Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnešní evangelium nám prezentuje příběh člověka, který je od narození slepý a kterému Ježíš daruje zrak. Dlouhé vyprávění začíná u slepce, který začne vidět, a končí – což je zajímavé – u těch, kteří se domnívají, že vidí, ale v duši zůstávají slepí. Evangelista Jan podává tento zázrak sotva dvěma verši, protože chce přitáhnout pozornost nikoli k zázraku samému, ale k tomu, co se událo potom, k diskusím, které vyvolal, a také klevetám. Dobrý skutek, skutek lásky, častokrát vyvolá klevety a diskuse, protože jsou i takoví, kteří nechtějí vidět pravdu. A evangelista Jan chce obrátit pozornost k tomu, co se stává i v naší době, je-li vykonán nějaký dobrý skutek. Uzdravený slepec je nejprve vyslýchán užaslým zástupem těch, kteří viděli zázrak a táží se, potom také učiteli zákona. A ti vyslýchají také jeho rodiče. Nakonec uzdravený slepec uvěří a to je ta největší milost, které se mu od Ježíše dostalo, tedy nejenom to, že vidí, ale že poznává Ježíše a spatřuje v Něm „světlo světa“ (Jan 9,5).

Zatímco slepec postupně přichází ke světlu, učitelé zákona stále více upadají do své vnitřní slepoty. Zavřeni ve svých předsudcích, věří, že už mají světlo, a proto se neotevírají Ježíšově pravdě. Činí všechno proto, aby popřeli zřejmost. Zpochybní totožnost uzdraveného člověka, potom negují uzdravující Boží skutek pod záminkou, že v sobotu Bůh nic nekoná. A nakonec začnou pochybovat, že se onen člověk narodil slepý. Jejich uzavřenost vůči světlu se stane agresivní a vyústí ve vyhnání uzdraveného člověka z chrámu. Vyhnali jej.

Slepcova cesta naproti tomu prochází etapami. Začíná poznáním jména Ježíš. Neví o Něm nic jiného, když říká: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, kterým mi pomazal oči“ (srov. Jan 9,11). Na dotěrné otázky učitelů nejprve o tomto člověku říká, že Jej považuje za proroka (v. 17) a potom, že pochází od Boha (v. 31). Když byl vyhnán z chrámu a vyloučen ze společnosti, potkává jej Ježíš znovu a „otevírá mu oči“ podruhé tím, že mu vyjevuje Svoji totožnost a říká mu, že je Mesiáš. A tehdy slepec prohlásí: „Věřím, Pane!“ (v. 38) a padá před ním na kolena. Tato pasáž evangelia ukazuje drama vnitřní slepoty mnoha lidí, i té naší, protože i my někdy máme momenty vnitřní slepoty.

Náš život se někdy podobá životu onoho slepce, který se otevřel světlu a Bohu, otevřel se milosti. A někdy je bohužel trochu jako život oněch učitelů zákona. Z výše své pýchy soudíme druhé a dokonce i Pána! Dnes jsme vybízeni otevřít se Kristovu světlu, abychom ve svém životě přinášeli plody a odstranili jednání, které není křesťanské. Všichni jsme křesťané, ale všichni, všichni někdy jednáme nekřesťansky, dopouštíme se hříšného jednání. A máme tedy tohoto jednání litovat, odstranit ho a odhodlaně se ubírat cestou svatosti, jež pramení ve křtu, který nás osvěcuje, abychom – jak nám připomíná sv. Pavel – mohli jednat jako „děti světla“ (Ef 5,8): pokorně, trpělivě a milosrdně. Učitelé zákona neměli ani pokoru, ani trpělivost, ani milosrdenství.

Radím vám, abyste si dnes, až se vrátíte domů přečetli právě tuto 9. kapitolu Janova evangelia. Budete z toho mít užitek, protože spatříte cestu od slepoty ke světlu i tu druhou, špatnou cestu vedoucí do hlubší slepoty. A ptejme se: jak si stojí naše srdce? Jaké je moje srdce, jaké je tvoje srdce, jaké je naše srdce? Mám otevřené srdce nebo zavřené? Otevřené nebo zavřené vůči Bohu? Otevřené nebo zavřené vůči bližnímu? Vždycky v sobě máme jakousi uzavřenost zrozenou z hříchu, pochybení a omylů. Nemějme strach, nemějme strach! Otevřme se Pánovu světlu: On nás ustavičně očekává. Stále na nás čeká, aby nám umožnil vidět lépe, dal nám více světla a odpustil nám. Nezapomeňme, že On nás očekává vždycky.

Panně Marii svěřme tuto postní dobu, abychom i my jako uzdravený slepec mohli v Kristově milosti „přijít ke světlu“, postoupit ve světle dál a zrodit se k novému životu.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Angelus