Před rokem, 11. února 2013, papež Benedikt XVI. nečekaně ohlásil svou rezignaci na Petrův stolec. Zvěst, která zprvu vyvolávala rozruch a údiv, byla posléze přijata a pochopena jako projev hluboké osobní pokory v pravdě, tedy jako dosvědčení toho, o co papež Benedikt usiloval a čemu dával výraz během celého svého pontifikátu.
„Fratres carissimi, non solum propter tres canonizationes ad hoc Consistorium vos convocavi...“
Latinská slova, odpovídající historické váze činu, který oznamovala, se rozlehla Konzistorním sálem apoštolského paláce půl hodiny před polednem:
„Conscientia mea iterum atque iterum coram Deo explorata ad cognitionem certam perveni vires meas ingravescente aetate non iam aptas esse ad munus Petrinum aeque administrandum...“
600 let nezaznělo v církvi podobné prohlášení. Počáteční nevěřícnost proto střídají obavy a množí se spekulace všeho druhu. Novináři hledají slova, jak popsat nevídané. Papež ale podal předběžné resumé svých úvah už v knize „Světlo světa“ z roku 2010, kde říká: „když papež dospěje k jasnému přesvědčení, že není fyzicky, psychicky a duchovně s to vykonávat úkol, který mu je svěřen, má právo a za určitých okolností dokonce povinnost odstoupit.“ Kanonické právo požaduje k platnosti takového aktu pouze tolik, aby byl svobodný a řádně sdělený. A konstatuje, že demisi nemusí nikdo přijmout (332, §2). Je tedy svrchovaně svobodným projevem pravomoci Petrova nástupce. Proto ono Benediktovo „znovu a znovu jsem zkoumal své svědomí před Bohem“, onen jedinečný projev svobody toho, kdo je výlučně v Božích službách, svobody, která by nás měla udivovat víc než neobvyklost činu samého.
O dva dny později, na audienci 13. února, Benedikt XVI. uprostřed potlesků dojatých sympatizantů opět vysvětluje:
Děkuji za vaše sympatie. Rozhodl jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku, ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu takovou silou, jakou si tato služba žádá. Oporou a světlem je mi jistota, že církev je Kristova a Ten jí nikdy neodejme svoje vedení a svou péči...
Je popeleční středa a papežova sebezpytující slova se nabízejí jako dalekosáhlé exemplum. Přesto, navzodory útěšným vysvětlením, je těžké zbavit se dojmu jisté osiřelosti, nastávající nenadále. Zejména pro nás, kdo máme v živé paměti odcházení Jana Pavla II., v němž byl téměř hmatatelně zpřítoměn odchod do nebeské vlasti. Nezbývá než přijmout papežovo rozhodnutí. Život ve skrytosti místo výsluní kamer, reflektorů a všudypřítomných obdivovatelů i kritiků. Při nedělním Anděl Páně 24. února Benedikt XVI. dodává:
Pán mne volá, abych „vystoupil na horu“ a věnoval se ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba naopak. Pakliže to Bůh ode mne žádá, tak právě proto, abych jí mohl sloužit nadále se stejnou oddaností a toutéž láskou, s níž jsem se o to snažil doposud, ale způsobem více odpovídajícím mému věku a mým silám.
Ještě výrazněji pak na poslední generální audienci před více než stopadesátitisícovým davem těch, kdo se přišli rozloučit, ujišťuje:
Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra.
A jako velký učitel víry, který vždy zdůrazňoval Boží primát, skládá své vyznání naprosté důvěry v Pána a v Boží prozřetelnost:
Vždy jsem věděl, že v této loďce je Pán a vždycky jsem věděl, že loďka církve není moje, není naše, nýbrž Jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu. Vede ji zajisté prostřednictvím lidí, které vybral, protože tak tomu chtěl. Toto byla a je jistota, kterou nic nemůže zatemnit.
Samotné loučení nastává posledního dne nejkratšího měsíce roku. Vatikán je obležen novináři. Akreditovalo se jich 3 650 z 61 států, zástupci téměř tisícovky médií. V Klementinském sále apoštolského paláce se Benedikt XVI. naposled setkává s kardinály. Sjelo se jich 144:
... budu vám stále nablízku svojí modlitbou, zvláště v příštích dnech, abyste byli při volbě nového papeže plně chápavými vůči působení Ducha svatého. Kéž nám Pán ukáže toho, kterého chce. Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.
Kolem 17. hodiny se nad Vatikán a Řím vznesl bílý vrtulník a sledovaný statisíci zraků zamířil na jih, do Castel Gandolfa. Z balkónku nad malým náměstím pak zazněla poslední veřejně pronesená slova Benedikta XVI.:
Jsem prostý poutník, který začíná poslední etapu své pouti na této zemi. Chtěl bych ještě svým srdcem, svou láskou, svou modlitbou, reflexí a všemi svými vnitřními silami pracovat pro společné dobro, dobro církve a lidstva. Cítím, že vaše sympatie mne při tom velmi podporuje.
Jděme společně kupředu s Pánem pro dobro církve a dobro světa.
Srdečně děkuji. Udělím vám nyní z celého srdce své požehnání.
Děkuji. Dobrou noc.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
