Evangelium, které jsme právě vyslechli, před nás staví dynamiku, která vzniká pokaždé, když nás Pán navštěvuje. Pobízí nás, abychom vyšli ze svého domu. Jsme opakovaně zváni, abychom o takovýchto výjevech přemýšleli. Přítomnost Boha v našem životě nás nikdy neponechává v klidu, nýbrž stále pohání k pohybu. Když nás Bůh navštěvuje, vždy nás táhne pryč z domu. Jsme navštěvováni, abychom sami navštěvovali; milováni, abychom sami milovali.

Spatřujeme tu Marii, první učednici. Mladá dívka, možná ve věku mezi 15 a 17 lety, kterou v jedné palestinské vesnici navštívil Pán, aby jí oznámil, že se stane matkou Spasitele. Ani ji nenapadne, aby se cítila povýšeně, anebo aby si myslela, že jí teď všichni přijdou pomáhat a sloužit. Jde, aby pomohla své sestřenici Alžbětě. Radost, která pramení z vědomí, že Bůh je s námi, s našimi lidmi, probouzí srdce, uvádí do pohybu naše nohy, pohání nás ven, dovádí nás k tomu, abychom obdrženou radost sdíleli ve službě a oddanosti, a to ve všech oněch „rozpačitých“ situacích, které naši sousedé či příbuzní prožívají. Evangelium nám říká, že Maria se vydala na cestu a spěchala. Šla pomalým, avšak vytrvalým krokem. Krokem, který ví, kam jít. Krokem, který neběží, aby se nedostavil příliš rychle, ani příliš pomalým krokem, který nikdy nikam nedorazí. Nebyla ani rozrušená, ale ani ospale pomalá. Maria spěchala, aby byla nablízku své sestřenici, která otěhotněla v pokročilém věku. Maria, první učednice, sama navštívená, vychází, aby navštívila. A od onoho prvního dne to vždy bylo jejím zvláštním rysem. Byla ženou, která navštívila mnoho mužů a žen, dětí i starých lidí, mládeže. Uměla navštěvovat a doprovázet při dramatických těhotenstvích mnohé z našich národů. Chránila zápas všech lidí, kteří trpěli, aby bránili práva svých dětí. A nyní nám nadále nese Slovo života, svého Syna, našeho Pána.

Také tento kraj navštívila její mateřská přítomnost. Kubánská vlast se zrodila a vyrůstala ve vřelé oddanosti milosrdné Panně. „To ona ztvárnila kubánskou duši do její vlastní a mimořádné podoby“, napsali biskupové této země, „a vzbudila v srdcích Kubánců nejvyšší ideály – lásku k Bohu, rodině a vlasti“.

Vaši krajané to před sto lety potvrdili, když napsali papeži Benediktovi XV., aby prohlásil Pannu Marii milosrdnou z Cobre patronkou Kuby. Napsali tehdy: „Nepřízeň ani útrapy neuhasily víru a lásku, které této Panně vyznává náš katolický lid. Ba právě naopak – za pohnutých životních okolností, když jsme byli nablízku smrti či zoufalství, se vždy objevila tato požehnaná a navýsost kubánská Panna, jako světlo, které zahání každé nebezpečí, a jako útěšná rosa. Tak ji milovaly naše nezapomenutelné matky a tak jí žehnaly naše manželky,“ bylo napsáno před sto lety.

V této svatyni, která uchovává paměť svatého věřícího Božího lidu, který kráčí Kubou, je Maria uctívána jako Matka milosrdenství. Z tohoto místa pečuje o naše kořeny a naši identitu, abychom nezbloudili na cestách zoufalství. Duši kubánského lidu, jak jsme právě slyšeli, ukovaly bolesti a strádání, které však nedokázaly uhasit jeho víru. Ona víra se udržela naživu díky mnoha babičkám, které v každodenním domácím prostředí nadále umožňovaly, aby se v něm zpřítomňoval živý Bůh, Otec, který osvobozuje, posiluje, uzdravuje, dodává odvahy; je bezpečným úkrytem a znamením nového vzkříšení. Babičky, matky a mnozí další se ve své něze a lásce stávali znamením navštívení – jako Maria; znamením odvahy a víry pro své vnuky a ve svých rodinách. Díky jim se nikdy nezavřela štěrbina, malá jako hořčičné zrno, skrze níž Duch svatý nadále doprovázel tepot kubánského lidu.

Neboť „pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky“ (Evangelii gaudium, 288). Pokolení za pokolením a den za dnem jsme zváni, abychom se obnovovali ve víře. Jsme vyzýváni, abychom prožívali převratnost něhy jako Maria, Matka milosrdenství. Jsme zváni, abychom vycházeli ze svých domovů, upírali zrak na druhé a měli pro ně otevřené srdce. Naše revoluce se uskutečňuje skrze něhu a skrze radost, která se vždy mění v blízkost a soucit, nikoli v utrpení, nýbrž v osvobozující sdílení utrpení, a vede nás k zájmu o život druhých lidí, abychom jim mohli sloužit. Naše víra nás nutí k vycházení z domu, k setkávání s ostatními lidmi a sdílení radostí i bolestí, nadějí i zklamání. Naše víra nás vede k vycházení z domu a navštěvování nemocných, vězněných, plačících. A kdo ví, možná také ke smíchu s těmi blízkými, kteří se smějí, a k radosti s těmi, co se radují. Jako Maria chceme být sloužící církví, která vychází z domu, ze svých chrámů a sakristií, aby provázela životem, podporovala naději, byla znamením jednoty ušlechtilého a důstojného lidu. Jako Maria, Matka milosrdenství, chceme být církví vycházející z domu, aby stavěla mosty, bořila dělící zdi a rozsévala smíření.

Jako Maria chceme být církví, která své lidi dokáže doprovázet všemi „rozpačitými“ situacemi, která se angažuje v životě, kultuře a společnosti, která se neskrývá, nýbrž kráčí se svými bratry. Všichni společně kráčejme ve službě a pomoci. Jako děti Boží, děti Mariiny, synové a dcery této ušlechtilé kubánské země.

To je náš nejcennější „kov“, naše největší bohatství a také nejlepší dědictví, které po sobě můžeme zanechat: naučit se jako Maria vycházet z domu po stezkách navštívení. A naučit se s Marií modlit, protože její modlitba je naplněna pamětí a díkůvzdáním. Je to chvalozpěv Božího lidu, který kráčí dějinami. A je to živoucí památka Boha v našem středu, trvalá památka Boha, který pohlédl na nepatrnost svého lidu, ujal se svého služebníka, jak navěky slíbil našim předkům a jejich potomkům.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Homilie