Při jedné z hlavních dopravních tepen římského centra, Corso Vittorio Emanuele, stojí kostel zvaný Chiesa Nuova (Nový kostel), nebo také Sta Maria in Vallicella, tzn. P. Maria v údolíčku. Přiléhá k němu slavné Oratorio dei Filippini, mateřský klášter kongregace založené sv. Filipem Neri, vybudovaný neméně slavným architektem římského baroka Francesco Borrominim. Dnes společně podnikneme výpravu ranými dějinami oratoriánů a ke hrobu sv. Filipa.
Bulou Copiosus in misericordia Dominus z 15. července 1575 potvrdil Řehor XIII. Kongregaci oratoriánů a svěřilo jí kostelík nazývaný Santa Maria in Puteo Albo nebo ?in Vallicella?. Kostel stál v místě terénního zlomu, známého mezi starými Římany jako Tarentum, považované za jednu z přístupových cest do podsvětí. Středověký kostel byl zasvěcen Narození P. Marie. Nejčasnější zprávy o něm pocházejí z 12. století a objevuje se v nich i ono půvabné přízvisko ?V údolíčku?. Také druhé přízvisko, in Puteo Albo, souvisí s konkrétní topografickou situací: před kostelem stála - a stojí dodnes - studna z bílého mramoru.
Starý kostel ? trojlodí nevelkých rozměrů ? se propadal do země a byl notně poškozený. Pro Filipa Neriho a jeho následovníky však byla důležitá především poloha místa. Jejich apoštolát lze charakterizovat jako městské misie, které už před schválením řádu kvetly při nedalekých kostelech Sv. Jana Florenťanů (S. Giovanni dei Fiorentini), sv. Jeronýma (S. Girolamo della Carita) a Nejsv. Trojice (Sta. Trinita dei Pellegrini). Kongregace proto neváhá a okamžitě rozhoduje o zboření starého a stavbě nového chrámu. Je téměř neuvěřitelné, že v římských srpnových vedrech byl starý kostel rozebrán a už 17. září 1575 položil základní kámen nové stavby kardinál Alessandro de´Medici, přítel sv. Filipa z jeho rodné Florencie.
První projekt vypracoval architekt Matteo da Castello: šlo o jednolodí se čtveřicemi průchozích pravoúhlých kaplí, křížením s kupolí a pravoúhlým presbytářem se dvěma kaplemi po stranách. Podle tradice nařídil sv. Filip osobně rozšíření stavby do stran. Při výkopu tak bylo objeveno staré římské zdivo, na němž byla založena levá obvodová zeď kostela. Roku 1577 se v postavené části lodi zakryté dřevěnou střechou sloužila první mše.
Z Roku 1580 se zachoval důležitý dokument určený otcům pověřeným dohledem nad výzdobou kaplí. V následujících letech byly postupně svěřeny kaple mecenášům, ovšem s tím, že budou respektovat pečlivě vypracovaný ikonografický program výzdoby. Jeho autorem byl otec Antonio Talpa, ale podílel se na něm patrně i Filip Neri osobně. Všechny kaple jsou zasvěceny Mariánským tajemstvím, ale v jejich podstatném kristologickém kontextu.
Roku 1582 kongregace kupuje od klarisek téměř opuštěný klášter sv. Alžběty po pravé straně kostela. Uvolněné místo mělo původně posloužit pro nový dům kongregace, zatím ale ? zřejmě z nedostatku finančních prostředků ? dávali oratoriáni přednost budování chrámu a stavbu kláštera ? správněji oratoria - prozatím odložili. Vedení stavby se ujal na počátku 80. let architekt Martino Longhi starší, vystřídaný roku 1585 Giacomem della Portou, se kterým jsme se potkali už na stavbě slavného Il Gesù.
Náročnější projekt však vzbudil nelibost mecenáše stavby, kardinála Pier Donata Cesiho. Longhi proto zvolil kompromisní řešení navazující na původní plán Mattea da Castello.
Po smrti kardinála Cesiho roku 1586 se patronátu nad stavbou ujal jeho bratr, biskup z Todi, Angelo Cesi. Nejprve se zdráhal přijmout roli mecenáše, pak začal alespoň s budováním rodinné kaple a nakonec se rozhodl pro financování z jeho hlediska nejprestižnější části stavby, totiž fasády průčelí, na které mohl ve vlysu zvěčnit své jméno.
Z konkurzu na řešení architektury průčelí vyšel nakonec vítězně Fausto Rughesi. Jeden z otců, P. Perrachione, si tehdy s neskrývanou hrdostí poznamenal, že prý ti, kdo projekt fasády viděli, říkají, že bude nejkrásnější v Římě. Zároveň se oratoriáni vrátili k della Portově verzi rozšířeného kostela, což zkomplikovalo situaci i patronům kaplí, nezbylo jim, než objednat výzdobu kaplí přestavěných podle dellaportovského návrhu.
Bronzový kříž nad tympanonem průčelí byl zlacen roku 1606, ale dokončovací práce ještě pokračovaly, jak lze usoudit ze splátek za schodiště a mramorové desky z let 1612-1614.
Průčelí oratoriánského kostela Sta Maria in Vallicella je vzorovým příkladem raně barokního chrámového průčelí doslova respektujícího nároky kladené na sakrální architekturu po Tridentském koncilu. Formuloval je oficiálně roku 1577 pro milánskou arcidiecézi Karel Boromejský. Jeho traktátu se však - díky přehlednosti a jasnosti prakticky pojímaných směrnic - dostalo daleko širší publicity. Zcela v souladu s Karlovými ?Instrukcemi? je z průčelí chrámu čitelné jeho hlavní zasvěcení a mají na něm místo i lokálně uctívaní patroni. V našem případě je nad vstupem reliéf Madony, zvané Vallicellana, o které bude řeč příště. Mramorové desky s nápisy nad všemi třemi vchody oslavují také druhého patrona chrámu sv. Řehoře Velikého a z bohaté mariánské ikonografie akcentují Neposkvrněné Početí P. Marie, kolem něhož se vedly v té době bouřlivé debaty. Tota Pulchra es amica mea et macula non est in te ? Celá krásná jsi má přítelkyně ? poskvrny na tobě není ? čteme v citaci z Písně písní, která řadí oratoriány mezi hlavní zastánce Neposkvrněného početí, za jehož vyhlášení jako dogmatu bojovali hlavně františkáni, jezuiti a španělský královský dvůr.
Sochy v druhé etáži fasády provedl Giovanni Antonio Paracca. Znázorňují Sv. Řehoře Velikého a sv. Jeronýma. Řehoř je jednak patronem papeže, který kongregaci oratoriánů schválil, ale zvláštní vztah k němu měli filipíni i proto, že kardinál Baronius byl opatem komendatorem kamaldulského kláštera postaveného na místě, kde svatý papež žil. Oproti tomu sv. Jeroným je zastoupen jako patron kostela, při kterém Filip založil první oratoř.
Filip Neri, zakladatel oratoriánů zemřel roku 1595, teprve rok po zahájení stavby fasády ? na průčelí kostela, který sám budoval ho proto nenajdeme. Nicméně už od roku 1600 pro něj budoval Onorio Longhi po levé straně hlavního oltáře skvostnou kapli. Tvoří ji dva prostory první obdélný a druhý nad okoseným čtvercem zaklenutý kupolí, jejíž lucerna zalévá světlem místo, kde očekává vzkříšení tělo zakladatele. Bez nadsázky lze říci, že architektura kanonizovala sv. Filipa o 18 let dříve než slavnostní vyhlášení Řehoře XV.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
