Dobrý den drazí bratři a sestry,
V posledních katechezích jsme hledali vysvětlení podstaty a krásy církve a tázali jsme se, co obnáší příslušnost k tomuto lidu, Božímu lidu, kterým je církev, pro každého z nás. Nesmíme však zapomínat, že je mnoho bratří a sester, kteří s námi sdílejí víru v Krista, ale patří k jiným vyznáním či tradicím než naše. Mnozí - také v naší katolické církvi - rezignovali na toto rozdělení, které bylo během dějin často příčinou konfliktů a utrpení, včetně válek, a to je hanba! Ani dnes nejsou vzájemné vztahy vždycky prostoupeny respektem a srdečností... Kladu si však otázku: jak se k tomu stavíme my? Také jsme rezignovali anebo jsme snad k tomuto rozdělení lhostejní? Anebo pevně věříme, že je možné a že by se mělo usilovat o smíření a plné společenství? Plné společenství, to znamená možnost společné účasti na Těle a Krvi Kristově.
Rozdělení mezi křesťany zraňují církev, zraňují Krista; my, kteří jsme rozděleni, zasazujeme Kristu rány. Církev je totiž tělem, jehož hlavou je Kristus. Dobře víme, jak leželo Ježíši na srdci, aby jeho učedníci zůstali sjednoceni v jeho lásce. Stačí pomyslet na jeho slova ze 17. kapitoly Janova evangelia, na modlitbu, kterou pronesl k Otci před blížícím se utrpením: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my“ (Jan 17,11). Tato jednota byla ohrožena už tehdy, kdy byl Ježíš ještě mezi svými. Evangelium přece připomíná, jak apoštolové diskutovali mezi sebou o tom, kdo z nich je největší (srov. Lk 9,46). Pán však velmi naléhal na jednotu v Otcově jménu a vysvětlil nám, že naše zvěstování a naše svědectví budou o to věrohodnější, o co více budeme schopni žít ve společenství a mít se rádi. Jeho apoštolové to potom s milostí Ducha svatého pochopili do hloubky a vzali si to k srdci, takže se svatý Pavel obrací se snažnou prosbou na Korintskou obec těmito slovy: „Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte“ (1 Kor 1,10).
Církev je na své pouti dějinami pokoušena zlým, který se snaží ji rozdělit, a bohužel byla poznamenána vážnými a bolestnými odloučeními. Tato rozdělení se v některých případech protáhla na dlouhou dobu, až do dneška, takže dnes už je obtížné rekonstruovat jejich motivace a především nalézt možná řešení. Nejrůznější mohou být důvody, které vedly k rozkolům: od rozdílů ve věroučných a v mravních principech, přes odlišné teologické a pastorální koncepce, k politickým motivacím a konvencím, až ke střetům vyvolaným osobními antipatiemi a ambicemi… Jisté je, že ať tak či onak, stojí v pozadí těchto zranění vždycky pýcha a egoismus, které jsou příčinou každé neshody, činí nás netolerantními, neschopnými naslouchat a přijmout toho, kdo má jinou vizi nebo jiný postoj než my.
Co bychom každý z nás vzhledem k tomu všemu a jakožto členové svaté matky církve mohli a měli dělat? Zajisté nesmí chybět modlitba ve spojitosti a ve společenství s Ježíšovou modlitbou za jednotu křesťanů. A spolu s modlitbou od nás Pán žádá novou otevřenost, žádá od nás, abychom se neuzavírali dialogu a setkávání, nýbrž chopili se všeho platného a pozitivního, co je nám nabízeno také těmi, kteří smýšlí jinak anebo zaujímají odlišné postoje než my. Žádá od nás, abychom neulpívali zrakem na tom, co nás dělí, ale spíše na tom, co nás sjednocuje, snažili se lépe poznat a milovat Ježíše a sdílet bohatství jeho lásky. A konkrétně toto obnáší přilnutí k pravdě, spolu se schopností si odpustit, cítit se součástí téže křesťanské rodiny, považovat se navzájem za dar pro druhého a společně konat mnoho dobrého, prokazovat skutky lásky.
Je to bolest, jsou rozkoly, jsou rozdělení křesťané, jsme rozdělení mezi sebou. Máme však všichni něco společného: všichni věříme v Pána Ježíše Krista. Všichni věříme v Otce, v Syna a v Ducha svatého, a všichni společně putujeme. Pomáhejme si vzájemně. Ty to myslíš tak, ty onak… Ve všech komunitách jsou dobří teologové. Ať diskutují a hledají teologickou pravdu, protože to je povinnost, my však jděme společně, modleme se jeden za druhého a konejme skutky lásky. Tak vytváříme putující společenství. To se nazývá duchovní ekumenismus: jít cestou života všichni společně ve své víře v Pána Ježíše Krista.
Říká se, že se nesmí mluvit o osobních věcech, ale neodolám pokušení. Mluvíme o společenství… společenství mezi námi. Já jsem dnes velice vděčný Pánu, protože dnes je tomu 70 let, kdy jsem přistoupil k prvnímu svatému přijímání. A první svaté přijímání, jak bychom měli vědět, znamená vstup do společenství s ostatními, do společenství s bratry naší církve. Ale také do společenství se všemi, kdo patří k jiným komunitám, ale věří v Ježíše. Děkujme Pánu za svůj křest, děkujme Pánu za svoje společenství, aby se stalo společenstvím všech.
Drazí přátelé, jděme tedy vpřed směrem k plné jednotě! Dějiny nás rozdělily, ale jsme na cestě ke smíření a společenství! To je pravda! A tu máme bránit! Všichni jsme na cestě ke společenství. A může-li se nám tento cíl zdát příliš vzdáleným, téměř nedosažitelným a doléhá na nás neútěcha, kéž nám dodá odvahu pomyšlení na to, že Bůh nemůže odepřít sluch hlasu vlastního Syna Ježíše a nevyslyšet jeho a naši modlitbu, aby všichni křesťané byli opravdu jedno.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
