Přibližně před čtyřiceti lety doléhalo z médií k běžnému občanovi naší vlasti prakticky denně vážné varování před nebezpečnými rejdy mezinárodního imperialismu, piklemi jeho ideologických diverzantů, vnitřních i vnějších, zkrátka třídních nepřátel. Anonymní, všudypřítomný strach, který přitom člověk pociťoval, však pramenil jinde. Souvisel s existencí bezpečnostní složky ministerstva vnitra, Státní bezpečnosti, a to přesto či právě proto, že běžný občan neznal ani její zkratku - StB, protože se o ní v médiích nemluvilo. Pouze třídní nepřítel mohl mít zkušenost s realitou, která se za ní skrývala.
Třídní nepřítel dvacátého století byl zkrátka nesnadno identifikovatelný a skutečný strach nevzbuzoval ten, kdo byl tímto termínem ocejchován, nýbrž ti, kdo jím cejchovali. Jinak řečeno, strach vzbuzovalo samotné přisuzování tohoto termínu konkrétním lidem a skutkům. Může to být překvapivé zjištění, ale násilné převzetí moci v takzvané Velké říjnové socialistické revoluci v Petrohradě neprovedl třídní nepřítel. Naopak, proti tomuto nepříteli tato revoluce mířila, ba dokonce tohoto nepřítele zrodila, aby potom mohl být soustavně a nekompromisně potírán. Podobně ani pachatelé globálně okázalých násilností tohoto století v New Yorku a jinde nenazvali sami sebe teroristy, nevyznávali krédo mezinárodního terorismu. Tento pojem je totiž podobná zbraň jako třídní nepřítel. Slouží těm, kdo mají patent na cejchování reality, což nejsou nutně vždycky ti, kdo se touto mocí veřejně pyšní. Člověk sice je ohrožován reálně, ale jinak a odjinud než mu předkládají média. Historie se opakuje.
Slovo ideologie, které bylo v naší nedávné minulosti užíváno zřídka a pozitivně, je dnes spíše odsudkem, ne-li nadávkou. Jen zřídka však byla tato metoda verbálního cejchování reality nazývána pravým jménem. A možná, že teprve postupem doby je patrnější, k čemu se doopravdy vztahuje. Ideologie není ani tak doktrínou, byť lživou a klamavou, ale spíše individuálně osvojitelnou spiritualitou, která umožňuje dělat světskou kariéru i bez přirozených schopností a ctností. Je hodnotovou esencí doby, která je výrazem pokroku i rozkladu zároveň. Filosoficky ji velice výstižně charakterizuje nesnadný a velice subtilní pojem nominalismus, označující středověký myšlenkový směr, ke kterému v novodobém papežském magisteriu poprvé a několikrát odkázal Pavel VI. (Promluva k farářům 17.února 1969, Poselství ke Světovému dni míru 1. ledna 1974, Katecheze na gen. audienci 3. a 10. listopadu 1976[1]) a v poslední době ještě častěji nynější Petrův nástupce.
Nominalismus je snaha nálepkovat realitu jmény, která ji neumožňují poznat, avšak paralyzují mysl a srdce člověka, odvádějí od pravdy. Verbální nálepkování požaduje na člověku plně sekulární víru, iracionální víru, jejíž původce je neznámý, ale obsah závazný, zesvětštělou víru ve slogany, které mají uhrančivou moc, zaklínají a zotročují lidské svědomí komplicitou a vnitřní korupcí.
Nominalismus, který účelově užívá strach a nenávist, je nástrojem okultní gnóze, výrazem nepřátelství k lidské přirozenosti, satanskou inspirací lidských dějin, emanací inteligence zlého ducha, který v důsledku prvotního hříchu vládne tomuto světu lží, ale jehož moc zlomil v dějinách svým křížem a vzkříšením Ježíš Kristus, vtělený Spasitel.
Dějiny stále jasněji ukazují, že stupňující se globalizace vede k vládci tohoto světa, jehož manifestace musí podle Ježíšových proroctví předcházet dovršení lidských dějin a návratu Krista Pána. Metodou otce lži je vzbuzování konfliktu, který vede ke hříchu a vraždění. Pomocí sekulárních mýtů a bájí chce proti sobě postavit děti Boží, protože v jejich konfliktu spatřuje svoje vítězství. Dějiny se tedy stále více stávají zkouškou křesťanské víry, jejímž původcem a dovršitelem je Kristus.
odeslat článek
vytisknout článek
