VaticanNews.va

   4. 7. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.7420
Poslechem z webových stránek.4658
Četbou textů na webových stránkách.7172
Poslechem i četbou.4332


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Potřebujeme proroctví, nikoli mluvky, kteří slibují nemožné

Jednota a proroctví

Zemřel mons. Georg Ratzinger


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Homilie

  

24.1.2014 

První krok (za Ním) nás osvobodí!

Homilie ke 3. neděli v mezidobí - cyklus A

Richard Čemus

V kapli Rehabilitačního ústavu Kladruby je onu říjnovou středu večer útulno. Malé společenství pacientů, lékařů, zdravotnického personálu a věřících z okolí tu právě slavilo pravidelnou mši sv. Dnes je tu s námi vzácný host, Zdeněk Zelený z Prahy, zvaný Káďa, odbojář, skautský vůdce, dlouholetý „MUKL“ a jeden z žijících svědků doby. Ujímá se slova a my se dovídáme, že lágr Vojna u Příbrami je jediný, který se podařilo zachovat pro budoucí generace jako pomník obětem komunismu. Jako v Dantově Božské komedii, kde nad branou pekla vybízí nápis „Zanechte vší naději!“, i muklům na Vojně se měla vzít veškerá naděje, i ta, kterou mohli čerpat třeba jen z pohledu na Svatý kopeček. A tak byli nuceni vršit hlušinu tak vysoko, až jim úplně zakryla pohled na mariánskou svatyni.

Asi by platil za snílka, kdo by si tehdy v padesátých letech dokázal přestavit, že této „nemocné země“ se jednou dotkne, a to opakovaně, noha Svatého otce (v letech 1990, 1995, 1997, 2009). A že z jeho úst uslyšíme tato povzbudivá slova: „Návštěva, kterou jsem podnikl také jako upomínku na pád komunistického režimu v Evropě před dvaceti lety, byla poutí na místo víry a působení významných světců. Tato cesta měla současně být znamením pro celou Evropu, pro náš kontinent, který se potřebuje znovu zamilovat do Krista a nabrat naději pro pravý život,“ řekl papež Benedikt XVI. a pokračoval: „Byla to skutečná pouť a zároveň mise do srdce Evropy: pouť to byla proto, že Čechy a Morava jsou již více než tisíciletí zemí víry a posvátnosti, mise to byla proto, že Evropa potřebuje najít pevné základy své naděje v Boha a v jeho lásku.“

Cesta Benedikta XVI. do Česka v roce 2009 byla po všech stránkach mimořádná. Že idea „Nádvoří pohanů“ dozrála v Benediktově mysli po návštěvě naší republiky, je výmluvnou charakteristikou naší společnosti, která jako by si odvykla vést kultivovaný dialog. To, co zažili televizní diváci minulý týden pod titulem „debata o cíkevních restitucích“ ,je ukázkou toho, kde končí tzv. ateistický „humanismus“, když už se nemusí přetvařovat: v hulváctví. Diskutovat v r. 2014 o restitucích s poslancem za komunistickou stranu, která krádež církevniho majetku po únoru 1948 způsobila, má to vůbec cenu? Je to jako vybídnout druhého: „vsaďme se, že se nedohodneme“!

Debatovat s ateisty může být přínosné a papeže to zjevně bavilo. Jeho dialog s Jürgenem Habermasem a s jinými to již dávno dosvědčil. Pravý intelektuál se nebrání konfrontaci s myšlením druhého, naopak jeho výzvy k intelektuálnímu souboji přijímá. Arcibiskup C. M. Martini v Miláně dokonce inicioval zřízení katedry pro nevěřící, kteří hledají. Ježíš měl i pohany rád, jinak by se nevydal do jejich území: je to jeho první misionářský počin: „... odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše (Iz 8,23b – 9,3): ‚Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská“ (Mt 4,12-23) Obyvatelům temné země vzchází světlo. (Iz 8,23b – 9,3)

Neplatí tato proroctví i pro nás? Není naše republika v Evropě tak trochu územím Zabulonovým a Neftalimovým, Galileou pohanskou, „nádvořím pohanů“? Jistě se nám nechce jen tak přitakat. Zní to paradoxně, ale můžeme být spíše rádi, že je pozice církve u nás tak slabá. Mnohem horší je, když se všichni hlásí ke křesťanství, protože to je, ať už politicky, společensky či ekonomicky výhodné. Historici mají za to, že téměř masový útěk mladých lidí počínaje 4. stoletím do egyptské pouště způsobila frustrace z rozmělného křesťanství, z církve, kterou Římané už nepronásledovali,ale prohlásili za státní náboženství. Mnišství ve svých začátcích není chápáno jako zvláštní povolání, ale jako rozvinutí milosti křtu a biřmování, kdy na nás sestoupil Duch svatý. Evangelijní rady pak ale nejsou jen něco navíc, jsou závazek brát evangelium vážně, žít maximální křesťanství.

V řadě evropských zemí církev požívala veškeré výhody svého postavení ve společnosti. Podmínky nemohly být příznivější pro efektivní evangeelizaci. A dnes? Ruší se kostely, prodávají fary, farní centra, v lepším případě zařízení odvezou na Ukrajinu či do Pobaltí. Německá církev provádí tak rozsáhlou restrukturalizaci, že to budí obavy. Soustavným redukováním počtu mší svatých, jejich postupným nahrazováním bohoslužbou slova vedenou laiky, ačkoliv kněží zatím takový nedostatek není, církev likviduje samu sebe“ („die Kirche schafft sich selber ab“), jak se kdosi vtipně vyjádřil.

Kláštery dnes ale zejí prázdnotou. Řeholní život jakoby pozbyl své mystické dimenze a tím i atraktivity, takže ve srovnání s pestrobarevnou nabídkou „krás“ tohoto světa nemá šanci. Tak se to alespoň zdá, než si člověk všimne určitého posunu. Mnozí, kteří se nedokáží odhodlat vyjít ze světa a vstoupit do kláštera, chtějí mnišský ideál žít ve světě. Pravoslavní tento angažovaný způsob života nazývají vnitřní mnišství. Karl Rahner jde ještě dále: za podmínku křesťanského života budoucnosti rovnou klade mystiku. Josef Zvěřina razil po válce pojem „maximální křesťanství“, aby upozornil, že po nacistické okupaci nenastane pro církev zrovna „eldorádo“. Po zmíněném televizním představení a podrážděné reakci diváků, se už iluzi o morálním kreditu církve ve společnosti jistě neoddává. Svědectví církve za dob totality je historickým faktem. Je to minulost, z níž lze čerpat. Avšak odpověď na Kristovu výzvu mohu dát jen já sám. I dnes kráčí Ježíš po břehu Genezaretského jezera a volá nás: tebe, mne, ji, a to ne včera, ne zítra, ale dnes, teď, právě nyní! (srv. Mt 4,12-23)

Ti, kteří „všeho nechali a šli za ním“,apoštolové, nebyli žádní „supermani“ – Petrem počínaje a „miláčkem Páně“ konče. Byli to jenom lidé se svými slabostmi. Ježíš je povolává takové, jací jsou. Oni poslechnou a jdou za ním ve velké důvěře – tedy s vírou. Ano, křesťanství není, než o důvěře. Je ohromující číst 27. žalm s vědomím, že se týmiž slovy věřící obracejí na Pána již po dva a půl tisíce let: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl [...] Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!“

Přesto si člověk povzdychne: nemohl se za ty dva tisíce let ten náš svět přece jen trochu změnit k lepšímu? Museli se křesťané v Korintu skutečně tolik hádat? (srv. 1 Kor 1,10-13.17) Nemuseli! Patří to však k životu a „život je ten, který je“– říkával kardinál Špidlík. Každý člověk si musí dát odpovědi na základní otázky života sám. Nikdo to nemůže udělat za něj! Ani rodiče nemohou říci synovi v pubertě: „Přeskoč toto období, předáme Ti naše zkušenosti.“ Bylo by to jako říci: „Nežij!“ Mít rád, znamená ale právě chtít, aby druhý žil. A kdo chce víc, abychom žili, než sám Bůh?! A ten počítá s naší pubertou, s našimi potížemi růstu, s našimi pochybami a selháními, dokonce počítá jistojistě i s opožděnou pubertou strůjců televizního útoku na církev. Proto netřeba se bát. Boží prozřetelnost si svého vyvoleného, svou vyvolenou dovede k cíli – i když někdy docela velkou oklikou. Rozhodující je vykročit. Náš první krok za Ním nás osvobodí od přílišné starosti! Teď může vstoupit On a činit divy: Kdo by čekal, že Václav Neckář bude vzývat Beránku náš na nebesích, a prosit, stůj při nás? A kdo by čekal, že jeho německý kolega Peter Maffay s pohledem na kříž tyčící se k modrému nebi, rozpřáhne ruce a propukne v jásot hříšníka, jemuž bylo odpuštěno: Aleluja!

Duccio, Povolání apoštolů Petra a Ondřeje (1308-1311)

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František podpořil Světový potravinový program

Kořeny krize jsou především morální

Vatikánský Finančí informační úřad navázal spolupráci s Českou republikou

Arcibiskup Paglia: Pandemie jako příležitost k vytvoření globální bioetiky

Evropští biskupové přislíbili podporu pronásledovaným křesťanům v Nigérii

Otevřena poutní stezka svatých Jana Pavla II. a Gabriela od Bolestné Matky Boží

Papež zavolal do periferní římské farnosti: Naléhavě nás prosil o modlitbu

Celosvětová virtuální pouť do Lurd

Nejistý osud baziliky Hagia Sophia

Na svatojakubskou cestu se vracejí poutníci

Papež František píše Benediktovi XVI.

Papež vyzývá státy k ochraně rodiny

 Nově na webu
Svatý otec: Jednota a proroctví

Publicistika: O mučednictví jinak

Publicistika: Postkoronavirová cesta pravé svobody

Rozhovory: Kardinál Koch: Ekumena dnes potřebuje především vědět, kam chce dojít

Homilie: Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Archiv zpráv červenec 20
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu