VaticanNews.va

   15. 11. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5074
Poslechem z webových stránek.3248
Četbou textů na webových stránkách.5115
Poslechem i četbou.3122


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Opustila Asie Bibi Pákistán?

Jakou úctu prokazujeme našim kostelům?

Asia Bibi: Děkuji Bohu za svobodu


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

20.5.2015 

Rodina a výchova

Katecheze papeže Františka při gen. audienci, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Viděl jsem dnes mezi vámi, drazí bratři a sestry, mnoho rodin a proto chci popřát dobrý den zvláště všem rodinám.

Pokračujme v úvahách o rodině. Dnes budeme mluvit o otázce, která je pro rodinu podstatná, totiž o jejím přirozeném povolání vychovávat děti, aby rostli v odpovědnosti za sebe i za druhé. Ve čtení z listu apoštola Pavla Kolosanům na začátku generální audience jsme slyšeli: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21). Je to moudrá rada: dítě je vychováváno, aby poslouchalo rodiče, kteří však nemají poroučet nelítostně, aby děti neodradili. Když svému dítěti řeknete: »Vyjdeme nahoru po schodech«, vezmete jej za ruku a krůček za krůčkem vystupujete, tak je to dobré. Ale když mu řeknete: »Nahoru!« - »Ale já nemůžu.« - »Jdi!«, tak to znamená děti dráždit, tedy chtít po nich něco, čeho nejsou schopny. Vztah mezi rodiči a dětmi tedy vyžaduje moudrost a velikou vyváženost. Vy, děti, poslouchejte rodiče, protože je to milé Bohu. A vy rodiče nedrážděte svoje děti, nechtějte po nich, čeho nejsou schopny. Takto je třeba jednat, aby děti rostly v odpovědnosti za sebe i za druhé.

Vypadá to jako samozřejmá konstatace, a přece ani v naší době nechybějí těžkosti. Stěží vychovávají svoje děti rodiče, kteří je vidí pouze večer, kdy se unavení vracejí z práce, pokud mají to štěstí, že nějakou práci mají! Ještě větší obtíže mají rozvedení rodiče, kteří nesou tíhu své situace. Nezřídka se pak dítě stává rukojmím, tatínek před ním špatně mluví o mamince a maminka zase o tatínkovi. Rozvedeným rodičům však pravím: Nikdy, nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí! Rozešli jste z různých důvodů, ocitli jste se v této životní zkoušce, ale tíži rozvodu ať nemusejí nést děti, ať se nestanou rukojmím jednoho proti druhému a vyrůstají s tím, že slyší maminku mluvit dobře o tatínkovi, i když jste rozvedení, a tatínka, jak mluví dobře o mamince. Pro rozvedené rodiče je toto velmi důležité a velmi obtížné, ale lze tak jednat.

Především je tu však otázka? Jak vychovávat? Jaké tradice máme dnes svým dětem předávat? Intelektuální „kritici“ všeho druhu překřikují rodiče mnoha způsoby, aby chránili mladé generace před – skutečnými či domnělými – škodami působenými rodinnou výchovou. Rodina je obviňována mimo jiné z autoritářství, protekcionismu, konformismu a citové represe, která plodí konflikty.

Došlo skutečně k jakémusi rozkolu mezi rodinou a společností, rodinou a školou. Výchovná úmluva mezi společností a rodinou byla narušena, ocitla se v krizi, protože byla podkopána vzájemná důvěra. Příznaků je mnoho. Ve škole jsou například narušeny vztahy mezi rodiči a učiteli. Někdy se vyskytují vzájemná napětí a nedůvěra, přičemž důsledky přirozeně dopadají na děti. Na druhé straně narostlo množství takzvaných „odborníků“, kteří zaujali místo rodičů dokonce i v těch nejintimnějších aspektech výchovy. O citovém životě, osobnosti a vývoji, právech a povinnostech vědí tito „experti“ všechno: cíle, motivace a techniky. A rodiče mají jenom poslouchat, učit se a přizpůsobovat. Jsou zbaveni svých rolí a často trpí přetížeností a posesivitou ve vztahu ke svým dětem, takže je vůbec nekorigují. Stále více tíhnou k tomu, že je svěřují „expertům“ i v těch nejvíce delikátních a osobních aspektech jejich života, a sami se stavějí stranou. Rodičům tak hrozí, že se z života svých dětí sami vyřadí. A to je velice vážné!

Dnes existují takové případy. Neříkám, že se to děje vždycky, ale dochází k tomu. Učitelka ve škole dítěti něco vytkne a oznámí to rodičům. K tomu mám jednu osobní vzpomínku. Jednou když jsem byl ve čtvrté třídě základní školy, řekl jsem něco nepěkného učitelce a učitelka, dobrá žena, si zavolal maminku, která se druhý den dostavila. Promluvili si spolu a potom jsem byl zavolán. A moje maminka mi před učitelkou vysvětlila, že to, co jsem udělal, je ošklivé a nedělá se to. Maminka to však učinila s velkou něhou a chtěla po mně, abych se učitelce omluvil. Učinil jsem tak a byl jsem spokojen, protože jsem si řekl: dobře to dopadlo. Představte si to dnes. Když učitelka udělá něco takového, tak rodiče, kteří se dostaví do školy, začnou učitelce vyčítat, protože „experti“ tvrdí, že dětem se nesmí nic vytýkat. Doba se změnila! Rodiče se tedy nemají zříkat výchovy svých dětí.

Je zřejmé, že tento přístup není dobrý: není harmonický, není dialogický a místo toho, aby prosazoval spolupráci mezi rodinou a různými vychovatelskými institucemi, školami, tělovýchovnými středisky, staví je proti sobě.

Jak jsme do tohoto bodu došli? Není pochyb, že rodiče nebo lépe určité výchovné vzorce v minulosti měly určité meze. Nepochybně! Je však také pravdou, že existují chyby, které jsou oprávněni dělat jedině rodiče, protože je mohou také napravit způsobem, který je nedostupný komukoliv jinému. Na druhé straně dobře víme, že život se stal skoupým na čas pro rozmluvu, reflexi a konfrontaci. Mnozí rodiče jsou „rukojmím“ svého zaměstnání, když tatínci a maminky musejí pracovat, ale i jiných starostí; jsou v rozpacích nad novými požadavky svých dětí a nad komplikovaností nynějšího života - který je třeba brát takový, jaký je - a jsou ochromení strachem z toho, že udělají chybu. Problém však není pouze chybějící rozmluva. Určitý povrchní „dialogismus“ totiž nevede k opravdovému setkání mysli a srdce. Ptejme se spíše, zda se snažíme zjišťovat, „kde“ jsou děti na svojí životní cestě? Kde je jejich duše skutečně? Víme to? A především: chceme to vědět? Jsme přesvědčeni, že vskutku neočekávají něco jiného?

Křesťanské komunity jsou povolány nabízet podporu výchovnému poslání rodin a činí to především světlem Božího Slova. Apoštol Pavel připomíná reciprocitu povinností mezi rodiči a dětmi: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu“ (Kol 3,20-21). Základem všeho je láska, kterou nám dává Bůh a která „nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží,... všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží!“ (1 Kor 13,5-6). I v těch nejlepších rodinách je třeba se snášet a je zapotřebí mnoho trpělivosti ve vzájemném snášení. Takový je život. Ten se neuskutečňuje v laboratoři, ale v realitě. Sám Ježíš prošel rodinnou výchovou.

Také v tomto případě přivádí Kristova milost k naplnění toho, co je vepsáno do lidské přirozenosti. Je tolik skvělých příkladů křesťanských rodičů, plných lidské moudrosti! Ukazují, že dobrá rodinná výchova je páteří lidskosti. Její sociální vyzařování je zdrojem, který umožňuje kompenzovat mezery, zranění a absence otcovství i mateřství, které se dotýkají těch méně šťastných dětí. Toto vyzařování může dělat opravdové zázraky. A v církvi se takovéto zázraky denně dějí!

Doufám, že Pán obdaří křesťanské rodiny vírou, svobodou a odvahou, jež jsou k jejich poslání nezbytné. Pokud rodinná výchova znovu nalezne hrdost své ústřední role, mnoho věcí se změní k lepšímu u nejistých rodičů i zklamaných dětí. Je čas, aby se otcové i matky vrátili ze svého exilu, kam odešli zřeknutím se výchovy svých dětí a opět plně přijali svoji výchovnou roli. Věříme že Pán dá rodičům milost nezříkat se výchovy dětí. Může to však učinit jedině láska, něha a trpělivost.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
14.11.18 Kristův náměstek: Bůh nikdy nedementuje Sebe
14.11.18 O přikázáních – Nevydáš křivé svědectví
7.11.18 O přikázáních – Nepokradeš
7.11.18 Papež: Neumím-li něco darovat, stávám se otrokem té věci
31.10.18 Papež: K manželství nestačí svatba



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Kristův náměstek: Bůh nikdy nedementuje Sebe

Papež František: Svatost znamená nechat Boha při díle

Papež jmenoval druhého sekretáře Kongregace pro nauku víry

Zdravotní středisko pro chudé na Svatopetrském náměstí

Výhrada svědomí se vrátila do americké legislativy

Pánova překvapení mohou někdy dezorientovat, ale vyvádějí z uzavřenosti

Papež František navštíví na jaře Maroko

Mons. Semeraro: Římská kurie musí spojovat tradici s novostí

Vatikánské sympozium ke 100. výročí konce I. světové války

Plenární zasedání Konference biskupů USA

Půl milionu lidí vyhnáno ze svých obydlí

Jaký má být biskup?

 Nově na webu
Svatý otec: O přikázáních – Nevydáš křivé svědectví

Publicistika: O polském „nacionalismu“

Publicistika: Bombardování Vatikánu před 75 lety bylo zacíleno na rozhlasový vysílač

Rozhovory: V případech pedofilie jsem nikdy neudělil milost,

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv listopad 18
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

O teologii manželství

Božím lidem je třeba se stát

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího