článek
vytisknout článek
