VaticanNews.va

   22. 10. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6142
Poslechem z webových stránek.3799
Četbou textů na webových stránkách.6144
Poslechem i četbou.3611


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Problémem není celibát, ale nekoherentnost

První návrhy z amazonské synody: Zvláštní amazonský obřad

Prefekt kongregace pro nauku víry k otázkám diskutovaným na synodě


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

10.11.2015 

Nový humanismus v Kristu Ježíši

Promluva papeže na Italském církevním sněmu, katedrála ve Florencii

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
v kupoli této překrásné katedrály je znázorněn Poslední soud. Ve středu je Ježíš, naše světlo. Nápis, který čteme na okraji fresky, říká: Ecce Homo. Díváme-li se na tuto kupoli, jsme taženi vzhůru, přičemž rozjímáme o proměně Krista souzeného Pilátem v Krista sedícího na soudním stolci. Anděl mu přináší meč, avšak Ježíš symboly soudu nepřijímá, nýbrž pozvedá pravici, v níž drží znaky Umučení, protože „vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,6). „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17).

Ve světle tohoto milosrdného Soudce padáme na kolena, klaníme se a našim rukám i nohám se opět dostává sil. O humanismu můžeme mluvit jedině, vycházíme-li z toho, že Ježíš je středem. V Něm objevujeme rysy autentického člověka. Kontemplace tváře zabitého a vzkříšeného Ježíše znovu skládá naše lidství, rozpadlé životním soužením či poznamenané hříchem. Moc Kristovy tváře si nemáme ochočovat. Tato tvář je obrazem Jeho transcedence. Nechme se stále zneklidňovat Jeho otázkou: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15).

Co spatříme, pohlédneme-li na Jeho tvář? Především tvář Boha, který se „zřekl sám sebe“, vzal na sebe přirozenost služebníka, ponížil se a byl poslušný až k smrti (srov. Flp 2,7). Ježíšova tvář je podobná tvářím mnoha našich ponížených, zotročených a zdeptaných bratří. Bůh vzal na sebe jejich tvář. A tato tvář hledí na nás. Bůh – který je „bytím, nad které nelze pomyslet větší“, jak řekl svatý Anselm, Deus semper maior svatého Ignáce z Loyoly – je stále větší tím, že se snižuje. Pokud se nesnížíme, nebudeme moci spatřit Jeho tvář. Neuzříme nic z Jeho plnosti, pokud nepřijmeme, že Bůh se zřekl sebe. A neporozumíme pak nic z křesťanského humanismu a naše slova budou krásná, učená, rafinovaná, ale nebudou to slova víry. Budou to slova, která znějí prázdně.

Nechci zde podávat abstraktní obraz nového humanismu, nějakou ideu člověka, nýbrž jednoduše prezentovat některé rysy onoho křesťanského humanismu, kterým je „smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Nejsou to přechodné abstraktní pocity duše, nýbrž žhavá vnitřní moc, která nás uschopňuje žít a rozhodovat se.

O jaké smýšlení jde? Chtěl bych dnes poukázat alespoň na tři charakteristiky.
První je pokora. „Ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám“ (Flp 2,3), říká sv. Pavel Filipanům. Dále mluví apoštol o tom, že Ježíš se nedržel privilegia, že je roven Bohu (srov. Flp 2,6). Tady je přesné poselství. Obsese chránit si svoji slávu, vlastní „důstojnost“ a svůj vliv nesmí být součástí našeho smýšlení. Musíme sledovat Boží slávu, která se nekryje s tou naší. Boží sláva, která září v nuzné betlémské jeskyni nebo ve zneuctění Krista na kříži, nás vždycky překvapuje.

Další charakteristikou smýšlení, kterým Ježíš dává formu křesťanskému humanismu, je nezištnost. „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých“ (Flp 2,4), požaduje dále svatý Pavel. Více než nezištnost máme tedy hledat štěstí toho, kdo je po našem boku. Lidství křesťana vždycky vychází v ústrety. Není narcistní, do sebe zahleděné. Když naše srdce přetéká uspokojením nad sebou samým, pak už není místo pro Boha. Vyhýbejme se, prosím, „uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně“ (Evangelii gaudium, 49).

Naší povinností je pracovat, abychom tento svět učinili lepším, a bojovat. Naše víra je revoluční z podnětu, který vychází z Ducha svatého. Musíme se držet tohoto podnětu, abychom vycházeli ze sebe a byli lidmi podle Ježíšova evangelia. V jakémkoli životě rozhoduje schopnost darovat se. Tou život transcenduje sebe a dosahuje plodnosti.

Dalším rysem smýšlení Ježíše Krista je blahoslavenství. Křesťan je blažený, má v sobě radost evangelia. V blahoslavenstvích nám Pán ukazuje cestu. Na ní můžeme my lidé dosáhnout štěstí, které je nejautentičtěji lidské i božské. Ježíš mluví o štěstí , které zakoušíme jedině, jsme-li chudí v duchu. U velkých světců se blahoslavenství pojí k pokoře a chudobě. Avšak i mezi těmi neobyčejnějšími lidmi se toto blahoslavenství hodně vyskytuje. Je mezi těmi, kdo zakouší bohatství solidarity a sdílení i toho mála, které má; je to bohatství každodenní práce, někdy tvrdé a málo placené, ale odváděné z lásky k drahým; a také vlastní ubohosti, která, je-li nesena s důvěrou v prozřetelnost a v Boží milosrdenství, živí pokornou velikost.

Blahoslavenství, která čteme v evangeliu, začínají dobrořečením a končí příslibem útěchy. Uvádějí nás na stezku možné velikosti, stezku ducha. A je-li duch připraven, vše ostatní přijde samo. Pokud ovšem naše srdce není otevřeno Duchu svatému, máme dojem, že jsou hloupá, protože nevedou k „úspěchu“. K blaženosti, k zakoušení útěchy z přátelství Ježíše Krista je nezbytné mít otevřené srdce. Blahoslavenství je pracná sázka, tvořená odříkáním, nasloucháním a učením, jehož plody se sbírají časem a dávají nám pokoj, jemuž se nic nevyrovná: „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34,9)!

Pokora, nezištnost, blahoslavenství: tyto tři charakteristiky vám chci dnes nabídnout k rozjímání o křesťanském humanismu, který se rodí z lidství Božího Syna. A tyto rysy promlouvají také k italské církvi, která se dnes schází, aby šla společně příkladem synodality. Tyto charakteristiky nám říkají, že se nemáme nechat uchvacovat „mocí“ ani tehdy, když na sebe bere užitečnou a funkční tvář sociální podoby církve. Pokud si církev neosvojí Ježíšovo smýšlení, bloudí a ztrácí smysl. Pokud si jej však osvojí, dovede být na výši svého poslání. Ježíšovo smýšlení nám říká, že církev, která myslí na sebe a svoje vlastní zájmy, je tristní. Blahoslavenství jsou vlastně zrcadlem, do něhož se máme dívat a které nám umožňuje se dovědět, zda jdeme správnou cestou. Je to zrcadlo, které neklame.

Církev, která nese tyto tři charakteristiky – pokoru, nezištnost a blahoslavenství – umí rozpoznávat Pánovo působení ve světě, v kultuře a v každodenním životě lidí. Vícekrát jsem již řekl a znovu to dnes opakuji vám: „je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur“ (Evangelii gaudium, 49).

Avšak víme, že existují pokušení, mnohá pokušení, jimž musíme čelit. Uvedu alespoň dvě. Nebojte se, nebude to seznam pokušení! Jako oněch patnáct pokušení, o nichž jsem mluvil ke kurii!

Prvním z nich je pokušení pelagiánské. To nutí církev, aby nebyla pokornou, nezištnou a blahoslavenou. A činí tak zdáním dobra. Pelagianismus nás přivádí k důvěře ve struktury, v organizace a v plánování, které je dokonalé, protože je abstraktní. Často nás vede, abychom si osvojili kontrolorský, tvrdý a normativní styl. Norma zajišťuje pelagiánovi pocit nadřazenosti a přesné orientace. V tom nachází svoji sílu, nikoli v lehkém vanutí Ducha. Řešení nešvarů či problémů církve je zbytečné hledat v konzervativismu a fundamentalismu a také v restaurování mravů a překonaných forem, které ani kulturně nejsou schopny mít význam. Křesťanská nauka není uzavřený systém, neschopný vzbuzovat otázky, pochybnosti a požadavky, nýbrž je živý, umí zneklidnit i oživit. Nemá rigidní tvář, má tělo, které je v pohybu a vyvíjí se, má citlivé tělo. Křesťanská nauka se jmenuje Ježíš Kristus.

Reforma církve – a církev je semper reformanda – je pelagianismu cizí. Nevyčerpává se v další, již kolikáté, změně struktur. Spočívá však v naroubování a zakořenění v Kristu, přičemž se nechává vést Duchem. S důvtipem a tvořivostí je pak možné všechno.

Italská církev ať se nechá vést Jeho vanutím, které je mocné a proto někdy i zneklidňující. Stále ať přijímá ducha svých velkých průkopníků, kteří se pustili na otevřené moře a nelekali se hranic, ani bouří. Ať je církví svobodnou a otevřenou nynějším otázkám, nikdy v obranném postoji ze strachu, že něco ztratí. Nikdy v defenzivě kvůli strachu, že něco ztratí. A při setkáních s lidmi během cesty ať si osvojí výrok svatého Pavla: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé“ (1 Kor 9,22).

Druhým pokušením, které je třeba překonat, je gnosticismus. Toto pokušení vede k důvěře v logický a jasný úsudek, který však ztrácí bratrsky tělesný jemnocit. Kouzlo gnosticismu spočívá ve „víře uzavřené v subjektivismu, kdy člověka zajímá pouze určitá zkušenost nebo nějaká řada úsudků či poznatků, které považuje za zdroj světla a útěchy, avšak zůstává přitom uzavřen v imanenci svého rozumu či svých pocitů“ (Evangelii gaudium, 94). Gnosticismus nemůže transcendovat.

Rozdíl mezi křesťanskou transcedencí a jakoukoli formou gnostického spiritualismu spočívá v tajemství vtělení. Neuskutečňovat, neuvádět Slovo do reality znamená budovat na písku, zůstávat v čiré ideji a degenerovat do intimizmu, který nepřináší plody a dynamismu Slova odnímá plodnost.

Italská církev má velké světce, jejichž příklad může být nápomocný životu víry v pokoře, nezištnosti a radosti, od Františka z Assisi po Filipa Neriho. Pomysleme však také na jednoduchost vymyšlených osobností jako je don Camillo a jeho druh Peppone. Na Guareschiho příbězích mne oslovuje, jak je modlitba dobrého faráře průzračně blízká lidu. Don Camillo o sobě říkával: „Jsem chudý venkovský kněz, který zná své farníky jednoho po druhém, má je rád, zná jejich bolesti a radosti, trpí a dovede se s nimi smát.“ Blízkost lidu a modlitba jsou klíčem k žití lidového, pokorného a radostného křesťanského humanismu. Ztratíme-li tento kontakt s věřícím lidem Božím, přijdeme o lidství a nedojdeme nikam.

Co tedy máme dělat? – řeknete. O co vás papež žádá?
Rozhodnutí je na vás: lidu i pastýřích společně. Já vás dnes jenom vybízím, abyste pozvedli hlavu a znovu pohlédli na Ecce Homo, jenž je nad námi. Zastavme se rozjímejme o této scéně. Vraťme se k Ježíši, který je zde znázorněn jako Poslední soudce. Co se stane, „až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy“ (Mt 25, 31)? Co nám říká Ježíš?

Můžeme si představit tohoto Ježíše, který stojí nad námi, jak mluví ke každému z nás a k italské církvi. Mohl by říci: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,34-36).

Mohl by však také říci: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mně, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě“ (Mt 25,41-43).

Blahoslavenství a slova o posledním soudu, která jsme právě přečetli, nám pomáhají žít křesťanský život na úrovni svatosti. Je to pár jednoduchých, ale praktických slov. Dva sloupy: blahoslavenství a slova o posledním soudu. Kéž nám Pán daruje milost chápat toto poselství! Pohleďme ještě jednou na rysy Ježíšovy tváře a na Jeho gesta. Vidíme Ježíše, jak jí a pije s hříšníky (Mk 2,16; Mt 11,19); rozjímejme Jej znovu, jak rozmlouvá se Samaritánkou (Jan 4,7-26); špehujme Jej, když se v noci setkává s Nikodémem (srov. Jan 3,1-21); zkusme se vcítit do scény, kdy si Ježíš nechává pomazat nohy od nevěstky (srov. Lk 7,36-50); zakusme jeho slinu na špičce svého jazyka, který se tak rozváže (Mk 7,33). Obdivujme „všeobecnou oblibu“, které se u lidu těšili Jeho učedníci, tedy my, a zakoušejme „upřímnost a radost jejich srdce“ (Sk 2,46-47).

Biskupy prosím, aby byli pastýři, nic víc, pastýři. Ať je vaší radostí, že jste pastýři. Lid, vaše stádce, vás podpoří. Nedávno jsem četl o jednom biskupovi, který vyprávěl, jak byl v době dopravní špičky v metru a bylo tam tolik lidí, že nevěděl, kam dát ruku, aby se mohl držet. Byl tažen doprava a doleva a opíral se o lidi, aby neupadl. A tak přemýšlel o tom, že to, co jej kromě modlitby jako biskupa drží na nohou, je jeho lid.

Ať vám nic a nikdo neodejme radost z opory vašeho lidu. Jako pastýři nebuďte kazateli komplikovaných nauk, ale zvěstovatelé Krista pro nás zabitého a vzkříšeného. Miřte na to podstatné, na kerygma. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Avšak celý Boží lid ať zvěstuje evangelium, myslím lid i pastýře. Vyjádřil jsem tuto svoji pastorační starost v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (srov. 111-134).

Celé italské církvi doporučuji to, co jsem načrtnul v této exhortaci: sociální včlenění chudých, kteří mají privilegované místo v lidu Božím, a schopnost setkávat se a vést dialog, za účelem usnadnění sociálního spříznění ve vaší zemi a hledání obecného dobra.

Upřednostňování chudých „je specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“ (Jan Pavel II., Solicitudo rei socialis, 42). Tato volba „je vepsána do kristologické víry v onoho Boha, který se pro nás stal chudým, aby nás svojí chudobou obohatil“ (Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibiku). Chudí dobře znají smýšlení Ježíše Krista, protože znají trpícího Krista ze zkušenosti. „Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas v jejich záležitostech, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím“ (Evangelii gaudium, 198).

Kéž Bůh chrání italskou církev před každou náhražkou moci, vnějškovosti a peněz. Evangelní chudoba je tvořivá, přijímá, podpírá a oplývá nadějí.
Jsme tady ve Florencii, městě krásy. Kolik jen krásy bylo v tomto městě dáno do služeb dobročinné lásky! Myslím na Spedale degli Innocenti (Špitál neviňátek) například. Jednu z prvních renesančních budov postavenou jako útulek opuštěných dětí a zoufalých matek. Tyto matky často zanechávaly u svých odložených dětí rozpůlenou medailku v naději, že jim pomůže v lepších časech znovu se s nimi setkat. Ano, představme si, že naši chudí mají půlku medailky. My máme tu druhou, protože církev je matka. Církev je v Itálii matkou, která má půlku medailky všech a rozpoznává ve všech svoje opuštěné, sužované a vyčerpané děti. A tak tomu bylo odevždy, je to jedna z vašich ctností, protože dobře víte, že Pán prolil svoji krev nikoli pro některé, ani pro mnohé, nýbrž pro všechny.

Doporučuji vám zvláště schopnost vedení dialogu a setkávání. Vedení dialogu není vyjednávání. Vyjednávání je snaha o získání vlastní porce ze společného dortu. Toto na mysli nemám, nýbrž hledání dobra společného pro všechny. Diskutovat společně, ba řekl bych rozhorlit se společně, přemýšlet o lepších řešeních pro všechny. K setkání dochází nezřídka v konfliktu. V dialogu dochází ke konfliktu: je to logické a lze to předpokládat. Netřeba se jej obávat, ani jej ignorovat, nýbrž přijmout. „Je to ochota snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“ (Evangelii gaudium, 227).

Stále si musíme připomínat, že neexistuje autentický humanismus, který by nenahlížel lásku jako mezilidský svazek, ať už má osobní, intimní, sociální, politickou či intelektuální povahu. Zakládá se na tom nezbytnost dialogu a setkávání, aby bylo možné spolu s ostatními vytvářet civilizovanou společnost. Víme, že nejlepší odpovědí na konfliktnost člověka ze slavného homo homini lupus Thomase Hobbese je Ecce Homo, Ježíšovo lidství, které nesvaluje vinu na druhé, ale přijímá ji, osobně odčiňuje a zachraňuje.

Italská společnost roste, když její rozmanité složky - lidová, akademická, mládežnická, umělecká, technologická, ekonomická, politická a mediální - mohou vést konstruktivní dialog. Církev ať je kvasem dialogu, setkávání a jednoty. Ostatně, samy formulace naší víry jsou plodem dialogu a setkání mezi kulturami, komunitami a různými instancemi. Nesmíme mít strach z dialogu. Naopak, právě konfrontace a kritika nám pomáhá chránit teologii před její transformací na ideologii.

Pamatujte, že nejlepším způsobem, jak vést dialog, není mluvení a diskuse, nýbrž společná práce na něčem, společné vytváření a plánování, ne katolíků mezi sebou, ale společně se všemi, kteří mají dobrou vůli.
Beze strachu se vydat na exodus, který je nutný ke každému autentickému dialogu. Jinak nelze rozumět důvodům druhého, ani důkladně chápat, že bratr je víc než pozice, kterou zastává a kterou možná považujeme za vzdálenou těm našim - byť nejautentičtějším - jistotám. Je bratrem.

Církev ať umí jasně odpovídat na hrozby, které vycházejí z veřejné diskuse. Je to jedna z forem specifického přínosu věřících k vytváření občanské společnosti. Věřící jsou občané. A říkám to zde ve Florencii, kde umění, víra a občanství tvořily vždycky dynamickou rovnováhu mezi pranýřováním a projektem. Národ není muzeum, nýbrž stále rostoucí kolektivní dílo, ve kterém se snoubí různé věci, včetně politických či náboženských příslušností.

Vybízím především vás, drazí mladí, „protože jste silní“, jak říká apoštol Jan (1 Jan 2,14), překonejte apatii. Nikdo ať nepohrdá vaším mládím, učte se být vzorem v mluvení i jednání (srov. 1 Tim 4,12). Žádám vás, abyste byli stavitelé Itálie a pustili se do práce za lepší Itálii. Prosím vás, nedívejte se na život z balkónu, ale zapojte se, ponořte se do širokého sociálního a politického dialogu. Ruce vaší víry ať se pozvedají k nebi ve výstavbě obce zbudované na vztazích, v nichž je základem Boží láska. Tak dosáhnete svobody, abyste přijímali výzvy dneška a prožívali změny a transformace.

Lze říci, že dnes neprožíváme epochu změn, nýbrž změnu epochy. Situace, které dnes prožíváme, nás proto stavějí před nové výzvy, které jsou nezřídka stěží pochopitelné. Naše doba vyžaduje, abychom pojímali problémy jako výzvy a ne jako překážky. Pán je aktivní a působí ve světě. Vyjděte proto na ulice a jděte na křižovatky cest a všechny, které najdete, zavolejte, nikoho nevylučujte (srov. Mt 22,9). Provázejte zejména ty, kteří se ocitli na okraji, „chromé, slepé, zmrzačené, němé“ (Mt 15,30). Kdekoli jste, nebudujte nikdy zdi, ani hranice, nýbrž náměstí a polní nemocnice.

Líbí se mi neklidná italská církev, která se stále více přibližuje opuštěným, zapomenutým a nedokonalým. Toužím po radostné církvi s mateřskou tváří, která chápe, provází a hladí. Sněte také o této církvi, věřte v ni a svobodně inovujte. Křesťanský humanismus, který jste povoláni žít, radikálně potvrzuje důstojnost každého člověka jako Božího Syna a mezi všemi lidmi stanovuje základní bratrství, učí chápat práci, obývat stvoření jako společný dům, skýtá důvody k veselí a humoru i uprostřed někdy velmi těžkého života.

Třebaže není na mně, abych řekl, jak dnes tento sen realizovat, dovolte mi, abych vám zanechal na příští roky jednu indikaci: v každé komunitě, v každé farnosti a instituci, v každé diecézi a církevní provincii, v každém regionu, se snažte synodálně prohloubit exhortaci Evangelii gaudium, vyvodit z ní praktická kriteria a uskutečňovat její dispozice, zvláště ty, které se týkají oněch třech či čtyřech priorit, které jste na tomto sněmu konstatovali. Jsem si jist vaší schopností vykročit tvořivě a konkrétně. Jsem si tím jist, protože jste zralá církev, starobylé víry, která má pevné kořeny a rozmanité plody. Proto buďte tvořiví ve výrazu oněch talentů, které se tu od Danteho po Michelangela vyjadřovaly způsobem, který nemá obdoby. Věřte talentu italského křesťanství, které není majetkem jednotlivců, ani elit, nýbrž společnosti, lidu této mimořádné země.

Svěřuji vás Marii, kterou zde ve Florencii ctíte jako Matku Nejsvětějšího Zvěstování. Na fresce, která se nachází ve stejnojmenné bazilice, kam se za chvíli vydám, anděl mlčí a Maria říká Ecce ancilla Domini. V těchto slovech jsme všichni. Ať je spolu s Marií pronáší celá italská církev.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
10.11.15 Papež navštívil Prato a Florencii
27.3.15 Na podzim papež navštíví Florencii



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Synoda: Kněží odcházejí radši do USA než do džungle

Vatikán nestojí před finančním krachem

Růže v zimě – nový film o Edith Steinové

Oznámeno datum blahořečení kardinála Stefana Wyszyńského

Účastníci panamazonské synody obnovili Pakt z katakomb

Biskupové: Nová potratová norma v Severním Irsku je antidemokratická

Dárce a jeho čtrnáct autistických dětí

Vychází knižní výbor papežových textů o modlitbě

Svatý otec k Mezinárodní křesťanské námořní asociaci

Papež: Svědek Ježíšův není nikdy věřitelem, nýbrž dlužníkem

Pouze v Kristu je spása každého člověka i národa

Prefekt kongregace pro nauku víry k otázkám diskutovaným na synodě

 Nově na webu
Svatý otec: Ukázat životem, ba slovem, že Bůh miluje všechny

Publicistika: Naplňovat proroctví

Publicistika: Modlitba je dechem nového života

Rozhovory: Sýrie zůstává kolbištěm mezinárodních zájmů

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv říjen 19
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru