Nový portál Vatikánského rozhlasu

Po reflexi o tom, jak rodina prožívá sváteční chvíle a práci, budeme nyní uvažovat o času modlitby. Nejčastější nářky křesťanů se týkají právě toho času: „Měl bych se více modlit, chtěl bych, ale nedostává se mi času.“ To slýcháme stále. Tato nelibost je upřímná, jistě, protože lidské srdce se stále touží modlit, aniž si to uvědomuje. A nenachází-li čas, nemá klidu. Aby k tomuto setkání mohlo dojít, je zapotřebí pěstovat v srdci „vřelost“ lásky k Bohu, citový vztah.

Můžeme si položit velmi jednoduchou otázku. Je dobré věřit v Boha celým srdcem, je dobré doufat, že nám pomůže v těžkostech, je dobré vnímat povinnost poděkovat Mu. To vše je správné. Máme však Pána trochu také rádi? Dojme nás, udiví nás či rozněžní nás pomyšlení na Boha?

Pomysleme na formulaci velkého přikázání, které nese všechna ostatní: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5; srov. Mt 22,37). Tato formulace používá ve vztahu k Bohu intenzivní slovník lásky. Duch modlitby přebývá především tady. A pokud zde přebývá, je tam celý čas a nikdy odtud nemizí. Dovedeme přemýšlet o Bohu jako o pohlazení, které nás udržuje při životě a kterému nic nepředchází? Pohlazení, od kterého nás nic, ani smrt nemůže odloučit? Anebo o Něm přemýšlíme jenom jako o velké Bytosti, Všemohoucím, který vše stvořil, Soudci, který každý skutek kontroluje? To vše je přirozeně pravda. Avšak jedině, je-li Bůh citem všech našich citů, nabývají tato slova plného významu. Potom cítíme, že jsme šťastni a trochu také v rozpacích, protože na nás myslí a především nás má rád! Není to úchvatné? Není úchvatné, že nás Bůh s otcovskou láskou hladí? To je překrásné! Mohl by se jednoduše dát poznat jako nejvyšší Bytost, sdělit svoje přikázání a čekat na výsledky. Bůh však učinil a činí nekonečně více. Provází nás cestou života, ochraňuje a miluje.

Pokud cit k Bohu nerozdělá oheň, duch modlitby nerozehřeje čas. Pak můžeme třeba násobit svoje slova „jako pohané“, říká Ježíš, anebo vystavovat na odiv svoje obřady „jako farizeové“ (srov. Mt 6,5.7). Srdce obývané citem k Bohu udělá modlitbu také z bezeslovné myšlenky, z prosby před svatým obrázkem anebo z polibku poslaného směrem ke kostelu. Je krásné, když maminky učí malé děti posílat pusinku Ježíši či Matce Boží. Kolik je v tom něhy! V té chvíli se srdce maličkých mění na místo modlitby. A to je dar Ducha svatého. Nikdy nezapomínejme vyprošovat tento dar každému z nás! Duch svatý má totiž svůj zvláštní způsob, jak v našich srdcích volat „Abba – Otče“; učí nás říkat „Otče“ právě tak, jako to činil Ježíš. Tento způsob bychom sami nikdy nenašli (srov. Gal 4,6). Tento dar Ducha přebývá v rodině, kde se učí o něj prosit a vážit si jej. Osvojíš-li si jej se stejnou spontaneitou, s níž ses naučil říkat „tati“ a „mami“, budeš ho umět navždy. Když se tak stane, je čas veškerého života rodiny zahrnut v Boží lásce a bezděčně hledá čas na modlitbu.

Čas rodiny, jak dobře víme, je komplikovaný a stěsnaný, obsazený a ustaraný. Vždycky je ho málo, nikdy nestačí. Je toho třeba tolik udělat. Kdo má rodinu, brzo se naučí řešit rovnici, kterou nedovedou vyřešit ani velcí matematikové, že totiž dvacet čtyři hodin obsahuje jejich dvojnásobek! Jsou maminky a tatínkové, kteří by za to mohli dostat Nobelovu cenu. Během dvaceti čtyř hodin jich mají osmačtyřicet. Nevím jak, ale dělají to tak! V rodině je hodně práce!

Duch modlitby navrací čas opět Bohu, uniká obsesi života, jemuž se stále nedostává času, nachází pokoj v nezbytí a objevuje radost z nečekaných darů. Dobře v tom radí dvě sestry, Marta a Maria, o nichž mluví evangelium, které jsme slyšeli (Lk 10,38-42) v úvodu. Naučily se od Boha sladit rodinné rytmy: krásu slavení, pracovní vyrovnanost a ducha modlitby. Návštěva Ježíše, kterého měly rády, pro ně byla slavností. Jednoho dne se však Marta naučila, že hostitelská práce, ač důležitá, přece jen není vším, a že opravdu podstatné je naslouchat Pánu jako to dělala Maria, která si vybrala „ten nejlepší díl“ času. Modlitba pramení z naslouchání Ježíši, z četby evangelia. Nezapomínejte číst denně kousek evangelia. Modlitba pramení z důvěrného kontaktu se Slovem Božím. Existuje tato důvěrnost v naší rodině? Máme doma evangelium? Otevřeme jej někdy, abychom si v něm společně četli? Rozjímáme o něm při recitaci růžence? Evangelium čtené a rozjímané v rodině je jako dobrý chléb, který živí srdce všech. Naučme se ráno a večer a když usedáme ke stolu společně říkat nějakou modlitbu, velmi jednoduchou. Ježíš přichází mezi nás, jako přicházel do rodiny Marty, Marie a Lazara. Na srdci mi leží něco, co jsem zahlédl v různých městech: existují děti, které se neumějí pokřižovat! Maminko a tatínku učte dítě modlit se, dělat znamení kříže! To je krásný úkol maminek a tatínků!

Modlitbou rodiny se ve chvílích silných i obtížných svěřujeme sobě navzájem, aby byl každý člen rodiny chráněn Boží láskou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience