Již několik měsíců se na světla ramp dostává terorismus islámského ražení, který je vykreslován jako vážné nebezpečí pro Evropu. Mnozí se ptají, co dělat. Diskutuje se o zákonech přiměřených závažnosti situace, avšak výzvy k vyšší bdělosti a neústupnosti jsou málo platné. Náš demokratický, bohatý a zesvětštěný západní svět je dezorientován. Naše a islámské národy si nerozumějí. Mezi naší touhou po klidném životě a násilím teroristů zeje propast.
Nedávné dějiny – tedy ty, které nastaly po newyorských Dvojčatech – ukázaly, že války proti islámskému extremismu (v Afghánistánu, Iráku a dnes proti kalifátu) nejenom problém terorismu neřeší, nýbrž celou situaci ještě zhoršují. „Svatá válka“ a „mučednictví za islám“ se rozšířily v mnoha zemích. Miliarda čtyři sta milionů lidí žije v přesvědčení, že jejich náboženství a náboženskou kulturu nelze válkou porazit. Co tedy dělat?
Papež František ve své lednové promluvě k Papežskému institutu arabistických studií a islamologie vyzdvihl dialog s muslimy a mimo jiné řekl: „Více než kdykoli v minulosti je dnes nutné utvářet lidi schopné vést dialog s muslimy, protože nejúčinnější protilátkou na jakýkoliv typ násilí je výchova, vedoucí k objevu a přijetí rozdílností v jejich bohatství a plodnosti“. Vyžaduje se tu postoj naslouchání, abychom byli schopni porozumět hodnotám, které druhý přináší. A v jeho důsledku papež poukazuje na „vhodnou formaci, abychom upevněni ve vlastní identitě mohli růst ve vzájemném poznání“. Nesmíme však upadnout do „nástrah smířlivého synkretismu, který je nakonec prázdný a věští totalitarismus bez hodnot“, uzavírá Svatý otec. Jak vidno, střet dvou společností, které si navzájem nerozumějí, není v základu motivován politicky či ekonomicky, nýbrž nábožensky. Podívejme se, proč.
Především je nutné říci, že ideálem Západu je „svoboda“ člověka, včetně vyvázanosti ze zákonů Boha, který stvořil svět a lidstvo. Žijeme v prakticky ateistické společnosti a islámské národy proto na křesťanský Západ pohlížejí jako na nepřítele a nebezpečí pro svou víru. Moderní svět je sice přitahuje, zároveň jim ale nahání strach! Náš život je pohoršuje, nechtějí žít ve stále nelidštějším světě, jako je ten náš, zevně bohatý, avšak uvnitř vyprahlý a prázdný. Sami si na něj často stěžujeme.
Refrén, který je slyšet v mešitách a opakuje se v islámském tisku, je tento: posláním těch, kdo věří v Korán, je navrátit Boha ateistickému Západu, který pozbyl svého mužství. Tyto názory, vštěpované také ve školách již od nejútlejšího věku, jsou součástí muslimské víry a kultury. Pouze menšina praktikuje islámský terorismus, ale ideologii této menšiny sdílejí miliony muslimů. (…) V současnosti, která naši společnost stále více zbavuje ideálů a stále silněji dohání k pesimismu, egoismu a krizi, protože se nedostává dětí (kolik milionů potratů napočítáme za posledních třicet let?), islám provokativně vede k vyhlášenému cíli, kterým je víra v Boha – byť je to Bůh Koránu, který jistě není Bohem evangelia. A činí to všemi možnými prostředky – od demografického růstu k terorismu, od „svaté války“ k „mučednictví za islám“.
Na Západě většinou žijeme tak, jako by Bůh neexistoval. Pokud se však chceme potkat s islámem a vést s ním dialog, musíme se vrátit k Bohu a Desateru, k Ježíši Kristu a jeho evangeliu, a to nejenom ve svém osobním životě, nýbrž v životě rodiny, společnosti, školství, sdělovacích prostředků a podobně. Jinak řečeno – vrátit se ke své křesťanské identitě. Alternativou je válka proti muslimským národům, kterou v dlouhodobém výhledu jistě prohrajeme z jednoho prostého důvodu – muslimové jsou totiž mladí, kdežto my jsme hodně zestárli!
Musíme si na muslimy utvořit realističtější názor a pochopit, jakou závažnou zodpovědnost (dějinnou i současnou) na zrodu a šíření „terorismu“ islámského ražení neseme také my, západní křesťané. (…) Další věcí je skutečnost, že islám nedefinuje sám sebe v závislosti na „svobodě člověka“, nýbrž na „podřízenosti Bohu“. Opakuji: koranickému, a nikoli evangelnímu Bohu! Islám prožívá a hlásá Alláhovu přítomnost v životě jednotlivce, rodiny i společnosti. Víra je pro muslima největším darem, který mu Bůh poskytl a který je třeba uchovávat modlitbou a dodržováním přikázání. Islámská víra není pouze osobní volba (jak to hlásá a vnucuje naše sekularizace), nýbrž utváří příslušnost ke společenství věřících a celému lidstvu, které Bůh stvořil.
Islám je náboženství, které, alespoň částečně, vychází z křesťanského kořene – Boha Abrahámova, takže jej v jeho prvních dobách někteří církevní otcové nazývali „křesťanskou herezí“. Avšak dnes to jistě není polidšťující náboženství – sama islámská realita ve svém porušování práv mužů a žen o tom poskytuje negativní obrázek. Avšak to by byla jiná diskuse stejně jako debata o povinnosti hájit sebe i vlastní národ před agresí a vnější invazí, kterou mají státy i každý z nás.
Závěrem nicméně tlumočím, co jsem slyšel od mnoha křesťanských biskupů, žijících v islámských zemích. Jsou přesvědčeni o tom, že z pohledu Božího plánu má také dnešní islám v lidských dějinách svou roli, kterou neznáme, ale která si zasluhuje úctu a pozornost. Pro nás křesťany je výzvou setkání, a nikoli střet s muslimy, dialog, a nikoli válka, návrat k víře a životu v Kristu, a nikoli teoretický či praktický ateismus.
O. Pierro Gheddo z Papežského institutu zahraničních misií (PIME) je novinář a zakladatel několika zpravodajských agentur a misijních časopisů, který za čtyřicet let misijního působení navštívil bezmála všechny islámské země.
Z internetové agentury Asia News (10.2.2015)
přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
