Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Dnes začnu cyklus katechezí o církvi. Je to tak trochu jako když syn mluví o své matce, o svojí rodině. Mluvit o církvi znamená mluvit o naší matce, naší rodině. Církev totiž není nějaká samoúčelná instituce nebo soukromá asociace či nevládní organizace a tím méně je třeba zužovat ji pouze na klérus nebo Vatikán. Kněží jsou součástí církve, ale církev jsme všichni. Nelze ji tedy redukovat na kněze, biskupy či Vatikán. Ti jsou součástí církve, ale církev jsme všichni, všichni jsme rodinou, všichni patříme k matce. Církev je skutečnost mnohem širší, otevřená celému lidstvu. Nevzniká v nějaké laboratoři, nevznikla znenadání. Založil ji Ježíš, ale je lidem, který má za sebou dlouhé dějiny, a přípravu, která začala ještě před Kristem.
1. Tyto dějiny či „prehistorie“ církve nacházíme již na prvních stránkách Starého zákona. Kniha Geneze praví, že Bůh vybral Abrahama, našeho otce ve víře, požádal jej, aby odešel ze svojí pozemské vlasti a šel do jiné země, kterou mu ukáže (srov. Gen 12,1-9). Bůh takto nepovolává samotného Abrahama jakožto jedince, ale od počátku také celou jeho rodinu, příbuzné a veškeré služebnictvo jeho domu. Jakmile je na cestě – a takto se vydává na cestu církev – Bůh potom ještě rozšíří tento obzor, obdaří Abrahama svým požehnáním a přislíbí mu potomstvo, jež bude početné jako hvězdy na nebi a písek na mořském břehu. Toto je první důležitá danost, že totiž počínaje Abrahamem Bůh vytvoří lid, aby nesl Jeho požehnání všem rodinám země. A v tomto lidu se narodí Ježíš. Bůh vytváří tento lid, církev na cestě a v tomto lidu se narodí Ježíš.
2. Druhý elementem je, že to není Abrahám, kdo kolem sebe vytváří lid, nýbrž Bůh dává život tomuto lidu. Obvykle se člověk obracel na božstva ve snaze překonat distanci a prosit o podporu a ochranu. Lidé prosili bůžky, božstva. V tomto případě však dochází k něčemu neslýchanému: iniciativy se chopil samotný Bůh. Slyšme: sám Bůh klepe na Abrahamovy dveře a říká: jdi dál, odejdi ze své země, vydej se na pouť a já z tebe učiním velký lid. A toto je počátek církve, v tomto lidu se rodí Ježíš. Bůh se chápe iniciativy, oslovuje člověka a navazuje s ním spojení, nový vztah. Někdo se může zeptat: „Jak je to, otče? Bůh k nám promlouvá?“ – Ano – „A my můžeme mluvit k Bohu?“ – Ano. – „Můžeme konverzovat s Bohem?“ – Ano. Nazývá se to modlitba, ale Bůh je tím, který to započal. Takto Bůh tvoří lid se všemi, kteří slyší Jeho Slovo a vydávají se na cestu s důvěrou v Něho. Jedinou podmínkou je důvěřovat Bohu. Církev se tvoří, když důvěřuješ Bohu, nasloucháš Mu a vydáváš se cestu. Boží láska předchází všechno. Bůh je vždycky první, přichází před námi, On nás předchází. Prorok Izaiáš či Jeremiáš - nepamatuji se dobře – říkal, že Bůh je jako květ mandlovníku, protože je to první strom, který na jaře kvete. Znamená to, že Bůh vždycky rozkvétá před námi. Když přicházíme, On nás čeká, On volá, On nás uvádí na cestu. Vždycky má před námi náskok. A toto je láska, protože Bůh nás vždycky očekává. – Někdo možná řekne: „Ale, otče, já tomu nevěřím. Kdybyste věděl, jak špatně jsem žil.. Jak si mohu myslet, že mne Bůh očekává?“ – Bůh tě očekává. A jsi-li velký hříšník, očekává tě tím více a s láskou o to větší, protože On je první. V tom spočívá krása církve, že nás totiž přivádí k Bohu, který nás očekává. Předchází Abrahama, předchází také Adama.
3. Abraham spolu se svými slyší Boží povolání a vydají se na cestu, třebaže přesně nevědí, kdo je tímto Bohem a kam je chce dovést. To je pravda, neboť Abraham se dal na cestu s důvěrou v tohoto Boha, který jej oslovil, ale neměl nějakou knihu teologie, aby nastudoval, kým tento Bůh je. Důvěřuje, důvěřuje lásce. Bůh mu dal pocítit lásku a on důvěřuje. Neznamená to však, že tito lidé byli vždycky přesvědčení a věrní. Naopak, od začátku se vyskytuje odpor, stažení se do sebe a svých zájmů a pokušení smlouvat s Bohem a řešit věci po svém. A to jsou zrady a hříchy, jež poznamenávají cestu tohoto lidu dějinami spásy, jež jsou dějinami věrnosti Boha a nevěrnosti lidu. Bůh však neochabuje, Bůh je trpělivý, má obrovskou trpělivost a současně stále svůj lid vychovává a formuje jako otec svého syna. Bůh putuje s námi. Prorok Ozeáš říká: „Šel jsem s tebou a učil tě chodit jako otec svoje dítě“ (srov. Oz 11,3-4). To je krásný obraz! A tak je tomu s námi: On nás učí chodit. A stejně se chová k církvi. I my totiž, třebaže máme předsevzetí následovat Pána Ježíše, činíme denně zkušenost se sobectvím a tvrdostí svého srdce. Jakmile však uznáme, že jsme hříšníci, Bůh nás naplní Svým milosrdenstvím a Svojí láskou. A odpustí, vždycky odpouští. A právě tak nám umožňuje růst jako lid Boží, jako církev. Není to naší šikovností, není to našimi zásluhami – my jsme nepatrní – avšak každodenní zkušeností toho, jak nás Pán má rád a pečuje o nás. To nám umožňuje cítit, že jsme Jeho, v Jeho rukou a umožňuje nám růst ve společenství s Ním a mezi sebou. Být církví znamená cítit, že jsme v rukách Boha, který je otcem a miluje nás, laská, očekává a dává nám pocítit svoji něhu. A to je krásné!
Drazí přátelé, takový je plán Boží. Když Bůh povolával Abrahama, zamýšlel vytvořit svojí láskou požehnaný lid, který ponese Jeho požehnání všem národům země. Tento plán se nemění a stále se uskutečňuje. V Kristu byl naplněn a také dnes jej Bůh dále uskutečňuje v církvi. Prosme tedy o milost věrně následovat Pána Ježíše, naslouchat Jeho Slovu a být každý den připraveni jako Abraham odejít do země Boha a člověka, do naší pravé vlasti a tak se stát požehnáním, znamením Boží lásky ke všem jeho dětem. Líbí se mi myšlenka, že by synonymum další jméno, které můžeme jako křesťané nosit, mohlo znít: žehnající lidé, muži a ženy, kteří žehnají (dobrořečí). Křesťan má svým životem vždycky dobrořečit, dobrořečit Bohu, dobrořečit všem. My křesťané jsme lid, který dobrořečí a umí dobrořečit. To je krásné povolání.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience