První čtení nám podává starobylou žehnací modlitbu, kterou Bůh vnuknul Mojžíšovi, aby ji naučil Árona a jeho syny: „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje“ (
Nm 6,24-26). Slyšet znovu tato slova požehnaní právě na začátku nového roku má velký význam. Provázejí nás na naší pouti v čase, který se před námi otevírá. Jsou to slova síly, odvahy a naděje. Nikoli naděje iluzorní, založené na křehkých lidských slibech; nikoli naděje naivní, která si představuje budoucnost lepší jenom proto, že je budoucností. Tato naděje má svůj důvod právě v tomto Božím požehnání, požehnání, které obsahuje to nejmocnější blahopřání, které církev skládá každému z nás a které je naplněno laskavou Pánovou ochranou a Jeho prozřetelnou nápomocí.
Přání obsažené v tomto požehnání se plně uskutečnilo v jedné ženě, Marii, určené k tomu, aby se stala Matkou Boží a v ní se uskutečnilo dříve než v každém stvoření.
Matka Boží! To je její hlavní a bytostný titul. Je to kvalita, role, kterou víra křesťanského lidu vyznačujícího se jemnocitnou a ryzí úctou k nebeské matce, vždycky vnímala.
Připomeňme onen velký historický moment antické církve, kterým je koncil v Efezu, kde bylo směrodatně definováno panenské mateřství. Tato pravda o Mariině božském mateřství našla odezvu v Římě, kde byla krátce poté, postavena bazilika Panny Marie Větší, první mariánská svatyně Říma a celého Západu, ve které se uctívá obraz Matky Boží – Theotokos – nazvaný Salus populi romani. Vypráví se, že se obyvatelé Efezu během koncilu shromáždili před bazilikou, kde jednali biskupové a volali: „Matka Boží!“. Věřící žádali oficiální definici tohoto Mariina titulu a dokázali, že rozpoznávají její božské mateřství. Je to spontánní a upřímný postoj dětí, které dobře znají svoji Matku, protože ji s nezměrnou něhou milují. Ba více, je to sensus fidei svatého Božího lidu, který se nikdy, nikdy jakožto celek nemýlí.
Maria je odevždy přítomna v srdci, úctě a především v putování víry křesťanského lidu. „Církev putuje v čase... ale na této pouti jde toutéž cestou, jakou prošla Panna Maria“ (Redemptoris Mater, 2). Naše pouť víry je stejná jako Mariina a proto cítíme, že je nám obzvláště nablízku! Pokud jde o víru, která je v křesťanském životě stěžejní, Matka Boží sdílela náš úděl. Musela se ubírat stejnými cestami, kterými jdeme my, někdy obtížnými a temnými, a musela postupovat vpřed „cestou víry“ (Lumen gentium, 58).
Naše pouť víry se nerozlučně pojí s tou Mariinou od chvíle, kdy nám ji Ježíš, umírající na kříži, dal za Matku se slovy: „To je tvá matka“ (Jan 19,27). Tato slova mají hodnotu závěti a dávají světu Matku. Od té chvíle se Matka Boží stala také naší Matkou! V té chvíli, kdy se víra učedníků v důsledku mnoha nesnází a nejistot začala hroutit, Ježíš ji svěřil Té, která uvěřila jako první a jejíž víra nikdy nepřestala. Tato „žena“ se stala naší Matkou ve chvíli, kdy ztrácela božského Syna. Její raněné srdce se rozevírá, aby objalo všechny lidi, dobré i zlé, a miluje je jako je miloval Ježíš. Tato žena, která na svatbě v Káni Galilejské svojí vírou spolupracovala při manifestaci Božích divů ve světě, drží na Kalvárii rozžatý plamen víry v Synovo zmrtvýchvstání a s mateřskou vnímavostí jej předává druhým. Maria se tak stává zdrojem pravé naděje a radosti!
Matka Vykupitele nás předchází a ustavičně utvrzuje ve víře, v povolání a v poslání. Svým příkladem pokory a disponibility k Boží vůli nám pomáhá tlumočit naši víru na radostnou zvěst evangelia, jež nezná hranic. Naše poslání tak bude plodné, protože je utvářeno Mariiným mateřstvím. Jí svěřme svoji cestu víry, touhy svého srdce, naše potřeby a potřeby celého světa, zejména hladu a žízně po spravedlnosti, pokoji a po Bohu. A společně ji všichni vzývejme, napodobme ony bratry z Efezu a společně ji třikrát vzývejme: „Matko Boží“: Matko Boží, Matko Boží, Matko Boží!
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
