Bratři v biskupské službě,
Pane rektore,
Vážení představitelé,
Drazí profesoři a studenti,
Přátelé!
Moc mne těší, že mohu být dnes odpoledne s vámi na této Katolické univerzitě Ekvádoru, která již téměř čtyřicet let úspěšně uskutečňuje a aktualizuje výchovné poslání církve ve službách mužů a žen tohoto národa. Děkuji vám za laskavá slova na uvítanou a za to, že jste se mnou podělili o neklid a naděje, které v sobě zakoušíte tváří v tvář osobním a sociálním výzvám vzdělávání.
V evangeliu jsme slyšeli, jak Učitel Ježíš učil zástupy i menší skupinu učedníků a přizpůsoboval se jejich chápavosti. Činil tak podobenstvími, jako například o rozsévači (Lk 8,4-15), aby mohli rozumět všichni. Ježíš se nesnažil „dávat rozumy“. Naopak, chtěl dosáhnout lidského srdce, jeho důvtipu a života, aby vydalo plody. Podobenství o rozsévači vypráví o kultivaci. Ukazuje druhy půdy, druhy semen, druhy plodů a vztahy, které se mezi nimi tvoří. Již v knize Geneze Bůh šeptal člověku, aby kultivoval a chránil (srov. Gn 2,15).
Dává mu nejenom život, dává mu půdu, tvorstvo. Nedává mu pouze družku a nekonečné možnosti, nýbrž pozvání a poslání. Zve jej k účasti na Svém díle stvoření a říká mu: kultivuj! Svěřuji ti semena, půdu, vodu, slunce, dávám ti ruce tvoje a tvých bratří. Pečuj o ně, je také tvoje. Je to dar, nabídka. Není to něco, co lze získat, koupit. Předchází nás a pokračuje po nás.
Je to dar Bohem daný, abychom si jej spolu Ním mohli osvojit. Bůh nechce stvoření pro sebe, aby si hleděl sebe. Zcela naopak. Stvoření je dar, který má být sdílen. Je to prostor, který nám Bůh dává, aby s námi vytvářel, aby vytvářel „nás“. Svět, dějiny a čas je místem, kam přicházíme spolu s Bohem tvořit „nás“, nás s ostatními a se zemí. Náš život v sobě vždycky skrývá toto pozvání, které je více či méně uvědomované a které stále trvá.
Všimněme si však jedné zvláštnosti. Ve vyprávění knihy Geneze je hned vedle slova „kultivovat - obdělávat“ také slovo „chránit – opatrovat“. Každé toto slovo lze chápat pomocí toho druhého. Ruku v ruce. Nekultivuje ten, kdo nepečuje a nepečuje ten, kdo nekultivuje. Jsme nejenom pozváni k účasti na díle stvoření kultivováním, umožňováním růstu a rozvojem, ale jsme také zváni k tomu, abychom o něj pečovali, chránili a opatrovali jej. Toto pozvání je nám dnes naléhavě ukládáno. Nikoli jako pouhé doporučení, ale jako požadavek, který se staví „proti zlu, které zemi působíme nezodpovědným užitím a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrostli jsme s myšlenkou, že jsme jejími majiteli a vládci, oprávněni ji plenit. … Proto patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé naše sužovaná a devastovaná země“ (Laudato si´, 2).
Mezi naším životem a naší matkou zemí existuje určitý vztah, existuje mezi naší existencí a darem, kterým nás obdařil Bůh. „Lidské prostředí a životní prostředí přírody upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit jejich zhoršování, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem“ (Laudato si´, 48). Proto stejně jako říkáme, že „se zhoršují“, můžeme říci, že „se podporují a mohou se proměňovat“. Je to vztah, který chrání určitou možnost a to jak otevření, proměny a života, tak možnost ničení a smrti.
Jedno je jisté: nemůžeme se již dále otáčet zády k realitě, ke svým bratřím, k svojí matce zemi. Není nám dovoleno ignorovat, co se děje kolem nás, jako by určité situace neexistovaly anebo neměly nic co do činění s naší realitou. Už nesmíme, není už lidské zahrávat si se skartační kulturou. Opět mocně zní otázka, kterou Bůh položil Kainovi: „Kde je tvůj bratr?“ Kladu si otázku, zda budeme nadále odpovídat: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9).
Já žiji v Římě a v zimě je tam chladno. Stává se, že nedaleko Vatikánu naleznou ráno na ulici mrtvého člověka, který zemřel na podchlazení. Žádné noviny o tom nereferují, žádné zpravodajství to nepodá. Ubožák, který umírá zimou a hladem, dnes není tématem pro zpravodajství. Pokles na hlavních burzách o pár bodů je obrovský světový skandál. A já se ptám: Kde je tvůj bratr? A prosím vás znovu každého, abyste si tuto otázku kladli na této univerzitě, na svojí katolické univerzitě: Kde je tvůj bratr?
V tomto univerzitním kontextu by bylo pěkné tázat se po svém vychování ve vztahu k zemi, která křičí k nebi. Naše školy jsou líhní, možností a úrodnou půdou, kterou máme chránit, stimulovat a opatrovat. Úrodnou půdou žíznící po životě.
Ptám se spolu s vámi vychovateli: bdíte nad svými studenty a pomáháte jim rozvíjet kritického ducha, svobodného ducha schopného ujmout se péče o dnešní svět? Ducha, který je s to nacházet nové odpovědi na mnohé výzvy, které klade společnost lidstvu? Jste schopni je povzbuzovat k tomu, aby neignorovali realitu, která je obklopuje? A neodhlíželi od toho, co se děje kolem? Jste schopni je k tomu podněcovat? K tomu je třeba vyvést je ven z posluchárny, jejich mysl musí opustit aulu, jejich srdce potřebuje vyjít ven z auly. Jak vystupuje v různých univerzitních programech či rozmanitých výchovně-vzdělávacích oblastech život okolo nás se svými požadavky, otázkami a problémy? Jak generujeme a provázíme konstruktivní diskusi rodící se z dialogu o lidštějším světě? Dialog je slovo, které je mostem, slovem, které staví mosty.
Je to reflexe, která se týká nás všech - rodin, škol, učitelů: jak můžeme pomoci našim mladým k tomu, aby univerzitní diplom nepovažovali za synonymum vyššího statusu, synonymum vyšší mzdy či sociální prestiže? Jak jim pomůžeme, aby tuto přípravu chápali jako znamení větší odpovědnosti za dnešní problémy, vzhledem k péči o chudé, vzhledem k ochraně životního prostředí.
A spolu s vámi, drazí mladí, jež jste přítomností i budoucností Ekvádoru, semenem transformace této společnosti, chci se ptát: víte, že tento čas na studium, který máte, není jenom právo, ale také privilegium? Kolik přátel, známých i neznámých by chtělo být zde, ale z různých důvodů nemohli? Do jaké míry nám pomáhá naše studium solidarizovat se s nimi? Klaďte si tyto otázky, drazí mladí.
Školské komunity mají vitální roli, jsou podstatné při vytváření občanství a kultury. Pozor: nestačí realitu analyzovat a popisovat, je zapotřebí uvádět do života oblasti a místa pravého a vlastního bádání, diskuse, které rodí alternativy existujících problémů, a to zvláště dnes, kdy je zapotřebí konkrétnosti. Vzhledem ke globalizaci technokratického paradigmatu, který sugeruje, že „každý přírůstek moci prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí, jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie,“ (Laudato si´, 105), je dnes po vás, po mně, po všech žádáno, abychom s naléhavostí začali reflektovat, zkoumat a prodiskutovávat svoji nynější situaci. Jaký typ kultury chceme či požadujeme nejen pro sebe, ale pro svoje děti, pro svoje vnuky. Tuto zemi jsme zdědili, dostali darem. Uděláme dobře zeptáme-li se: jakou ji chceme zanechat? Jaké ukazatele chceme vtisknout této existenci? „S jakým cílem jsme na tomto světě? Proč jsme se narodili? Proč pracujeme a bojujeme?“ (Laudato si´, 160), proč studujeme?
Individuální iniciativy jsou vždy dobré a zásadní, ale stojíme před požadavkem dalšího kroku vpřed. Povzbuzují nás, abychom realitu vnímali organicky, nikoli zlomkovitě a kladli si otázky, které se týkají nás všech, poněvadž „spolu souvisejí“ (ibid.,138). Neexistuje právo vyřazovat.
Život vás vyzývá, abyste jako univerzita, jako výchovné instituce, jako učitelé a studenti odpověděli na tyto dvě otázky: Proč potřebujeme tuto zemi? Kde je tvůj bratr?
Kéž nás inspiruje a provází Duch svatý, protože On nás povolal, pozval, dal příležitost a zároveň odpovědnost vydat ze sebe to nejlepší. Kéž nás obdaří silou a světlem, které potřebujeme. Je to tentýž Duch, který se prvního dne stvoření vznášel nad vodami ve snaze přetvořit, ve snaze darovat život. Tentýž Duch obdařil učedníky mocí Letnic. A tentýž Duch nás neopouští a je s námi zajedno, aby nalézal nové způsoby života. Kéž je naším učitelem a druhem na cestě.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
