VaticanNews.va

   16. 2. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5401
Poslechem z webových stránek.3451
Četbou textů na webových stránkách.5397
Poslechem i četbou.3250


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Alžírský spisovatel: Neidealizujte si islám

Úděsná norma a zrušení výhrady svědomí

Ke změně kvality liturgie nepostačuje změna liturgických knih


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

18.6.2015 

Laudato si’ - šestá a závěrečná kapitola

Česká sekce RV

KAPITOLA ŠESTÁ: Ekologická výchova a spiritualita

202. Mnohé věci musí změnit svůj kurz, ale především lidstvo potřebuje změnu. Chybí vědomí společného původu, vzájemné příslušnosti a budoucnosti sdílené všemi. Toto základní povědomí by umožnilo rozvoj nových přesvědčení, nových životních postojů a stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která v sobě zahrnuje dlouhé obrodné procesy.

I. Zacílit k jinému životnímu stylu

203. Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu. Dochází k tomu, co naznačoval již Romano Guardini: člověk „přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné.“[144] Toto paradigma namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům.

204. Aktuální situace světa „vyvolává pocity chatrnosti a nejistoty, které favorizují formy kolektivního egoismu.“[145] Když se člověk stane sebevztažným a izoluje se do svého vědomí, roste jeho chtivost. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu nelze akceptovat žádné meze kladené realitou. Ani opravdové obecné dobro v tomto horizontu neexistuje. Pokud bude takovýto typ člověka ve společnosti převažovat, budou normy respektovány pouze do té míry, do jaké nebudou odporovat jeho potřebám. Proto myslíme nejenom na možnosti hrozných klimatických jevů či velkých přírodních pohrom, ale také na katastrofy způsobené sociálními krizemi, protože posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jenom násilí a vzájemné ničení.

205. Přece však není vše ztraceno, protože lidé, kteří jsou schopní upadnout do extrému, se mohou také překonat, znovu se rozhodnout pro dobro a obrodit se bez ohledu na jakoukoli psychologickou či sociologickou podmíněnost, která je jim uložena. Jsou schopni pohlédnout na sebe poctivě, pocítit vlastní znechucenost a vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují systémy, které zcela anulují otevřenost dobru, pravdě a kráse, ani schopnost reagovat, kterou Bůh v hloubi našich srdcí neustále podněcuje. Každého člověka tohoto světa žádám, aby nezapomněl na tuto svoji důstojnost, kterou mu nikdo nemá právo odejmout.

206. Změna životních stylů by mohla vyvinout zdravý tlak na ty, kteří mají politickou, ekonomickou a sociální moc. To se děje, když spotřebitelská sdružení dokáží způsobit, že se přestanou nakupovat určité produkty, a účinně ovlivní jednání podniků, které donutí brát v potaz ekologické dopady a modely produkce. Je faktem, že jakmile sociální návyky sáhnou na zisky podniků, jsou tyto podniky nuceny produkovat jinými způsoby. To nám připomíná sociální odpovědnost spotřebitelů. „Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon.“[146] Proto dnes „téma zhoršování stavu životního prostředí volá každého z nás k odpovědnosti za vlastní chování.“[147]

207. Charta Země nás všechny vyzývala, abychom za sebou nechali sebedestruktivní fázi a začali znovu, avšak nerozvinuli jsme dosud všeobecné povědomí, které by to umožňovalo. Proto se odvažuji předložit tuto cennou výzvu znovu: „Jako nikdy před tím v dějinách nás společný osud vyzývá k hledání nového začátku. (...)Nechť je naše doba vzpomínána jako procitnutí k nové úctě k životu, jako pevné rozhodnutí dosáhnout udržitelnosti, jako urychlení zápasu o právo a mír i jako radostná oslava života.“[148]

208. Vždycky je možné rozvinout novou schopnost vyjít ze sebe k druhému. Bez ní nelze poznat jiné tvory v jejich vlastní hodnotě, není zájem pečovat o něco kvůli druhým, chybí schopnost klást si omezení, abychom se vyhnuli utrpení či úpadku, který nás obklopuje. Základní postoj sebe-transcendence, který rozbíjí izolované a sebevztažné vědomí, je kořenem umožňujícím péči o druhé a o životní prostředí, a uvolňuje mravní reakci nezbytnou k úvaze o dopadu, který má každý čin a každé osobní rozhodnutí na naše okolí. Jsme-li schopni překonávat individualismus, můžeme skutečně vytvářet alternativní životní styl, a ve společnosti bude možná zásadní změna.

II. Vychovávat ke smlouvě mezi lidstvem a životním prostředím

209. Vědomí závažnosti kulturní a ekologické krize musí být tlumočeno do nových návyků. Mnozí vědí, že nynější pokrok a jednoduché hromadění předmětů či potěch nedovede dát smysl a radost lidskému srdci, ale nejsou schopni zřeknout se toho, co jim trh nabízí. V zemích, které by měly vyvolat největší změny konzumních návyků, mají mladí lidé novou ekologickou vnímavost, jsou velkodušní a někteří z nich obdivuhodně bojují za ochranu životního prostředí. Vyrostli však v kontextu vysoké spotřeby a blahobytu, což ztěžuje zrání jiných návyků. Proto stojíme před výzvou k výchově.

210. Environmentální výchova rozšířila svoje cíle. Byla-li zpočátku velmi soustředěná na vědecké informace, růst vědomí a prevenci ekologických rizik, nyní se snaží zapojovat kritiku „mýtů“ modernosti zakládající se na účelovém rozumu (individualismus, neurčitý pokrok, konkurence, konzumismus, trh bez pravidel) a také obnovu různých úrovní ekologické rovnováhy: té vnitřní sami se sebou, té solidární s druhými, té přirozené se všemi živými bytostmi a té duchovní s Bohem. Environmentální výchova by nás měla uschopnit k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl. Na druhé straně existují vychovatelé, kteří jsou schopni sestavovat pedagogické postupy ekologické etiky tak, aby účinně pomáhaly růst v solidaritě, v odpovědnosti, a v péči založené na soucitu.

211. Tato výchova povolaná vytvářet „ekologické občanství“ se nicméně občas omezuje na poskytování informací a neumí dát uzrát návykům. Existence zákonů a norem dlouhodobě nestačí omezit špatné jednání, třebaže dochází k jejich účinné kontrole. Aby právní norma měla významné a trvalé účinky, je nezbytné, aby ji většina společnosti na základě vhodných motivací přijala a reagovala osobní proměnou. Jedině upevňování ctností umožní věnovat se ekologickému nasazení. Aby se člověk, kterému ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet více, raději více oblékl než zapnul topení, předpokládá, že si osvojil určité přesvědčení a cítění, které je příznivé k péči o životní prostředí. Je velmi šlechetné přijmout za své péči o stvoření malými každodenními skutky a je obdivuhodné, je-li výchova schopna je motivovat tak, že jim propůjčí formu životního stylu. Výchova k environmentální odpovědnosti může povzbudit různá jednání, která mají přímý a zásadní dopad na péči o životní prostředí např. méně používat plastické hmoty a papír, snížit spotřebu vody, třídit odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, používat veřejnou dopravu anebo užívat vlastní automobil spolu s ostatními lidmi, sázet stromy, zhášet zbytečná světla apod. To všechno je součástí velkodušné a důstojné kreativity, která umožňuje, aby z člověka vycházelo ven to nejlepší. Opětovné použití nějaké věci namísto jejího okamžitého zahození může na základě hlubokých motivací být skutkem lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.

212. Netřeba si myslet, že toto úsilí nezmění svět. Tyto skutky šíří dobro ve společnosti, která vždy přináší plody přesahující to, co lze konstatovat, protože vyvolávají v lůně této země dobro, které má tendenci se stále a někdy neviditelně šířit. Toto jednání nám navíc vrací smysl naší důstojnosti, vede nás k větší existenciální hloubce, umožňuje nám zakusit, že stojí za to přicházet na tento svět.

213. Výchovná prostředí jsou různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Dobrá školní výchova v dětství a dospívání zasévá zrnka, která mohou přinášet plody celý život. Chci však zdůraznit ústřední význam rodiny, protože „je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života.“[149] V rodině se vyvíjejí první návyky lásky k životu a péči o něj, jako např. správné používání věcí, pořádek a čistota, úcta k místnímu ekosystému a ochrana všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjejí různé a niterně navzájem související aspekty osobního zrání. V rodině se učíme žádat o dovolení bez zpupnosti, vyjadřovat dík jako výraz procítěného docenění věcí, které dostáváme, ovládat agresivitu a chamtivost a žádat o prominutí, když uděláme něco špatného. Tato malá gesta upřímné laskavosti pomáhají vytvářet sdílenou kulturu života a úcty k tomu, co nás obklopuje.

214. Politice a různým asociacím náleží úsilí o formaci svědomí. Náleží také církvi. Všechny křesťanské komunity mají v této výchově plnit důležitou roli. Doufám, že mimo jiné také v našich seminářích a formačních řeholních domech se vychovává k odpovědné střídmosti, vděčnému nazírání na svět, k péči o křehkost chudých a životní prostředí. Poněvadž ve hře je mnoho, je zapotřebí institucí mající moc sankcionovat útoky na životní prostředí a potřebujeme se kontrolovat a vychovávat navzájem.

215. V tomto kontextu „netřeba opomíjet vztah, který je mezi náležitou estetickou výchovou a udržováním zdravého životního prostředí.“[150] Věnovat pozornost kráse a milovat ji nám pomáhá vycházet z utilitaristického pragmatismu. Neučíme-li se pozastavit, obdivovat a oceňovat krásu, není divu, že se každá věc stává bez skrupulí předmětem k použití a zneužití. Má-li být dosaženo hlubokých změn, je třeba mít zároveň na paměti, že model myšlení reálně ovlivňuje jednání. Výchova bude neúčinná a její snahy neplodné, pokud se nebude starat o šíření nového modelu ve vztahu k člověku, životu, společnosti a k přírodě. Jinak bude nadále prospívat konzumistický model šířený sdělovacími prostředky a účinnými tržními mechanismy.

III. Ekologická konverze

216. Velké bohatství křesťanské spirituality, zrozené během dvaceti století z osobních a komunitních zkušeností, představuje velkolepý přínos ke snaze o obnovu lidstva. Rád bych nabídnul křesťanům některé linie ekologické spirituality, které se rodí z přesvědčení naší víry, protože to, čemu nás učí evangelium, má důsledky v našem způsobu myšlení, cítění a životě. Nejde ani tak o mluvení o idejích, jako spíše o motivace, které plynou ze spirituality, aby živily naše nadšení pro péči o svět. Nebude totiž možné zasadit se o velké věci pouze naukou, bez mystiky, která nás oživuje, bez „vnitřní hybné síly, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i společnému konání.“[151] Musíme uznat, že ne vždycky jsme se my křesťané ujímali bohatství, jímž Bůh obdaroval církev, a rozmnožovali jej. Spiritualita v církvi není odtržena od těla, ani od přirozenosti nebo jiných skutečností tohoto světa, ale spíše žije s nimi a v nich, sjednocena se vším, co nás obklopuje.

217. „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné,“[152] a ekologická krize je výzvou ke hluboké vnitřní konverzi. Musíme však také uznat, že někteří křesťané oddaní a věnující se modlitbě si pod záminkou realismu a pragmatismu často tropí posměšky ze starostí o životní prostředí. Jiní jsou pasivní a nechtějí měnit svoje návyky, stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která vede k tomu, že umožníme, aby ve vztazích se světem, který nás obklopuje, vyšly najevo všechny důsledky našeho setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatná součást ctnostného života a nikoli něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

218. Připomeňme vzor svatého Františka z Assisi, který představuje zdravý vztah ke stvoření jakožto dimenzi integrální osobní konverze člověka. To také vyžaduje uznat vlastní omyly, hříchy, neřesti nebo opomenutí, ze srdce jich litovat, změnit se zevnitř. Australští biskupové dokázali vyjádřit tuto konverzi v kategoriích smíření se stvořením: „K uskutečnění tohoto smíření musíme zpytovat svůj život a uznat způsoby, jimiž jsme uráželi Boží stvoření svým jednáním a svojí neschopností jednat. Musíme učinit zkušenost obrácení, transformace srdce.“[153]

219. K řešení situace tak složité jako ta, které čelí nynější svět, však nestačí, že každý bude lepší. Jednotlivci mohou ztratit schopnost a svobodu přemáhat logiku účelového rozumu a podlehnout konzumismu bez etiky a bez sociálního a ekologického cítění. Na sociální problémy se odpovídá komunitními sítěmi, nikoli pouhou sumou individuálních dober: „Nesmírné požadavky, které s sebou toto dílo přinese, nebude možno vyřešit pouhou individuální iniciativou ani spoluprací individualisticky vychovaných jedinců. Vyžádá si to koncentraci sil a jednotného postupu.“[154] Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní konverzí.

220. Tato konverze obnáší různé související postoje, které aktivují velkodušnou a jemnocitnou péči. V první řadě s sebou dané obrácení nese vděčnost a pocit nezaslouženosti, to znamená uznání, že svět je dar obdržený z Otcovy lásky. Důsledkem toho je ochota k nezištnému odříkání a k velkodušným činům, i když je nikdo nevidí anebo je neuznává: „Ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice (…) a Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,3-4). Zahrnuje také laskavé vědomí toho, že nejsme separováni od ostatních tvorů, ale že s ostatními bytostmi světa tvoříme nádherné všeobecné společenství. Věřící nazírá svět nikoli zvnějšku, ale zevnitř, přičemž uznává vazby, jimiž jej Otec spojil se všemi bytostmi. Kromě toho růstem zvláštních schopností, které každému věřícímu daroval Bůh, jej ekologická konverze vede k rozvíjení kreativity a nadšení, aby vyřešil dramata světa a „přinášel sám sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1). Neinterpretuje výjimečnost svého postavení v tvorstvu jako důvod osobní slávy nebo nezodpovědné nadvlády, ale jako výjimečnou schopnost, která ukládá člověku vážnou odpovědnost plynoucí z jeho víry.

221. Různá přesvědčení naší víry rozvíjená na začátku této encykliky pomáhají obohatit smysl této konverze kupříkladu vědomí, že každý tvor odráží něco Božího a má co předat, anebo jistota, že Kristus vzal na sebe tento materiální svět a nyní – Vzkříšený – přebývá v nitru každé bytosti, kterou zahrnuje svou sympatií a proniká ji svým světlem. Vedou také k uznání, že Bůh stvořil svět a vepsal do něj řád a dynamismus, který člověk nemá právo ignorovat. Čteme-li evangelium, kde Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6), můžeme s nimi zacházet špatně nebo jim ubližovat? Zvu všechny křesťany, aby vyjadřovali tuto dimenzi vlastní konverze a umožnili tak síle a světlu obdržené milosti, aby pronikla i do vztahů k ostatnímu stvoření a okolnímu světu a probouzela ono subtilní bratrství s celým stvořením, které svatý František z Assisi tak oslnivě prožíval.

IV. Radost a pokoj

222. Křesťanská spiritualita nabízí alternativní pojímání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, schopnému hluboce se radovat a nebýt posedlí konzumem. Důležité je přijmout starodávné ponaučení vyskytující se v různých náboženských tradicích a také v Bibli. Jde o přesvědčení, že „méně je více“. Neustálé hromadění možností konzumace rozptyluje srdce a brání v doceňování každé věci a každé chvíle. Stanout naopak v přítomnosti každé a jakkoli nepatrné reality nám naproti tomu otevírá mnohem více možností chápat a osobně se realizovat. Křesťanská spiritualita navrhuje růst ve střídmosti a schopnost těšit se málem. Je návratem k jednoduchosti a umožňuje nám pozastavovat se a vychutnávat nepatrné věci, děkovat za možnosti, které nám skýtá život bez lpění na tom, co máme, a bez smutku nad tím, co nemáme. Je proto třeba unikat dynamice nadvlády a pouhé akumulaci potěšení.

223. Střídmost žitá svobodně a vědomě je osvobozující. Není méně živá, není méně intenzivní, ale zcela naopak. Více vychutnávají a lépe prožívají každý okamžik ti, kdo se přestanou všude a vždycky pídit po něčem, co nemají, avšak cení si každého člověka a každé věci, učí se důvěrně se seznamovat s těmi nejjednoduššími skutečnostmi a dovedou se jimi těšit. Takto dokáží omezovat neuspokojené potřeby a umenšovat únavu a úzkost. Je možné potřebovat málo a žít hodně, zejména jsme-li schopni dávat prostor jiným potěšením a nacházet uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, zužitkováním vlastních charismat, v hudbě a umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. Štěstí vyžaduje umění omezovat určité potřeby, které nás otupují, a zůstat tak přístupní rozmanitým možnostem, které život nabízí.

224. Střídmost a pokora se v posledním století nebyly ceněny. Je-li však generalizujícím způsobem oslabeno uplatňování nějaké ctnosti v osobním a sociálním životě, způsobuje to mnohé nerovnosti, včetně těch ekologických. Nestačí proto už mluvit jenom o integritě ekosystémů. Je třeba mít odvahu mluvit o integritě lidského života, o nezbytnosti prosazovat a spojovat všechny velké hodnoty. Ztráta pokory v člověku přehnaně nadšeném možnostmi ovládat všechno bez omezení, může skončit poškozením společnosti a životního prostředí. Není snadné dát uzrát této zdravé pokoře a šťastné střídmosti, pokud jsme autonomní, pokud vylučujeme ze svého života Boha a naše já zaujímá Jeho místo, pokud věříme, že naše subjektivita určuje, co je dobro a co je zlo.

225. Na druhé straně v žádném člověku nemůže uzrát šťastná střídmost, pokud není smířen sám se sebou. A součástí adekvátního porozumění spiritualitě je rozšíření našeho chápání míru, který je mnohem víc než absencí války. Vnitřní pokoj lidí se velice pojí k péči o ekologii a obecné dobro, protože je-li prožívána autenticky, odráží se ve vyrovnaném životním stylu, ke kterému se pojí schopnost úžasu vedoucímu na hlubinu života. Příroda je plná slov lásky, ale jak jim naslouchat, jsme-li uprostřed neustálého lomozu, stálé a úzkostné roztěkanosti nebo kultu zdání? Mnozí lidé zakoušejí hlubokou nerovnováhu, která je nutí dělat věci maximálně rychle, aby měli pocit zaneprázdněnosti, v nepřetržitém spěchu, který je vede k tomu, že převrátí všechno, co je kolem nich. To má dopad na způsob, jakým zacházíme s životním prostředím. Integrální ekologie vyžaduje, abychom věnovali trochu času na obnovu klidné harmonie se stvořením, na zamyšlení o svém životním stylu a svých ideálech, na rozjímání o Stvořiteli, který žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje, a jehož přítomnost „nemá být konstruována, nýbrž objevována a odhalována.“[155]

226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s klidnou pozorností, dovede plně před někým stanout, aniž by přemýšlelo o tom, co bude pak, odevzdává se každé chvíli jako božskému daru, který je třeba žít v plnosti. Ježíš nás učil tomuto postoji, když vybízel, abychom hleděli na polní lilie a nebeské ptactvo anebo když „pohlédl s láskou“ (Mk 10,21) na hledajícího člověka. On jistě dovedl být plně přítomen u každého člověka a každého tvora, a tak nám ukázal cestu k překonání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a bezuzdnými konzumenty.

227. Výrazem tohoto postoje je zastavení a poděkování Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby obnovili tento cenný zvyk a hluboce jej prožívali. Tato chvíle dobrořečení, byť velmi krátká, nám připomíná naši životní závislost na Bohu, upevňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti těm, kdo svojí prací tato dobra poskytují, a posiluje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.

V. Občanská a politická láska

228. Péče o přírodu je součástí životního stylu, který zahrnuje schopnost žít spolu a společně. Ježíš nám připomněl, že Bůh je náš společný Otec, který z nás činí bratry. Bratrská láska může být jedině nezištná, nikdy nemůže být odměnou za to, co uskutečnil druhý, ani závdavkem toho, co doufáme, že učiní. Proto je možné milovat i nepřátele. Tatáž nezištnost nás vede, abychom milovali a přijímali vítr, slunce či mraky, třebaže nepodléhají naší kontrole. Proto můžeme mluvit o všeobecném bratrství.

229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že máme odpovědnost jedni za druhé i za svět, že stojí za to být dobří a poctiví. Už příliš dlouho jsme byli v morálním úpadku, posmívali se etice, dobrotě, víře, poctivosti, a nadešel čas uznat, že tato veselá povrchnost nám málo prospěla. Zničení všech základů sociálního života nás postaví jedny proti druhým, abychom bránili svoje zájmy, vyvolá nové formy násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury pečování o životní prostředí.

230. Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí, abychom praktikovali malou cestu lásky, neztráceli příležitost k laskavému slovu, úsměvu, jakémukoli malému gestu zasévajícímu pokoj a přátelství. Integrální ekologie je tvořena také jednoduchými každodenními gesty, jimiž lámeme logiku násilí, vykořisťování, egoismu. Svět vyhroceného konzumu je zároveň světem špatného zacházení s životem v každé jeho formě.

231. Láska, plná malých gest vzájemné péče, je také občanská a politická a projevuje se všemi činy, které se snaží vytvářet lepší svět. Láska ke společnosti a zasazení o obecné dobro jsou význačnou formou dobročinné lásky, která se týká nejenom vztahů mezi jednotlivci, ale také „společenských, ekonomických a politických makrovztahů.“[156] Proto církev navrhla světu ideál „civilizace lásky.“[157] Sociální láska je klíčem autentického rozvoje: „Aby se společnost stala lidštější a důstojnější člověka, je třeba přehodnotit lásku v sociálním životě na úrovni politické, ekonomické a kulturní a učinit z ní stálou a nejvyšší normu jednání.“[158] V tomto rámci spolu s významem malých každodenních gest nás sociální láska nutí myslet na velké strategie, které účinně zastaví zhoršování životního prostředí a povzbudí kulturu pečování, která prostoupí celou společnost. Kdo rozpozná Boží povolání vložit se spolu s druhými do těchto sociálních dynamik, musí mít na paměti, že jde o součást jeho spirituality, že je to úkon dobročinné lásky, a tak zraje a posvěcuje se.

232. Ne všichni jsou povoláni pracovat přímo v politice, ale v lůně společnosti vzkvétají rozmanitá sdružení, která se zapojují ve prospěch obecného dobra, brání přirozené a městské životní prostředí. Starají se například o veřejné místo (budovu, fontánu, opuštěný památník, krajinu, náměstí), aby chránili, ozdravili, zlepšili či ozdobili něco, co je všech. Kolem nich se rozvíjejí nebo obnovují svazky a vzniká nové místní sociální tkanivo. Takto se komunita osvobozuje od konzumistické lhostejnosti. Znamená to také kultivovat společnou identitu a historii, která se uchovává a předává. Takto se pečuje o svět a kvalitu života nejchudších se smyslem pro solidaritu, který je současně vědomím toho, že obýváme společný dům, který nám svěřil Bůh. Tyto komunitní činy vyjadřující obdarovávající lásku se mohou proměnit v intenzivní duchovní zkušenosti.

VI. Svátostná znamení a sváteční odpočinek

233. Veškerenstvo se rozvíjí v Bohu, který jej celý naplňuje. Existuje proto tajemství, které je třeba nazírat v listí, stezce, potoku, tváři chudého.[159] Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu za objevem Božího působení v duši, nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech, jak učil svatý Bonaventura: „Kontemplace je tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření.“[160]

234. Svatý Jan od Kříže učil, že vše dobré, co je ve věcech a ve zkušenostech světa „je v Bohu vynikajícím způsobem a v nekonečné míře, nebo, abychom to lépe vyjádřili, každou z těchto velikých věcí, o nichž se zde hovoří, je Bůh.“[161] Ne proto, že omezené věci světa jsou skutečně božské, nýbrž proto, že mystik zakouší vnitřní pouto mezi Bohem a všemi bytostmi, a tak „cítí, že Bůh je všemi věcmi.“[162] Když obdivuje velikost hor, nemůže je oddělit od Boha a vnímá, že tento vnitřní obdiv, který prožívá, musí být uschován v Bohu: „Hory jsou vysoké, četné, široké, krásné, půvabné, kvetoucí a vonící. Těmito horami je pro mne můj Milovaný. Lesní osamělá údolí jsou klidná, líbezná, svěží, stinná, plná sladkých vod, a v rozmanitosti svého stromoví, a ve sladkém zpěvu ptáků působí nesmírné osvěžení a rozkoš pro smysl, poskytují občerstvení a odpočinek ve své samotě a mlčení. Těmito údolími je pro mne můj Milovaný.“[163]

235. Svátosti jsou privilegovaným způsobem, kterým Bůh přijímá přírodu a přetváří ji na prostředek sdílení nadpřirozeného života. Prostřednictvím kultu jsme zváni obejmout svět na jiné rovině. Voda, olej, oheň a barvy jsou přijímány s veškerou jejich symbolickou silou a přivtěleny do chvály. Žehnající ruka je nástrojem Boží lásky a odrazem blízkosti Krista, který nás přišel doprovázet na životní pouti. Voda stékající po těle křtěného dítěte je znamením nového života. Neutíkáme ze světa, ani nepopíráme přírodu, chceme-li se setkat s Bohem. Lze to vnímat zvláště ve východní křesťanské spiritualitě: „Krása, což je na Východě jedno z nejužívanějších pojmenování božské harmonie a modelu proměněného lidství, se vyskytuje všude: ve tvarech chrámu, ve zvucích, barvách, světlech a vůních.“[164] V křesťanské zkušenosti nacházejí všechna stvoření materiálního světa svůj pravý smysl ve Vtěleném Slovu, protože Syn Boží ve své osobě přijal hmotný svět, do něhož vložil zárodek definitivní transformace: „Křesťanství neodmítá hmotu a tělesnost. Naopak ji plně doceňuje v liturgickém úkonu, kterým lidské tělo projevuje svoji niternou povahu chrámu Ducha a sjednocuje se s Pánem Ježíšem, neboť také On se stal tělem pro spásu světa.“[165]

236. V eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která směřuje ke smyslové manifestaci, dochází podivuhodného výrazu, když se sám Bůh, který se stal člověkem, dává za pokrm svému tvoru. Pán chtěl na vrcholu mystéria Vtělení dosáhnout naší intimity kouskem hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s Ním mohli setkávat v našem světě. V eucharistii je již uskutečněna plnost, je to živý střed veškerenstva, překypující střed lásky a nevyčerpatelného života. Sjednocen se Vtěleným Synem přítomným v eucharistii děkuje celý kosmos Bohu. Eucharistie je totiž sama o sobě kosmickou láskou: „Ano, kosmickou! I když je totiž eucharistie vysluhována na malém oltáři venkovského kostelíku, je vysluhována v jistém slova smyslu na oltáři světa.“[166] Eucharistie spojuje nebe a zemi, objímá a proniká celé stvoření. Svět, který vyšel z rukou Boha, se k Němu vrací s radostí a plnou adorací: v eucharistickém chlebu „stvoření směřuje ke zbožštění, k posvátné svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.“[167] Proto je eucharistie také zdrojem světla a motivací našich starostí o stvoření, usměrňuje nás, abychom opatrovali celé stvoření.

237. V neděli má účast na eucharistii zvláštní význam. Tento den, tak jako hebrejská sobota, je den ozdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je den Vzkříšení, „první den“ nového stvoření, jeho prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečné proměny celé stvořené reality. Kromě toho hlásá tento den „věčné odpočinutí člověka v Bohu.“[168] Křesťanská spiritualita tak integruje hodnotu odpočinku a svátku. Člověk tíhne k tomu, že kontemplativní odpočinek převádí na oblast toho, co je neplodné a zbytečné, a zapomíná, že tím odnímá vykonávanému dílu to nejdůležitější: jeho smysl. Jsme povoláni zahrnout do svojí činnosti receptivní a nezištnou dimenzi, která se liší od obyčejné nečinnosti. Jde o jiný způsob jednání, který je součástí naší podstaty. Lidská činnost je tak chráněna nejenom před vyprázdněným aktivismem, ale také před bezuzdnou chtivostí a izolací svědomí, což vede k vyhledávání výlučně osobního prospěchu. Zákon týdenního odpočinku ukládal zřeknutí se práce sedmého dne, „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel. A osvěží se syn tvé služebnice i přistěhovalec“ (Ex 23,12). Odpočinek je rozšířením pohledu a umožňuje opětovné uznání práv druhých. Den odpočinku, jehož středem je eucharistie, takto svým světlem ozařuje celý týden a povzbuzuje nás, abychom si osvojili péči o přírodu a chudé.

VII. Trojice a vztahy mezi tvory

238. Otec je posledním zdrojem všeho, milující a komunikativní základ všeho, co existuje. Syn, který Jej odráží a skrze něhož je všechno stvořeno, se spojil s touto zemí, když nabyl podoby v Mariině lůně. Duch, nekonečné pouto lásky, je vnitřně přítomen v srdci veškerenstva, oživuje a podněcuje nové cesty. Svět byl stvořen třemi Osobami jako jediný božský princip, ale každá z nich uskutečňuje toto společné dílo podle vlastní osobní identity. Proto „když s úžasem nazíráme veškerenstvo v jeho velikosti a kráse, musíme chválit celou Trojici.“[169]

239. Víra v jediného Boha, který je trojičním společenstvím, přivádí křesťany k myšlence, že veškerá skutečnost má v sobě trojiční stopu. Svatý Bonaventura dospěl k tvrzení, že člověk před prvotním hříchem mohl objevovat, jak každé stvoření „dosvědčuje, že Bůh je Trojí“. Odraz Trojice mohl člověk rozpoznat v přírodě, „poněvadž ani ona kniha, ani jeho oko nebyly dosud zkaleny“[170] Tento svatý františkán nás učí, že každý tvor v sobě nosí vlastní trojiční strukturu, která je tak skutečná, že by mohla být bezděčně nazírána, pokud by pohled lidské bytosti nebyl omezený, zatemněný a slabý. Tak před nás staví výzvu pokusit se vykládat skutečnost trojičním klíčem.

240. Božské Osoby jsou subsistující vztahy a svět stvořený podle božského modelu je osnova vztahů. Každé stvoření směřuje k Bohu, a každé živé bytosti je vlastní směřovat k něčemu jinému, takže v lůně veškerenstva můžeme potkat bezpočet stálých a tajemně propojených vztahů.[171] To nás vybízí nejenom k úžasu nad rozmanitými pouty, které existují mezi tvory, ale vede nás také k objevení klíče k vlastní realizaci. Člověk totiž tím více roste, zraje a posvěcuje se, čím více navazuje vztahy a vychází ze sebe, aby žil ve společenství s Bohem, s druhými a se všemi tvory. Tak přijme do svojí existence onen trojiční dynamismus, který do něho vtiskl Bůh na počátku jeho stvoření. Všechno je spojeno a to nás zve k dozrávání ve spiritualitě globální solidarity, která plyne z tajemství Trojice.

VIII. Královna veškerého stvoření

241. Maria, matka pečující o Ježíše, pečuje nyní se zanícením a s mateřským bolem o tento raněný svět. S probodeným srdcem plakala nad Ježíšovou smrtí a nyní má soucit s utrpením křižovaných chudých a tvorů tohoto světa vyhlazených lidskou mocí. Zcela proměněná žije s Ježíšem a všechna stvoření opěvují její krásu. Je Ženou, „oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1). Nanebevzatá je Matkou a Královnou veškerého stvoření. V jejím oslaveném těle spolu se vzkříšeným Kristem dosáhla část tvorstva naprostou plnost svojí krásy. Ve svém srdci nejen „uchovává“ (Lk 2,19.51) celý Ježíšův život, ale nyní také chápe smysl všech věcí. Proto ji můžeme prosit, aby nám pomáhala dívat se svět moudřejšíma očima.

242. Spolu s ní vystupuje ve svaté nazaretské rodině postava sv. Josefa, který opatroval a chránil Marii i Ježíše svojí prací a velkorysou přítomností, vytrhnul je z násilí nespravedlivých a přivedl do Egypta. V evangeliu se objevuje jako spravedlivý muž, pracující a silný. Z jeho postavy však vyzařuje také velká něha, která není vlastní slabochovi, nýbrž tomu, kdo je opravdu silný a pozorný k realitě, aby miloval a sloužil. Proto byl prohlášen za ochránce všeobecné církve. Také on nás může učit péči a motivovat nás, abychom velkodušně a s jemnocitem pracovali na ochraně světa, který nám svěřil Bůh.

IX. Dál než slunce

243. Na konci se setkáme tváří v tvář s nekonečnou krásou Boha (srov. 1 Kor 13,12) a budeme moci s radostným úžasem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, cestujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Život věčný bude sdílený div, kde každý tvor zářivě proměněný zaujme svoje místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni.

244. V tomto očekávání se sjednocujeme, abychom se ujali tohoto domu, který nám byl svěřen, s vědomím, že to dobré, co je v něm, bude oslaveno v nebi. Spolu se všemi tvory kráčejme po této zemi a hledejme Boha, protože „má-li svět počátek a byl-li stvořen, hledejme, kdo jej stvořil a kdo mu dal počátek, tedy toho, kdo je jeho Stvořitelem.“[172] Jděme se zpěvem! Naše zápasy a naše starost o tuto planetu, ať nám neodejmou radost naděje.

245. Bůh, který nás volá k velkorysé oddanosti a odevzdání všeho, poskytuje nám síly i světlo, které potřebujeme k další cestě. V srdci tohoto světa zůstává stále přítomen Pán života, který nás velmi miluje. On nás neopustí, nenechá nás samotné, protože se definitivně spojil s naší zemí, a Jeho láska nám ustavičně dává nalézat nové cesty. Jemu buď chvála!

246. Po této dlouhé a zároveň radostné a dramatické reflexi nabízím dvě modlitby. Jednu, kterou můžeme sdílet my všichni, kdo věříme v Boha stvořitele a otce, a druhou my křesťané, abychom na sebe dovedli brát závazky vůči stvoření, jak nám je podává Ježíšovo evangelium.

Modlitba za naši zem

Nejvyšší Pane,
přítomný v celém vesmíru
i v tom nejmenším ze svých tvorů,
Ty, který zahrnuješ svojí něhou
všechno co existuje,
sešli na nás sílu svojí lásky,
abychom pečovali
o život a krásu.
Zaplav nás pokojem,
abychom žili jako bratři a sestry
a nikomu neškodili.

Otče chudých,
Pomoz nám vykoupit ty, kdo jsou na této zemi
opuštěni a zapomenuti
a kteří jsou v tvých očích tak drahocenní.
Ozdrav náš život,
abychom chránili svět
a nepustošili jej,
abychom rozsévali krásu
a nikoli znečištění a zkázu.
Dotkni se srdcí
těch, kdo hledají pouze výhody
na úkor chudých a této země.
Nauč nás objevovat hodnotu každé věci,
rozjímat s úžasem,
poznávat, že jsme na naší cestě
k tvému nekonečnému světlu
hluboce spojeni
se všemi tvory.
Díky, že jsi s námi po všechny dny.
Buď nám, prosím, oporou v našem boji
Za spravedlnost, lásku a pokoj.

Modlitba křesťanů a celého stvoření

Chválíme tě, Pane, se všemi tvými tvory,
kteří vyšli z tvojí mocné ruky.
Jsou tvoji a plni tvé přítomnosti a něhy.
Tobě buď chvála!
Synu Boží, Ježíši,
Tebou byly stvořeny všechny věci.
Přijal jsi podobu v Mariině mateřském lůně,
stal ses součástí této země a
díval jsi se na tento svět lidskýma očima.
Dnes jsi živý v každém tvoru
slávou svého vzkříšení.
Tobě buď chvála!

Pane Bože Trojjediný,
skvoucí společenství nekonečné lásky,
nauč nás o Tobě rozjímat
v kráse veškerenstva,
kde všechno mluví o Tobě.
Probuď naši chválu a naši vděčnost
za každou bytost, kterou jsi stvořil,
Daruj nám milost cítit se vnitřně spojeni
se vším, co existuje.
Bože lásky, ukaž nám naše místo
na tomto světě,
jakožto nástrojům tvého citu
vůči všem bytostem této země,
protože ani jedna z nich není Tebou zapomenuta.
Osviť držitele moci a peněz,
aby neupadli do hříchu lhostejnosti,
milovali obecné dobro, podporovali slabé,
a pečovali o svět, který obýváme.
Chudí i země křičí:
Pane, ujmi se nás svojí mocí a svým světlem
k záchraně každého života
a přípravě lepší budoucnosti,
aby přišlo Tvoje království
spravedlnosti, pokoje, lásky a krásy.
Tobě buď chvála!
Amen.

V Římě u Svatého Petra, 24. května na slavnost Letnic roku 2015
ve třetím roce pontifikátu
Franciscus


[144] 144 Konec novověku, str. 49.

[145] 145 Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 1.

[146] 146 Benedikt XVI., Caritas in veritate, 66.

[147] 147 Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru 2010, 11.

[148] 148 Charta země, Haag, 29. červen 2000.

[149] 149 Jan Pavel II., Centesimus annus, 39.

[150] 150 Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 14.

[151] 151 Evangelii gaudium, 261.

[152] 152 Benedikt XVI., Homilie na zahájení pontifikátu, 24. dubna 2005.

[153] 153 Australská biskupská konference, A New Earth. The Environmental Challenge (2002).

[154] 154 Romano Guardini, Konec novověku, str.53.

[155] 155 Evangelii gaudium, 71.

[156] 156 Benedikt XVI., Caritas in veritate, 2.

[157] 157 Pavel VI., Poselství ke Světovému dni míru 1977.

[158] 158 Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 582.

[159] 159 Duchovní učitel, Ali Al-Khawwas na základě svojí zkušenosti zdůrazňoval nezbytnost příliš neoddělovat stvoření světa od vnitřní zkušenosti Boha. Říkal: »Netřeba a priori kritizovat ty, kteří hledají extazi v hudbě či poezii. Existuje subtilní tajemství v každém pohybu a zvuku tohoto světa. Zasvěcení dokáží chápat, co říká závan větru, ohýbání stromu, tekoucí voda, bzučící mouchy, vrzající dveře, ptačí zpěv, zvuk strun či flétny, vzdech nemocných, sten raněných...“ « (Eva de Vitray-Meyerovitch [ed.], Anthologie du soufisme, Paris 1978, 200.

[160] 160 In II Sent., 23,2,3.

[161] 161 Duchovní píseň, XIV, 5. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, str. 103.

[162] 162 Ibid.

[163] 163 Ibid., XVI. 6-7.

[164] 164 Jan Pavel II., Orientale lumen, 11.

[165] 165 Ibid.

[166] 166 Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 8.

[167] 167 Benedikt XVI., Homilie při mši na slavnost Těla a Krve Páně, 15. června 2006.

[168] 168 Katechismus katolické církve, 2175.

[169] 169 Jan Pavel II., Katecheze, 2. srpna 2000.

[170] 170 Quaest. disp. de Myst. Trinitatis, 1,2,concl.

[171] 171 Srov. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I,q. 11,art.3; q.21,art. 1, ad 3; q. 47, art. 3.

[172] 172 Basil Veliký, Hom. in Hexaemeron, 1,2,6.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
3.11.15 Encykliku Laudato si´ dosud vydalo šedesát nakladatelství
18.6.15 Laudato si’ - úvod
18.6.15 Laudato si’ - první kapitola
18.6.15 Laudato si´ - druhá kapitola
18.6.15 Laudato si’ - třetí kapitola



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Svatý stolec zbavil duchovenského stavu bývalého kardinála McCarricka

Strach z cizího je pochopitelný, jistotou je pouze Pán

Francouzští biskupové brání rodinu: matka a otec, nikoli rodič

Newmanova kanonizace už nevzbuzuje nevoli anglikánů

Ke změně kvality liturgie nepostačuje změna liturgických knih

Papež: Boj proti hladu nesmí být jenom slogan

Novým komořím Svaté církve římské je kardinál Kevin Farrell

Úděsná norma a zrušení výhrady svědomí

Papež: V dialogu s Bohem není prostor na individualismus

Bl. John Henry Newman bude svatořečen

Papež se setkal s prezidentem Microsoftu

Papež navštíví Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství

 Nově na webu
Svatý otec: Osvobozeni od strachu

Publicistika: Milost sbratřuje i ateisty

Publicistika: Spojené státy americké mění přístup k potratům

Rozhovory: Obviňují mne, že se nechávám používat od muslimů, ale i od novinářů

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv únor 19
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728   

Starší zprávy >

Náš tip

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru

O teologii manželství