Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Tajemství Vtělení viděné očima sv. Františka z Assisi bylo jádrem posledního adventního kázání O. Raniera Cantalamessy minulý pátek (20.12.) v kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu určeného papeži a členům římské kurie.
Papežský kazatel se tentokrát zaměřil na chudobu a začal citaci Tomáše Celana, který popisuje, jak světec z Assisi tři roky před svojí smrtí zavedl vánoční tradici betlémů a dal k tomu následující instrukce jistému muži z Greccia:

„Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“

Důležitost této epizody spočívá především v způsobu, jakým je chápáno tajemství Vtělení, pokračoval O. Cantalamessa. Příliš jednostranné a někdy až utkvělé zalíbení v ontologických aspektech vtělení mohlo vést k redukci tohoto tajemství na jeho ryze spekulativní dimenzi, vzdálenou vnímání obyčejných lidí.

„František tak jakoby znovu oděl »tělem a krví« mystéria křesťanství, která byla poněkud odvtělena a redukována na pojmy a sylogismy teologických škol a knih.“

Distinkce mezi faktem vtělení a jeho způsobem nás zajímá, protože vrhá zvláštní světlo na stále aktuální problém chudoby a postoje křesťanů k ní. Pomáhá spatřit biblický a teologický základ přednostní lásky k chudým, jak ji vyhlásil Druhý vatikánský koncil. Vtělením se totiž Slovo v jistém smyslu fakticky spojilo s každým člověkem, jak říkali někteří církevní otcové, ale co do způsobu přijalo zcela zvláštním způsobem chudého, pokorného, trpícího, s nímž se ztotožnilo.

„V chudém jistě nenastává stejný druh Kristovy přítomnosti jako v eucharistii a ostatních svátostech, ale je to také opravdová přítomnost, kterou Kristus ustanovil podobně jako eucharistii. Prohlásil totiž slavnostně v podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46) v souvislosti s tím, co se učiní hladovému, žíznícímu, vězněnému, nahému a pocestnému: »Pro mne jste udělali« a »Pro mně jste neudělali«. Proto napsal Jean Guitton, laický pozorovatel na koncilu, že »koncilní otcové znovu objevili svátost chudoby, Kristovy přítomnosti pod způsobou těch, kteří trpí«“(J.Guitton, cit. da R. Gil, Presencia de los pobres en el concilio, in Proyección 48, 1966, str.30).

Krista tedy nepřijímá plně ten, kdo „není ochoten přijmout chudého, se kterým se Kristus ztotožnil“:

„Chudý je také jakýmsi Kristovým náměstkem, tím kdo zastupuje Krista. Zástupcem ve smyslu pasivním, nikoli aktivním, tedy nikoli tak, že to, co dělá chudý je jakoby to činil Kristus, ale v tom smyslu, že to, co se učiní chudému je jakoby se to činilo Kristu. “

Vyplývá z toho konsekvence pro eklesiologii. Jan XXIII. na koncilu použil výraz „církev chudých“ (AAS 54, 1962, str.682). Jeho význam patrně přesahuje to, co je zřejmé na první pohled. Církev chudých není tvořena pouze chudými, kteří patří do církve! V jistém smyslu do ní patří všichni chudí, ať pokřtění či nikoli. Jejich chudoba a utrpení je něco jako křest krví.

„Církev Kristova je tedy nezměrně větší než tvrdí statistiky. A to není to pouze slovní obrat, nýbrž realita. Žádný ze zakladatelů náboženství se neidentifikoval s chudými tak jako to učinil Ježíš. Žádný neprohlásil »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali« (Mt 25,40), přičemž označení „nejposlednější z bratří“ se nevztahuje pouze na věřícího v Krista, nýbrž, jak všichni uznávají, na každého člověka.“

Plyne z toho, že papež, Kristův náměstek, je opravdu „otcem chudých“, pastýř tohoto nezměrného stádce a je radostí a podnětem pro celý křesťanský lid, vidíme-li, jak posledním papežům tato role ležela na srdci a obzvláště leží na srdci tomu, který je na Petrově stolci dnes.

„Vidíme chudé, jak se pohybují, volají a křičí na televizní obrazovce, na stránkách novin a misijních časopisů, ale jejich volání nám připadá velmi vzdálené. Neproniká nám do srdce. Říkám to s rozpaky i ke svému zahanbení. Slovo »chudí« a »imigranti« vyvolává v bohatých zemích totéž, co u starověkých Římanů vyvolávalo slovo »barbaři«, tedy zděšení a paniku. Snažili se stavět na hranicích zdi a posílali tam vojáky, aby tam konali dohled, ale dějiny říkají, že to všechno je zbytečné.“

Stejně jako pláčeme a protestujeme – právem! – kvůli dětem, kterým je bráněno se narodit, pokračoval papežský kazatel, tak bychom si měli počínat také v případě milionů narozených dětí, které byly ponechány napospas smrti hladem a nemocemi, dětí, které byly donuceny stát se vojáky, aby zabíjeli a nechali se zabíjet za zájmy, které vůbec nejsou cizí nám, kteří žijeme v bohatých zemích... Onen liberální zákon »žít a nechat žít« by se nikdy neměl měnit na »žít a nechat zemřít« jako se to právě děje na celém světě. .. První křesťané svým jednáním pomohli státu změnit jeho zákony. My, dnešní křesťané, nemůžeme jednat opačně a myslet si, že stát má svými zákony měnit lidské jednání.

„První věcí, kterou je třeba ve vztahu k chudým učinit, je tedy rozbití dvojitých skel, kterými se od nich oddělujeme, tedy překonat indiferenci a nevšímavost. Musíme si, jak nás k tomu vybízí papež, »všimnout« chudých, nechat se uchvátit zdravým neklidem z jejich přítomnosti mezi námi, často jen pár kroků od našich domovů. Konkrétně pro ně musíme činit to, co lze shrnout do třech slov: mít je rádi, pomáhat jim a oznamovat jim radostnou zvěst.“

Mít rádi chudé, znamená především „respektovat je a uznávat jejich důstojnost“, pokračoval dál O. Cantalamessa. V nich právě v důsledku absence druhotných titulů a znaků září nejživěji radikální důstojnost lidské bytosti.

„František z Assisi nám pomáhá objevit ještě silnější motiv lásky vůči chudým, totiž fakt, že jsou nejenom našimi bližními, nýbrž bratry. Bratři jsou ti, kteří mají téhož otce a lidé jsou bratři, protože mají jediného Otce v nebesích. Ježíš řekl: »Jenom jeden je váš Otec a vy všichni jste bratři« (srov. Mt 23,8-9), ale tato slova byla až do té doby chápána jenom ve vztahu k učedníkům. V křesťanské tradici je bratrem ten, kdo sdílí tutéž víru a obdržel tentýž křest. František přijal Ježíšova slova a dal jim všeobecný dopad, který měl Ježíš zajisté na mysli. František opravdu »uvedl celý svět do stavu bratrství« (Damien Vorreux, Saint François d´Assise, Documents, Paříž 1968, str.36)... Absolutní novota rozšiřuje pojem bratr a sestra také na neživá stvoření: slunce, měsíc, zemi, vodu a dokonce na smrt. Toto je evidentně poezie spíše než teologie. Světec dobře ví, že mezi nimi a lidskými tvory učiněnými k obrazu Božímu je tentýž rozdíl, který je mezi synem umělce a díly, které vytvořil. Smysl všeobecného bratrství Prosťáčka z Assisi však nemá hranic. Bratrství je specifický přínos, který může dát křesťanská víra k upevnění míru ve světě a k boji proti chudobě. Zamyslíme-li se nad tím, je to jediný základ, který je pravý a nikoli vrtkavý. Vždyť jaký smysl mají řeči o bratrství a lidské solidaritě, vychází-li se z vědeckého pojetí, které za hybné síly světa považuje pouze náhodu a nutnost? Anebo jinými slovy, vychází-li se z filosofické vize Nietzscheho, podle něhož svět není nic než vůle k moci a každý pokus o odpor je pouze znamením zášti slabých vůči mocným? Je pravdou, že pokud je bytí pouze chaos a moc, pak úsilí o pokoj a spravedlnost nevyhnutelně postrádá základ. Chybí pak dostatečný důvod k odporu proti bezuzdnému liberalismu, který papež František nazval nerovností v exhortaci Evangelii gaudium.“

Dnes ovšem už nestačí pouhá almužna. Problém chudoby je planetární. Když církevní otcové mluvili o chudých mysleli ty, které viděli ve svém městě nebo v kolí. Neznali téměř nic jiného a kdyby i znali, nedovedli by ve své době pomáhat na dálku. Dnes víme, že to nestačí, byť nás to nedispenzuje od toho, abychom na rovině individuální dělali, co můžeme. Eliminovat či redukovat nespravedlivou a skandální propast mezi bohatými a chudými ve světě je tím nejnaléhavějším úkolem, který nám předalo uplynulé tisíciletí.

„Ježíš rozmnožoval chleby a zároveň také mluvil, ba nejprve rozdával Slovo, někdy i nepřetržitě tři dny a potom se teprve staral o chléb. Nejenom chlebem je chudý člověk živ, ale nadějí a slovem, které plyne z Božích úst. Chudí mají svatosvaté právo slyšet celé evangelium nikoli v omezeném či polemickém vydání, evangelium, které mluví o lásce k chudým, ale nikoli o nenávisti k bohatým. “

Nesmíme dovolit, řekl dále papežský kazatel, aby nás naše špatné svědomí přivedlo k páchání další enormní nespravedlnosti, totiž k upírání dobré zvěsti těm, kteří jsou jejími prvními adresáty. „Blahoslavení chudí, neboť jejich je nebeské království.“

„Pro sv. Františka však nebyly Vánoce jenom příležitostí k pláči nad Kristovou chudobou, nýbrž také slavností působící výbuch radosti, kterou jeho překypovalo srdce. Stával se jedním z dětí, které s očima plnýma úžasu hledí na jesličky.“

Řekl O. Cantalamessa minulý pátek ve svém posledním adventním kázání pro papeže a římskou kurii.

(mig)