Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   29. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

8.2.2015 

Evangelium a (neřešitelná) situace Blízkého východu

z pohledu kustoda Svaté země

P. Pierbattista Pizzaballa OFM

O. Pierbattista Pizzaballa, OFM, v listopadu loňského roku promluvil ke sdružení milánských katolických bankéřů Gruppo Cultura, Etica e Finanza, které zajímal jeho pohled na zdánlivě neřešitelnou blízkovýchodní situaci.
„Má reflexe bude snahou o odpověď na těžkou, avšak základní otázku: Co na to říká evangelium?“, zahájil kustod Svaté země a pokračoval: „Abych ji zodpověděl, musím vyjít z jednoho předpokladu. Když se hovoří o evangeliu, bylo by vždy žádoucí připojit genitiv „evangelium Ježíše Krista“. Bez Krista se totiž z evangelia může stát ideologie jako mnohé jiné a toto riziko je rozšířenější, než by se zdálo. Mluvíme-li tudíž o evangeliu, musíme se vztahovat ke Kristovu životu a učení, které jsou pro každého věřícího normativním základem, a nikoli jenom k „poselstvím“, která evangelium obsahuje. Nikoli tedy celek poselství, ale především osoba, která sdělila zprávu, jíž je Ona sama a kterou od Ní samé nelze oddělit“.

Po této úvodní úvaze františkánský kustod Svaté země obsáhle analyzuje dění na Blízkém východě – letitý izraelsko-palestinský konflikt a situaci v Sýrii a Iráku. Opakuje, že obětmi Islámského státu nejsou výlučně křesťané a je proto nutné zabránit jakékoliv manipulaci s touto válkou. „Nejde o střet civilizací (Východ proti Západu, islám proti křesťanství či judaismu), nýbrž o střet mezi civilizací (západní a východní) a její absencí. Ničení mešit a starobylých památek (kupříkladu Jonášova hrobu) jsou toho výmluvným příkladem“, míní Pizzaballa a ptá se: Jak se k tomu všemu má postavit věřící křesťan?

„Setrvat v dokonalém klidu. Nikoli neotřesitelně a nezúčastněně pohlížet na zkázu světa, nýbrž mít jistotu, že lidstvo a svět jsou v Božích rukou. Žádné, byť sebevětší ničení, nemůže ohrozit naplnění Boží vůle; žádná zhouba nemůže člověka vymanit ze všemohoucnosti Boží lásky. Křesťanův život je stále tentýž. Bůh nám neodnímá obtíže a zkoušky, zdá se, že nás ponechává v plen ničivým silám zla. Pokud však Bůh žije v tobě, je to právě zlo, které podléhá zkáze.“ ( Divo Barsotti, L´attesa. Diario: 1973-1975 ).

„Když naše víra čelí zlu, je povolána, aby sama sebe zdůvodnila. V co věříme, jak věříme, nakolik věříme a v Koho věříme? Protože jinak zapomínáme na jednu zásadní skutečnost, která se naší víry týká: křesťanství se rodí z kříže a nemůže od něj upustit. (…) Kristovo evangelium nás tedy v první řadě neposílá, abychom se stávali velvyslanci míru a smíření. Vysvětlím to lépe odkazem na důležitý a rozhodující úryvek evangelia, který nás bez velkých oklik přenáší do dějinného a zeměpisného kontextu, o kterém je řeč. V Ježíšově procesu, jak jej podává evangelium, nastává jeden dramatický okamžik, který mne při každé četbě znovu zasáhne. Je to chvíle, která lid zavazuje k volbě. Tato volba se staví také před každého z nás osobně, ještě dnes a za různých okolností, a každý na ni musí dát svou osobní odpověď.

Pilát lidu předvádí dvě mesiášské postavy: Ježíše a Barabáše. V hebrejštině a aramejštině Barabáš znamená „Syn otce“. Je to mesiášský titul přesně jako „Syn člověka“, což je mesiášský titul, připisovaný Ježíši. Také Barabáš si přál osvobození svého lidu – osvobození od římské nadvlády. Dnes by se řeklo, že to byl aktivista, který se neváhal chopit meče, aby porazil nepřítele. Měl své následovníky a mluvil o spravedlnosti, svobodě a důstojnosti pro svůj lid, o věrnosti vlastní víře odmítající vnucené pohanství. Byl to jasný a ve své oprávněnosti všemi přijatelný jazyk. Jeho mesiášství bylo jednoduché, lákavé, srozumitelné, přímočaré, odůvodněné a plné dobré vůle. Na druhé straně stál Ježíš, jehož svědectví bylo naprosto odlišné. Křesťan všude na světě a zejména blízkovýchodní křesťan v Jeruzalémě, stejně jako v Aleppu, je postaven před tuto volbu: Ježíš nebo Barabáš? Zemřít na kříži anebo bojovat různými způsoby a také srdcem?

Ale jak je možné mluvit o osvobození z otroctví hříchu, když tvůj lid, tvé tělo trpí pod nadvládou cizí moci? Copak lze hovořit o vztahu s „nebeským Otcem“, když před tvýma očima zabíjejí, vězní a ponižují tvého syna, otce či matku? Kde je radost Ducha, když se mi nedostává základních práv? Konečně, Barabáš není vůbec tak špatný. Naopak, je rozumný.

Na tomto místě by bylo třeba ztratit pár slov o lhostejnosti. Existuje mentalita okamžitého návratu k Barabášovi, existuje křesťanský integralismus, který chce vést křižácké války, ale je tu také lhostejnost, ospravedlňující odvtělené křesťanství… Zástup mi připomíná také ty, kteří si chtějí obhájit, že jsou se všemi zadobře, jsou umírnění a v klidu. Jeden den se volá „Hosana“ a později „Ukřižuj!“.

Ježíšova přítomnost křesťana uschopňuje k hluboké účasti na dějinách, k ponoření do dějin. To není zástup…Ježíšova přítomnost je osobní, jedinečné, intimní setkání. Lhostejnost je hřích opomenutím, který není vzácným dodatkem našich hříchů myšlením, slovy a skutky. Ponechme stranou dnes již pohřbenou identifikaci Západu s křesťanstvím, i bez ní se to jeví tak, jako by na Západě už nebyli žádní věřící. Proč mírová obhajoba lidských práv ponechává tolik křesťanů v netečnosti? Proč se nám nedaří vlastní vírou zdůvodnit, že jsme povinni bránit utiskované? „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“, nesplývejte se zástupem!

Křesťan si však zvolil Krista a ten – zatracován a poražen – zemřel na kříži. Paradox křesťanství se rodí z této základní a neopominutelné skutečnosti. Zmrtvýchvstání předpokládá smrt. Život vzniká darem a nezištným odevzdáním. A dvěma učedníkům na cestě do Emauz, otřeseným událostmi, kteří nedokázali pochopit tuto strašnou porážku svých ideálů a zejména svého očekávání osvoboditele (tedy jakéhosi svého Barabáše: „My jsme však doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele“, Lk 24,21), Ježíš říká: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,25-26).

Toto tvrzení je důležité – neříká se totiž, že utrpení bylo jednou z cest, ale že bylo cestou. Vše se mělo udát takto, a nikoli jinak. Z tohoto vědomí tedy musí křesťan vycházet. Také on musí být na kříži. Je tedy úlohou křesťana, který čelí zlu tohoto světa, prostě trpět, umírat na kříži a dávat se probodnout? Nemá snad co říci tváří tvář dramatům, před kterými stojí? Jistěže to tak není. Měli bychom předeslat, že kříž je nejenom symbolem utrpení a smrti, ale také odpuštění, nezištnosti, bezpodmínečné lásky, odevzdání a darování sebe sama. To vše kříž symbolizuje, či lépe, tím vším kříž je. Odpuštění, bezplatná každodenní ochota, láska k nepřátelům („jestliže milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu?“), odevzdání se do Boží vůle jsou trvalým tréninkem pro křesťanský život, kterým je žití Kristova evangelia, Kristovy přítomnosti a osobním setkáním s jeho Osobou, v radosti a síle, jež takovéto setkání zaručuje. To vše jsou konstruktivní postoje, které vůbec nejsou samozřejmé a které označují trasu přesně vymezenou křesťanům za těch či oněch okolností.

Navíc je nutné dodat, že Kristus svou smrtí na kříži porazil zlo v jeho nejhlubším kořeni, a to navždy. Zmrtvýchvstání rozdrtilo moc smrti ve všech jejích formách. Ježíš člověka neosvobodil od onoho či jiného útisku. Nešlo o vysvobození z něčeho, ale o vysvobození. Kristus nás navrátil k nejhlubšímu vztahu mezi Bohem a člověkem a člověka opětovně uvedl do jeho plné harmonie a pravé svobody. Toto je smysl vykoupení.

Křesťan tedy vychází z tohoto vědomí a zážitku – tedy z toho, že již byl vysvobozen a že nic a nikdo, ani smrt, mu tuto svobodu nemůže odejmout. Křesťan zakusil život, který mu nikdo nemůže vzít. A tato jistota se stává rovněž jeho konkrétním hlásáním v každodennosti i v extrémních situacích.

Tváří tvář situaci na Blízkém východě – abychom se vrátili k našemu tématu – se křesťan neomezuje na eucharistickou adoraci, ale dává se do práce jako každý jiný, protože spravedlnost, svoboda, důstojnost, rovnost všech lidí, stvořených jako Boží obraz, jsou postoje, které osobně zakusil. Přeje si tedy,aby se staly všem společné. Rozdíl spočívá v postoji, jaký křesťan v blízkovýchodním kontextu zaujímá. Již byl vysvobozen, a proto nemá strach, nebojí se smrti. Jeho boj za vysvobození z konkrétních situací nemá absolutní povahu, jako by na vysvobození z dané konkrétní situace závisel celý jeho život. Křesťan usiluje o spravedlnost a důstojnost a bojuje za ně, kvůli jejich náležitosti do harmonie, která nám byla navrácena. Nemůže jím však otřást zlo, které má před sebou, byť jím trpí jako kdokoli jiný. Jeho pohled na svět je svobodný a vykoupený, protože tuto svobodu a vykoupení zakusil. Zlo nás zasahuje a zraňuje, avšak nemůže zastavit budování Božího království. V důsledku toho všeho křesťan neprchá, nepropadá panice, nepozbývá naděje, nezná odplatu, zlobu a zášť, neopouští horizont odpuštění, protože k němu samému dosáhlo Kristovo odpuštění, což zůstává jeho nedomyslitelným záchytným bodem.

Na Blízkém východě zažíváme tragické okamžiky. Vidíme, jak někteří křesťané prchají, ale jiní zůstávají. Vidíme, jak se hroutí vztahy, které po staletí odolávaly. Víme však, že se zrodí nové. Podle mentality bezprostřední návratnosti – oné barabášské mentality – je křesťanská strategie selháním, které nevede k žádnému výsledku. Je to strategie zbožných přání, která nemá budoucnost. Svědectví mnoha lidí, a zejména těch nejmenších, chudých, kteří nic nemají, nám však říká, že mnohé bylo zničeno, ale sémě zůstalo a z něj se zrodí nový život.

Je povinností všech, aby ve jménu bratrství, které nám Kristus předal, podporovali tyto početné a nepatrné na Blízkém východě, pomáhali jim, a tak ze své strany předávali to, co můžeme a dovedeme. Musí se to však dít s vykoupeným pohledem, konkrétním a jasným tváří v tvář zlu, se kterým nelze vést dialog, a zároveň silným a pevným v jistotě, že darovaný život může být odňat.

Z originálu uveřejněného na stránkách Kustodie Svaté země
vybrala a přeložila Jana Gruberová.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
3.1.21 O naději
20.12.20 Uchováme si lidskou tvář v době sociální nákazy?
13.12.20 Jesle a kříž, který se zachvěl
6.12.20 Církev a svět
1.11.20 Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti