Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dobrý večer a omluvte mne, že se postavím bokem. Potřebuji ale, aby na papír dopadalo světlo, jinak dobře nevidím.
Těší mne, že jsem s vámi – muži a ženami, kteří zastupujete společnost, politiku a ekonomiku této země a uvádíte ji do pohybu.
Před vstupem do kostela mi pan primátor předal klíče od tohoto města. Mohu tedy říci, že zde, v quitském kostele sv. Františka, jsem doma. Váš projev důvěry a sympatií, s jakými mi otevíráte dveře, mi dovoluje poukázat na některé klíče společného občanského soužití, počínaje tímto společným bytím doma, a tedy rodinným životem.
Naše společnost zvítězí tehdy, když v ní každý člověk a každá sociální skupina budou skutečně vnímat domov. Rodina je domovem pro všechny – rodiče, prarodiče i děti – a nikoho nevylučuje. Pokud někdo v rodině prochází obtížemi, včetně vážných nesnází, a přestože si je třeba sám zavinil, ostatní mu přicházejí na pomoc, podporují jej, sdílejí jeho bolest. Přichází mi na mysl výjev oněch žen, manželek, které jsem v Buenos Aires při návštěvních hodinách ve vězení viděl stát ve frontě, aby uviděli svého syna nebo manžela. Tito muži se, jednoduše řečeno, nezachovali dobře, ale ženy je neopustily, protože byli součástí jejich domova. Jaké ponaučení nám dávají tyto ženy! Nemělo by to tak být rovněž ve společnosti? Naše sociální vztahy a politické hrátky – nezapomínejme ale, že slovy Pavla VI. je politika jednou z nejvyšších forem milosrdné lásky – se však zakládají spíše na soutěživosti a odpisování. Mé pozice, názory a plány sílí pouze tehdy, pokud se prosadím a jsem schopen druhého porazit, vyřadit. Takto budujeme kulturu odpisu, která dnes nabyla světových rozměrů a šíře.

Je takováto existence rodinou? V rodinách všichni přispívají ke společným projektům, pracují na společném dobru, aniž by popírali jednotlivce, kterého naopak hájí a podporují. Všichni členové rodiny berou za své radosti i bolesti druhých. Toto znamená být rodinou! Kdybychom tak mohli pohlédnout na svého politického odpůrce nebo souseda stejnýma očima, jakýma se díváme na děti, manželky a manžele, otce a matky, jak by to bylo krásné! Milujeme svou společnost, anebo je pro nás čímsi vzdáleným, anonymním, co se nás netýká a nijak nás nezavazuje? Milujeme svou zemi, společenství, které se snažíme budovat? Milujeme ji pouze v pojmech diskutovaných ve světě idejí? Svatý Ignác – promiňte mi tuto reklamu – ve svých Duchovních cvičeních říká, že láska se projevuje více skutky než slovy. Milujme tedy společnost spíše skutky, než slovy! V každém člověku a konkrétnosti sdíleného života. A dále sv. Ignác říkal, že láska vždycky tíhne ke komunikaci, nikdy k izolaci. Tato dvě měřítka nám mohou pomoci, abychom na společnost pohlédli jinýma očima. A nejenom na ni pohlédli, nýbrž ji vnímali a cítili, přemýšleli o ní, dotýkali se jí, projektovali ji.

Z tohoto citu pak vycházejí prostá gesta, která posilují osobní vztahy. Při různých příležitostech jsem poukázal na důležitost rodiny jako buňky ve společnosti. V rodině lidé získávají základní hodnoty lásky, bratrství a vzájemné úcty, které se tlumočí do základních společenských hodnot – nezištnosti, solidarity a subsidiarity.

První je nezištnost. Rodiče chovají lásku ke všem svým dětem, nehledě na jejich povahu. Když ale dítě odmítá sdílet to, co od nich zdarma dostalo, porušuje tento vztah, anebo prožívá jeho krizi, což je běžný jev. První reakce někdy začínají, aniž by si toho matka byla vědoma, ještě v těhotenství. Dítě se začíná chovat divně, chce přerušit vztah, protože se v jeho mysli rozsvítí červené výstražné světélko: Pozor, je tu konkurence. Pozor, nejsi tu sám. Je to zvláštní. Rodičovská láska dítěti napomáhá, aby opustilo své sobectví, naučilo se žít spolu s druhými, dokázalo se něčeho zříci kvůli otevřenosti druhým. Rád ptávám dětí: „Když máš dvě karamely a přijde kamarád, co uděláš?“ Obvykle mi odpovědí: „Jednu mu dám.“ – „A když máš jednu a přijde tvůj kamarád, co pak?“. Tady ztrácejí jistotu a jejich odpovědi se pohybují v rozmezí od „dám mu ji“ přes „rozdělíme se“ až ke „schovám si ji do kapsy“. Otevřenosti druhým se dítě učí. Ve společenské oblasti to znamená, že bezplatnost není jakýmsi přídatkem, nýbrž nutným požadavkem spravedlnosti. Nezištnost je nezbytným požadavkem spravedlnosti. To, čím jsme a co máme, nám bylo darováno, abychom tím sloužili druhým – gratis jsme dostali, gratis dáváme. Naší úlohou je vydávat plody v dobrých skutcích. Dobra jsou určena všem, a přestože někdo staví své vlastnictví na odiv, také jeho – legitimní - majetek je vždycky zatížen sociální hypotékou. Ekonomické pojetí spravedlnosti založené na principu koupě a prodeje tak překonáme sociálním pojetím hájícím základní právo jedince na důstojný život.

A s ohledem na spravedlnost nesmí být využívání přírodních zdrojů, kterými Ekvádor oplývá, zaměřeno na okamžitý zisk. Uchování bohatství, které jsme dostali, nás zavazuje vůči společnosti jako celku a budoucím generacím, kterým nemůžeme toho bohatství odkázat jako dědictví bez náležité péče o životní prostředí a vědomí bezplatnosti, které vyplývá z nazírání stvořeného. Dnes nás zde doprovázejí bratři z domorodých národů, kteří pocházejí z ekvádorské Amazonie. Je to jedna z oblastí, „které jsou nejbohatší na různé ohrožené, vzácné a méně chráněné druhy. Jsou to místa, která vyžadují zvláštní péči vzhledem k mimořádné důležitosti světového ekosystému, protože mají velmi složitou biodiverzitu, kterou je takřka nemožné kompletně poznat. Jsou-li tyto pralesy zničeny požárem anebo vymýceny za účelem obdělávání, zmizí v několika letech bezpočet druhů anebo se tyto oblasti změní ve vyprahlé pouště“. (Laudato si´, 37-38). V těchto místech má Ekvádor – spolu s dalšími zeměmi amazonské skupiny – možnost, jak uplatňovat pedagogiku integrální ekologie. Od svých rodičů jsme zdědili tento svět, ale mějme na paměti, že je také půjčkou budoucích generací, kterým ho musíme předat! Vylepšený! To je nezištnost.

Z bratrství žitého v rodině se rodí společenská solidarita, která nespočívá jenom v almužně, nýbrž v zodpovědnosti jedněch za druhé. Pokud v druhém člověku spatřujeme bratra, nemůžeme nikoho vyřazovat ani vydělovat.
Ekvádor jako mnohé jiné latinskoamerické země dnes zakouší hluboké společenské a kulturní změny a čelí novým výzvám, které vyžadují účast všech zainteresovaných subjektů. Migrace, soustředění obyvatelstva do měst, konzumismus, krize rodiny, nezaměstnanost a chudoba vedou k nejistotě a napětí, které ohrožují společenské soužití. Stanovy, zákony a plány občanského společenství musí usilovat o inkluzi, dávat prostor dialogu a setkávání, a tak ponechat bolestným vzpomínkám jakýkoli druh represe, neomezeného dohledu a upírání svobody. Naděje v lepší budoucnost vyžaduje, aby občanům, zejména mladým lidem, byly nabízeny reálné možnosti a aby se vytvářela pracovní místa. Tím se zahájí takový ekonomický růst, který se dotkne všech lidí, a nezůstane pouze v makroekonomických statistikách. Bude jej provázet udržitelný rozvoj, který utvoří silné a dobře semknuté sociální tkanivo. Pokud neexistuje solidarita, není to možné. Zmínil jsem mládež a nezaměstnanost. Na světové úrovni je alarmující. V evropských zemích, které byly před několika lety na vysoké úrovni, dnes 40-50% mladé populace – od 25 let níže – trpí nezaměstnaností. Pokud neexistuje solidarita, nevyřeší se to. Řekl jsem salesiánům (v Turíně): „Don Bosco vás založil, abyste vychovávali, a dnes existuje nouze mezi mládeží, která nemá práci.“ Je nezbytné připravit je k práci, která jim dá důstojnost, aby si mohli vydělávat na obživu. Tito mladí jsou dnes takzvaně ani ryba, ani rak: ani nestudují, ani nepracují. Jakou mají perspektivu? Závislost, smutek, depresi a sebevraždu – souhrnné statistiky o sebevraždách mladistvých nejsou zveřejňovány - anebo se účastní projektů sociálního šílení, které jim dají alespoň nějaký ideál? Dnes se po nás chce, abychom především solidaritou opatrovali tento třetí odpisový sektor skartační kultury. Prvním jsou děti, protože nejsou chtěné – rozvinuté země mají porodnost téměř nulovou – anebo jsou zabíjeny před narozením. Druhým jsou staří, kteří jsou opouštěni, ponecháváni sobě a zapomíná se, že mají moudrost a uchovávají paměť lidu. Jsou skartováni. A nyní přišla řada na mladé lidi. Komu přenechali místo? Sluhům egoismu, bůžku peněz, který je středem systému drtícího nás všechny.

A konečně se úcta k druhým lidem, které se učíme v rodině, tlumočí do sociální oblasti jako subsidiarita. Tedy: nezištnost, solidarita a subsidiarita. Pokud přijmeme, že naše volba není nezbytně ta jediná oprávněná, budeme se zdravě cvičit v pokoře. Když uznáme to, co je v druhých dobré, včetně jejich nedostatků, odhalíme bohatství, jakým se vyznačuje různost, a hodnotu komplementárnosti. Lidé a skupiny mají právo na to, aby se ubírali svou cestou, byť je to někdy zavádí k omylům. Občanská společnost je za respektování svobody povolána k tomu, aby podporovala každého člověka a sociálního činitele natolik, aby mohli dostát své vlastní úloze a ve své osobitosti přispět ke společnému dobru. Dialog je nutný a zásadní k tomu, abychom dospěli k pravdě, kterou nelze vnucovat, nýbrž ji hledat v upřímnosti a kritickém duchu. V účastnické demokracii je každá ze sociálních složek zásadním protagonistou tohoto dialogu, ať již se jedná o domorodé obyvatele, afro-ekvádorské skupiny, ženy, občanská sdružení, či všechny, kdo pracují ve veřejných službách pro kolektiv. Jsou podstatnými protagonisty tohoto dialogu, nikoli diváky Stěny, nádvoří a klášterní zahrady tohoto místa nám to výmluvně říkají: spočívají na prvcích kultury Inků a Caranqui, kráse jejích forem a proporcí, svědčí o smělosti jejich různých stylů, které se tu úžasným způsobem prolínají. Umělecká díla, která patří do „quitské školy“, shrnují široký dialog ekvádorské společnosti s jeho úspěchy a chybami. Dnešek je plný krásy, a pokud je pravdou, že v minulosti došlo k omylům a bezprávím, stejně tak i v našich osobních historiích - jak bychom to mohli popřít – můžeme říci, že zmíněné prolnutí září tak překupující životností, že umožňuje hledět do budoucnosti s nadějí.

Také církev chce spolupracovat při hledání obecného dobra svou sociální a výchovnou činností, podporou etických a duchovních hodnot. Chce být prorockým znamením, které vnáší paprsek světla a naděje všem, zejména těm nejpotřebnějším. Lidé se mne často ptají, proč tak často mluvím o sociálních tématech, potřebných a vyloučených lidech. Jednoduše proto, že taková je realita, a odpověď na tuto realitu je středem evangelia. A poněvadž postoj, jaký zaujmeme k této realitě, je zaznamenán v protokolu, podle kterého budeme souzeni: v 25. kapitole Matouše.
Děkuji, že jste tady a že mi nasloucháte. Prosím vás, abyste má slova povzbuzení přinesli skupinám, které v různých společenských odvětvích zastupujete. Kéž Pán občanské společnosti, kterou představujete, umožní, aby stále byla vhodným rámcem pro žití těchto hodnot.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy