Rádio Vaticana

Řím. Církev si dnes ve svém liturgickém kalendáři připomíná Nejsvětější Jméno Ježíš. Úctu ke Spasitelovu jménu křesťanské společenství projevovalo již od svých samých počátků. Jejími šiřiteli se pak stali zejména sv. Bernardin Sienský a jeho žáci od počátku 15. století. Liturgický svátek zavedl pro františkánský řád papež Klement VII. roku 1530, jeho závaznost se rozšířila na celou církev o dvě století později (1721). V českém liturgickém kalendáři se přestal uvádět po II. Vatikánském koncilu, zatímco pro římskou církev dnešní liturgickou připomínku Nejsvětějšího Jména Ježíš opětovně ustavil bl. Jan Pavel II.

Tovaryšstvo Ježíšovo, které ve svém názvu nese Ježíšovo jméno, svou titulární slavnost slaví o slavnosti Matky Boží Panny Marie 1. ledna. Papež František, který je členem tohoto řeholního společenství, se proto rozhodl dnešní liturgii slavit se svými spolubratry v mateřském jezuitském kostele Jména Ježíš (del Gesù). Koncelebrovali s ním kard. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení, kard. vikář Agostino Vallini a biskup Annecy, mons. Yves Boivineau. Právě v této diecézi na území dnešní Francie se narodil sv. Petr Faber, spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova. Dnešní bohoslužba byla totiž zároveň poděkováním za nedávné svatořečení tohoto prvního jezuitského kněze (17.12.), ke kterému papež František chová zvláštní úctu. Právě nad tímto kněžským vzorem se Svatý otec zamyslel ve své homilii.

Boha musíme hledat, abychom Jej nalezli, a po Jeho nalezení Jej znovu a stále hledat. Jedině tento neklid přináší srdci jezuity pokoj. Apoštolský neklid nemá oslabovat hlásání kérygmatu, odvážné hlásání evangelia. Je to neklid, který nás připravuje k obdržení daru apoštolské plodnosti. Bez neklidu nejsme plodní. Tento neklid měl Petr Faber, muž velký tužeb, druhý Daniel. Faber byl „skromný, citlivý muž s bohatým vnitřním životem a s darem navazovat přátelské vztahy s různými typy lidí“ (Benedikt XVI., Promluva k jezuitům, 22.4.2006). Byl však také neklidným duchem, váhavým a nikdy neuspokojeným. Pod vedením svatého Ignáce se naučil spojovat svoji nepokojnou, ale také jemnocitnou a vytříbenou citlivost se schopností přijímat rozhodnutí. Byl mužem velký tužeb, nesl svoje tužby a rozpoznával je. Ba právě tehdy, objevují-li se těžkosti, vynořuje se podle Fabera pravý duch, který podněcuje k činnosti (srov. Memoriále, 301). Opravdová víra v sobě zahrnuje hlubokou tužbu změnit svět. A to je otázka, kterou si máme klást: máme také velké vize a rozlet? Jsme také smělí? Stoupají naše sny vzhůru? Stravuje nás horlivost (srov. Žl 69,10)? Anebo jsme průměrní a spokojení se svými laboratorními apoštolskými plány? Stále si pamatujme, že moc církve nepřebývá v ní samotné a v jejích organizačních schopnostech, nýbrž skrývá se v hlubokých vodách Božích.

Jak napsal svatý Petr Faber, „nehledejme v tomto životě žádné jiné jméno, než Ježíš“ (Memoriale, č. 205). A prosme Matku Boží, aby nás přidružila ke svému Synu, zakončil Svatý otec. Ranní eucharistie se kromě vedení Tovaryšstva Ježíšova účastnilo více než tři sta jezuitů, žijících v Římě. Papež František po skončení mše svaté každého osobně pozdravil.

(jag)