Vatikán.
„Učitelé jsou špatně placení. Proč? Jednoduše proto, že stát nemá o výchovu zájem“ – konstatoval papež František na setkání s účastníky mezinárodního kongresu pořádaného v Římě vatikánskou Kongregací pro katolickou výchovu. V aule Pavla VI. se sešlo přibližně 7 tisíc učitelů a vychovatelů katolických škol z celého světa a papež František, kterému je téma školství osobně blízké, volil namísto předem připravené promluvy formu dialogu s účastníky, kteří mu kladli otázky. Během čtyřiceti minutového vystoupení odpověděl Petrův nástupce spatra na tři otázky. První se týkala identity katolické výchovy a toho, čím by se měla vyznačovat křesťanská škola bez ohledu na to, zda v zemi, kde působí, je křesťanství menšinové nebo většinové.
„My křesťané jsme v menšině a napadá mne, co řekl jeden velký myslitel, že totiž »vychovávat znamená uvádět do celé pravdy«. Nelze mluvit o »katolické výchově« a nemluvit o »lidství«, protože katolickou identitou je právě to, že Bůh se stal člověkem. Je třeba rozvíjet lidské postoje a plné hodnoty a otevírat dveře křesťanskému zárodku. Potom přichází víra. Vychovávat křesťansky neznamená jenom katechizovat. To je pouze jedna část. Nejde ani o proselytismus. Ten ve školách nikdy nepraktikujte, nikdy. Vychovávat křesťansky znamená uvádět děti a mládež do lidských hodnot, do celé reality, včetně transcedence. Dnes je tendence k neopozitivismu, to znamená, že se vychovává jenom v tom, co je imanentní, k imanentním hodnotám. Děje se to v zemích s křesťanskou tradicí i zemích s pohanskou tradicí. A takto nejsou děti a mládež uváděny do celé reality, chybí transcedence. Jsme uzavření vůči transcedenci. Je třeba srdce připravovat, aby se dal poznat Pán, tedy v úplnosti. To znamená v celistvosti lidství, které se vyznačuje také transcendentní dimenzí. Vychovávat lidsky, avšak s otevřenými horizonty. Jakákoli uzavřenost se do výchovy nehodí!“
Druhá otázka se týkala spojenectví mezi školou a rodinou. Papež František zdůraznil, že „školství se stalo selektivním a elitářským, takže se zdá, jako by právo na výchovu náleželo jenom některým národům, které dosáhly určité ekonomické úrovně“:
„Právo na vzdělání však určitě nemají všechny děti, veškerá mládež. To že se tak děje ve světě, je skutečnost, která vyvolává zahanbení. Vzdaluje to bohaté od chudých a vzdaluje to od sebe i jednotlivé kultury. Děje se to však i v malém: výchovný pakt mezi rodinou a státem byl narušen, pokud ovšem nejde o stát ideologický, který využívá školství k propagaci svojí ideologie. Takovéto diktatury jsme viděli v minulém století. A to je ohavné! Ale dnes jsou nejhůře placenými pracujícími právě učitelé. Co to znamená? Znamená to, že stát jednoduše nemá zájem. Kdyby měl, nebylo by tomu tak.“
„Je třeba hledat nové cesty. Don Bosco se v dobách brutálního zednářství v severní Itálii snažil poskytovat »výchovu ve stavu nouze« - řekl dále papež. A dnes potřebujeme »vychovávat ve stavu nouze«, je třeba riskovat »neformální výchovu«, protože ta formální byla ochuzena, protože je poplatná positivismu. Chápe jenom intelektualistický technicismus a jazyk hlavy. A proto je ochuzena. Toto schéma je třeba zlomit. Existuje například pole umění a sportu. Je třeba se otevřít také novým horizontům, novým modelům výchovy, které se točí nejenom kolem hlavy. Existují tři jazyky: jazyk hlavy, jazyk srdce a jazyk rukou.“
„Učit myslet, napomáhat správnému cítění a doprovázet při práci. Znamená to vytvářet harmonii těchto tří jazyků, aby dítě či mladý člověk myslel to, co cítí a dělá; cítil to, co myslí a co dělá a dělal to, co myslí a cítí. Takto bude výchova inkluzivní, aby bylo místo pro všechny, a také lidsky inkluzivní. Výchovný pakt byl zlomen v důsledku fenoménu vydělování se (exkluze). Vybírají se jedni, kteří jsou inteligentnější, mají více peněz, aby si zaplatili lepší školu či univerzitu a druzí jsou ponecháni stranou.“
„Selektivní výchovou svět nemůže pokročit,“ pokračoval papež.
„Myslím, že dnešní situace narušení výchovného paktu je vážná. Vede k vybírání „superlidí“, ale pouze podle kritérií hlavy, pouze podle kritéria prospěšnosti. Za tím vším je vždycky přízrak peněz. Ty vždycky rozkládají opravdové lidství…. Také je zapotřebí určité, zdravé a uctivé neformálnosti. To je ve výchově užitečné. Zaměňuje se totiž formálnost za rigiditu. A kde je rigidita, tam není lidskost, a kde není lidskost, tam nemůže vstoupit Kristus, protože má zavřené dveře.“
Řekl mimo jiné papež František na setkání s učiteli a vychovateli katolických škol.
(mig)