Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Opravdový křesťan se nebojí ušpinit si ruce s hříšníky a riskovat svou pověst, protože má srdce u Boha, který chce, aby se nikdo neztratil – zdůraznil papež František v kázání při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Jádrem homilie papeže Františka byla dvě podobenství o ztracené ovci a ztracené minci z dnešního evangelia (Lk 15,1-10). Farizeové a učitelé Zákona se pohoršovali, protože Ježíš »přijímá hříšníky a jí s nimi«. „To byl opravdový skandál v té době a pro tyto lidi – poznamenal papež a dodal: Představme si, kdyby v té době existovaly noviny!.. Ježíš však přišel právě proto, aby hledal ty, kteří se od Pána vzdálili. Tato podobenství nám odhalují srdce Boží. Bůh se nezastavuje, Bůh nejde jenom k určité hranici, nýbrž až na dno, vždycky na konec, nezastavuje se v půli cesty ke spáse se slovy: »Udělal jsem všechno. Dál už je to jejich problém«. Stále vychází a snaží se.“

Farizeové a učitelé Zákona se však zastavují v půl cesty. Je zajímalo, aby bilance zisků a ztrát byla víceméně příznivá, a s tím se spokojili. Jakoby říkali: »Pravda, ztratil jsem tři mince, ztratil jsem deset ovcí, ale vydělal jsem hodně«. Takto Bůh neuvažuje. Bůh není spekulant, nýbrž Otec. Zachraňuje až do konce. Taková je Boží láska. Je však smutné – podotkl papež – zůstává-li pastýř v půli cesty.“

„Smutný je pastýř, který otevře kostel, zůstává tam a čeká. Je smutný křesťan, který ve svém nitru, ve svém srdci necítí potřebu říkat druhým, jak dobrý je Pán. Jaká zvrácenost je v srdci těch, kteří se považují za spravedlivé, tedy těchto farizeů a učitelů Zákona! Oni si nechtějí ušpinit ruce s hříšníky. Vzpomeňme, jak smýšleli o Ježíši: »Kdyby byl prorokem, věděl by, kdo je ta žena...«. Byli naplněni pohrdáním. Lidi použili a potom jimi pohrdli.“

„Být pastýřem v půli cesty – pokračoval papež – je selhání. Pastýř má mít Boží srdce, jde až na konec, protože nechce, aby se někdo ztratil.“

„Opravdový pastýř, opravdový křesťan má v sobě tuto horlivost. Říká si: »nikdo ať nezahyne«. Proto nemá strach, že si ušpiní ruce. Nemá strach. Jde, kam má jít. Riskuje svůj život, riskuje svou pověst. Riskuje, že přijde o svoje pohodlí, svůj status, a že pozbude církevní kariéry. Je však dobrým pastýřem. Všichni křesťané mají být takoví. Je velice snadné odsoudit druhé – celníky a hříšníky – jako to činili farizeové, ale není to křesťanské. Není to hodné Božích dětí. Boží syn jde až do nejzazšího bodu, dává život jako jej dal za druhé Ježíš. Nemůže být spokojený a klidný, starat se jen o sebe, svoje pohodlí, svou pověst, svůj klid. Pamatujte si: nikdy pastýři napolovic! Křesťané napolovic! Nikdy! Tak si počínal Ježíš.“

„Dobrý pastýř, dobrý křesťan – řekl dále papež – vychází, je stále připraven vyjít, vycházet ze sebe a jít k Bohu, v modlitbě, v adoraci. Je na cestě ke druhým, aby jim přinesl poselství spásy. Dobrý pastýř, dobrý křesťan ví, co je to něha.“

„Tito učitelé Zákona a farizeové to nevěděli. Nevěděli, co to je naložit si na ramena ovci a jemně ji odnést k ostatním na své místo. Tito lidé nevěděli, co je to radost. Poloviční křesťan a pastýř se možná umí bavit, být spokojen a zakoušet klid, neumí se však radovat, mít onu rajskou radost, která přichází od Boha a která je vlastní srdci Otce, který vyšel zachraňovat. »Slyšel jsem nářek Izraelitů a vytáhnul jsem do boje«. Je krásné nemít strach, že budeme pomlouváni, když jdeme hledat bratry a sestry, kteří jsou daleko od Pána. Prosme o tuto milost pro každého z nás a pro naši matku, církev svatou.“

Končil papež ranní kázání v Domě sv. Marty.

Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty

(mig)