Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V předchozí katechezi jsme viděli, jak Pán pečuje o svoje stádce skrze službu biskupů za pomoci kněží a jáhnů. V nich se Pán zpřítomňuje mocí svého Ducha a slouží církvi, živí ji vírou, nadějí a svědectvím lásky. Tato ministeria jsou tedy obrovským Pánovým darem každé křesťanské obci a celé církvi, poněvadž jsou živým znamením Jeho přítomnosti a Jeho lásky.
Dnes se chceme ptát: co se od těchto služebníků církve žádá, aby mohli žít autenticky a plodně svoji službu?
1. V pastoračních listech zaslaných učedníkům Timotejovi a Titovi se apoštol Pavel pečlivě zaobírá postavou biskupů, kněží a jáhnů, a také věřících, starých i mladých. Načrtává popis každého křesťana v církvi, líčí k čemu jsou povoláni biskupové, kněží a jáhni a vyjmenovává vlastnosti, které mají mít ti, kdo jsou vybráni a ustanoveni k této službě. Je příznačné, že spolu s vlastními dary víry a duchovního života, které nelze opominout, protože tvoří samotný život, jsou uvedeny některé význačně lidské kvality: přívětivost, střídmost, trpělivost, mírnost, důvěryhodnost, srdečnost. To je abeceda, základ gramatiky každého diákona. Ano, protože bez této krásné a ryzí způsobilosti k setkávání, k poznávání, k vedení dialogu, k umění vážit si druhých a k navazování uctivých a upřímných vztahů s bratřími, nelze opravdu radostně a věrohodně sloužit.
2. Potom je zde jeden zásadní postoj, který Pavel doporučuje svým učedníkům a tím i všem, kdo byli ustanoveni do pastorační služby biskupů, kněží či jáhnů. Apoštol vybízí k neustálému oživování obdrženého daru (srov. 1 Tim 4,14; 2 Tim 1,6). To znamená, že je třeba ustavičně oživovat vědomí, že nejsme biskupy, kněžími či jáhny, protože jsme inteligentnější, hodnější a lepší než druzí, nýbrž jedině mocí určitého daru, daru lásky, který udělil Bůh mocí svého Ducha pro dobro svého lidu. Toto vědomí je opravdu důležité a představuje milost, o niž je třeba denně prosit! Pastýř je si vědom, že jeho vlastní ministerium pramení jedině z milosrdenství a že ze srdce Božího nikdy nemůže pocházet autoritářský postoj jako by mu všichni byli podrobeni a komunita byla jeho vlastnictvím, jeho osobním královstvím.
3. Vědomí, že všechno je darem, všechno je milost, pomáhá pastýři, aby nepodlehl pokušení stát se středem pozornosti a důvěřovat jenom v sebe. Jsou to pokušení samolibosti, domýšlivosti, soběstačnosti a pýchy. Běda, když si biskup, kněz či jáhen myslí, že ví všechno, že má vždy správnou odpověď na cokoli a že nikoho nepotřebuje. Naopak, vědomí, že on sám je první adresátem milosrdenství a soucitu Božího musí služebníka církve stále vést k tomu, aby byl pokorný a chápavý vůči druhým. I s vědomím, že je povolán odvážně opatrovat poklad víry (1 Tim 6,20), naslouchá lidem. Uvědomuje si totiž, že se má stále čemu učit i od těch, kteří mohou být daleko od víry a církve. Se svými spolubratry musí pak toto všechno vést k novému postoji vyznačujícímu se sdílením, odpovědností a společenstvím.
Drazí přátelé, neustále máme být vděčni Pánu za to, že v osobě a službě biskupů, kněží a jáhnů nadále vede a formuje svoji církev a dává jí růst na cestě svatosti. Současně se máme nadále modlit, aby pastýři našich společenství mohli být živým obrazem společenství a lásky Boží.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
