Nový portál Vatikánského rozhlasu

Boží Slovo nás vybízí k životu v jednotě, aby svět uvěřil.
Představuji si toto Ježíšovo zašeptání při Poslední večeři na této mši, kterou celebrujeme na Náměstí Dvousetletí. Představme si to společně… Dvě stě let od výkřiku nezávislosti hispánské Ameriky. Bylo to zvolání zrozené z uvědomění si nesvobody, ždímání, drancování a vystavení „nahodilým a střídajícím se konvencím mocných“ (Evangelii gaudium, 213).

Chtěl bych dnes tato dvě zvolání sladit ve znamení krásné výzvy k evangelizaci. Nikoli halasnými slovy nebo složitými pojmy, ale svorností zrozené z „radosti evangelia“, která „naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění“ (ibid., 1), z izolovaného vědomí. My, zde shromáždění, všichni společně u Ježíšova stolu, stáváme se zvoláním, křikem zrozeným z přesvědčení, že Jeho přítomnost nás žene k jednotě, „ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu“ (ibis., 14).

„Otče, ať všichni jsou jedno, aby svět uvěřil“ (srov. Jan 17,21) – takto Ježíš projevil svoji touhu hledě k nebi. V Ježíšově srdci vyvstává tato prosba v kontextu poslání: „Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa“ (Jan 17,18). V té chvíli Pán na vlastní těle zakouší to nejhorší z tohoto světa, který přesto miluje až k zbláznění: intriky, nedůvěru, zradu. Neschovává se, ani nenaříká. Také my každodenně zjišťujeme, že žijeme ve světě drásaném válkami a násilím. Bylo by povrchní se domnívat, že rozdělení a nenávist panují mezi zeměmi či sociálními skupinami. Ve skutečnosti jsou to projevy „rozšířeného individualismu“, který nás vzájemně separuje a staví jedny proti druhým (srov. Evangelii gaudium, 99), jsou to projevy rány hříchu v srdci lidí, jehož důsledky dopadají také na společnost a na celé stvoření. Ježíš nás posílá právě do tohoto světa, který nás vyzývá, a naše odpověď není dělat jakoby nic, tvrdit, že nemáme prostředky anebo že nás tato realita přesahuje. Naše odpověď je ozvěnou Ježíšova zvolání a přijímá milost a poslání jednoty.

Tomuto zvolání svobody, které propuklo takřka před 200 lety, nechybělo přesvědčení, ani síla, ale dějiny nám říkají, že mělo rozhodující váhu tehdy, pokud se vystříhalo personalismů, aspirací na jedinečnou autoritu a nedostatečného chápání jiných osvobozujících procesů, které měly odlišné, ale nikoli nutně nepřátelské rysy.

Evangelizace může být nositelem jednoty očekávání, vnímání, snů ba dokonce i určitých utopií. To zajisté může, je to naše víra i volání. „Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci v nesení břemen jeden druhého“ (ibid., 67). Touha po jednotě předpokládá něžnou a útěšnou radost z evangelizace, přesvědčení, že se máme dělit o nezměrné dobro, které sdílením zapouští kořeny, a člověk, který tuto zkušenost prožil, získává vznešenější vnímání potřeb druhých lidí (srov. ibid., 9). Odtud plyne nezbytnost usilovat na všech úrovních o inkluzi, vyhýbat se egoismům, prosazovat sdílení a dialog, podněcovat spolupráci. „Proto je třeba před svými souputníky otevírat vlastní srdce očištěné od nedůvěřivosti... umění důvěřovat druhému má v sobě cosi řemeslného, podobně jako i pokoj má v sobě kus řemesla“ (ibid., 244). Je nemyslitelné, aby zazářila jednota, pokud nás duchovní zesvětštění podněcuje k válce mezi sebou, k neplodnému hledání moci, prestiže, rozkoše či ekonomické zajištěnosti. A to na úkor těch nejchudších, nejvíce vyřazovaných a bezbranných, těch, kdo neztrácejí svoji důstojnost, byť by byli denně biti.

Tato jednota už je misijní působení, „aby svět uvěřil“. Evangelizace nespočívá v proselytismu, který je karikaturou evangelizace! Ta spočívá v přitažlivosti, kterou má naše svědectví pro ty, co jsou daleko, v pokorném přiblížení se těm, kdo se cítí vzdáleni Bohu a církvi, a říká těm, co jsou a priori posuzováni a odsuzováni těmi, kdo se považují za dokonalé a čisté! Přiblížit se těm, kdo mají strach nebo jsou lhostejní: „Pán volá také tebe, abys byl součástí jeho lidu, a činí tak s velkou úctou a láskou“ (ibid., 113). Bůh nás totiž respektuje dokonce i v naší nízkosti a v našem hříchu. S jakou pokorou a s jakým ohledem nás volá, popisuje Apokalypsa: „Hle, stojím u dveří a klepu. Chceš-li, otevři. Nenutí, nevylomí zámek, jednoduše zvoní na zvonek, něžně klepe a čeká.“ Takový je náš Bůh.

Poslání církve jakožto svátosti spásy je koherentní s její identitou putujícího lidu, s posláním přivtělit do svého rozvoje všechny národy země.
Čím intenzivnější je společenství mezi námi, tím více bude prospívat misijní poslání (srov. Jan Pavel II., Pastores gregis, 22). Uvést církev do misijního poslání od nás žádá, abychom znovu vytvářeli společenství. Nejde tedy pouze o působení navenek; jsme misionáři dovnitř i navenek a jevíme se „jako matka, která vychází vstříc setkání, útulný dům, neustálá škola misijního společenství“ (Dokument z Aparecidy, 370).

Tento Ježíšův sen je uskutečnitelný, protože nás posvětil: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Duchovní život evangelizátora se rodí z této hluboké pravdy, která není totéž co nabídka nějaké nábožensky zabarvené útěchy, spirituality tolik rozšířené. Ježíš nás posvěcuje, aby nás podnítil k osobnímu setkání s Ním a s druhými, k nasazení ve světě a k nadšení pro evangelizaci (srov. Evangelii gaudium, 78).

Pro nás nepochopitelná niternost Boha se zjevuje v obrazech, které k nám promlouvají o sdílení, komunikaci, darování a lásce. Jednota, ke které nás volá Ježíš, není uniformita, nýbrž „přitažlivá mnohotvará harmonie“ (ibid., 117). Nezměrné bohatství různosti a mnohosti dosahuje jednoty pokaždé, když konáme památku Poslední večeře, vzdaluje od nás pokušení takových návrhů, jež se podobají spíše diktaturám, ideologiím a sektářství. Ježíšova nabídka je konkrétní, netvoří ji myšlenky. Je konkrétní! „Jděte a jednejte také tak“, říká na závěr podobenství o milosrdném Samaritánovi těm, kteří se ptali, kdo je jejich bližní. „Jděte a jednejte také tak.“ Ježíšův návrh nespočívá ani v úpravě na naši míru, v níž my klademe podmínky, volíme účastníky a vyřazujeme ty ostatní. To je elitářská religiozita, nikoli Ježíšova. Ježíš prosí, abychom vytvářeli velkou rodinu, v níž je Bůh naším Otcem a my všichni jsme bratři. Nikdo není vyloučen. Nemá to svůj základ ve sdílení stejných chutí, stejných starostí a talentů. Jsme bratři, protože Bůh nás z lásky stvořil a ze svojí iniciativy určil, abychom byli jeho děti (srov. Ef 1,5). Jsme bratři, protože „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!“ (Gal 4,6). Jsme bratři, protože jsme ospravedlněni krví Ježíše Krista (srov. Řím 5,9), přešli jsme ze smrti do života stali se „spoludědici“ zaslíbení (srov. Gal 3,26-29; Řím 8,17). Toto je spása, kterou uskutečňuje Bůh a kterou církev s radostí hlásá; je součástí onoho „my“, které sahá až k božskému „my“.

Naše volání na tomto místě, které připomíná ono první zvolání svobody, aktualizuje svatý Pavel: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Je to stejně naléhavé a nezbytné jako volání, které vyjádřilo touhu po nezávislosti. Má podobné kouzlo a stejně přitažlivý oheň. Bratři, buďte Ježíšova smýšlení. Dosvědčujte bratrské společenství, které září!

Jak by bylo krásné, kdyby všichni mohli obdivovat, jak pečujeme jedni o druhé, jak se vzájemně utěšujeme a doprovázíme! Sebedarování je tím, co vytváří osobní vztahy. Ty nevznikají darováním „věci“, nýbrž darováním sebe. Jakýmkoli darem se nabízí vlastní osoba. „Dát se“ znamená nechat v sobě působit veškerou moc lásky, kterou je Duch Boží, a otevřít se tak Jeho tvořivé síle. A to zvláště ve složitých chvílích, jako onen čtvrtek, kdy věděl, že se proti němu intrikuje a chystá se zrada. On však daroval sebe sama. Ježíš se nám daroval se svým plánem spásy. Člověk, který se dává, opětovně se setkává se svojí pravou identitou Božího dítěte, podobajícího se Otci, a ve společenství s Ním, Dárcem života, je bratrem Ježíše, o kterém vydává svědectví. Toto znamená evangelizovat, toto je naše revoluce – protože naše víra je vždycky revoluční – toto je naše nejhlubší a neustálé volání.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie