Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. O dnešní liturgické památce Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě církev děkuje za dar klauzurních řeholních společenství. Den kontemplativního života - Pro orantibus - ustavil roku 1953 papež Pius XII. Vatikánský rozhlas rozmlouval s abatyší římského kláštera sv. Antonína, Matkou Michelou Porcellatovou o změnách, které nastaly za klášterními zdmi.

Musím říci, že pojem „klauzura“ se po koncilu změnil podle konstitucí každého kláštera. Jisté je, že existuje vnějškové a také vnitřní odloučení od vnějšího světa. Klauzura se týká zejména péče o srdce. V našem klášteře bylo v posledních letech nutné obnovit smysl klauzury, aniž by byla dotčena její hodnota. Odloučení neznamená útěk ze světa, nýbrž větší účast na dění naší doby. A to skrze péči o sebe samé a tím, že Pánovou milostí vymýtíme kořen zla, které v nás působí. Naše dnešní odloučení od okolního světa tedy není tak silné, protože se domníváme, že také naše svědectví navenek může být důležité, kupříkladu ve službě lepšího poznávání Božího Slova nebo přijímání hostů k liturgickým modlitbám. Ale také ve službě chudým, péči o poutníky a hlavně v odpovědi na potřeby dnešního člověka.

Papež František od svého nástupu na Petrův stolec stále žádá o modlitbu. Možná modlitbu často nedoceňuje ani společenství věřících…

S modlitbou je to složité – vyžaduje totiž víru. Modlitba je základem, počátkem a původem jakékoliv formy hlásání evangelia. Není to vždy jednoduché, protože velice často chceme vystavit na odiv spíše sami sebe než Boží království. Mnišská tradice tím, že vedle sebe staví modlitbu a práci a zejména ticho a samotu, učí, že před jakoukoliv evangelizační iniciativou musíme dbát na sebe a naučit se pročišťovat vlastní život. Světlo vychází z nitra, nikoliv odkudsi zvnějšku. Čím více tedy Krista den za dnem přijímáme, tím více z nás před světem bude vyzařovat. Je důležité pochopit, že cesta modlitby není jednoduchá, vyžaduje radikální vysvlečení z vlastního stínu a egoismu. Modlitba uchovává naši lásku, a proto s sebou nese důvěru a hlubokou víru.

Ve vašem klášteře prožila 45 let svého života v naprostém odloučení sestra Nazarena Crotta. Dnes – 21. listopadu – si připomínáte výročí jejího vstupu do klauzury v roce 1945. Jaké dědictví nám zanechala tato řeholnice dvacet let po své smrti.

Její volba byla zcela jistě velmi radikální. Svůj život zobrazovala jako obilné zrno, které nese plody, avšak samo zůstává skryto. Podle svého přání zůstala skryta po celý život a také po své smrti. Jejím dědictvím je ryzost života – podle jejího názoru každé životní povolání vyžaduje ryzost a pravdu. Znamenalo to také, že strhávala masky, které nosíme a které nás podmiňují. Dále nám odkázala nesmírnou lásku – kterou chovala zejména k církvi, ale také vůči celému světu. A nebyl to nějaký formální cit, ale živá láska. Jednou jsem sestru Nazarenu mohla navštívit a očekávala jsem, že mne vybídne k askezi. Avšak ona mluvila o lásce, ke které jsou povoláni každý muž i žena.

Uzavírá abatyše římského kláštera sv. Antonína opata, který dnes navštívil papež František.

(jag)