Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Včera, v neděli 5. září, Svatý otec blahoslavil v Loretu během mše svaté tři členy Katolické akce. Pro Jana Pavla II. se jednalo již o 144. cestu po Itálii, kdy se zúčastnil národní poutě Italské Katolické akce do Loreta. Během mše svaté prohlásil za blahoslavené tři služebníky Boží, kteří byli svou činností spojeni s Katolickou akcí. Jsou to katalánský kněz, Pedro Tarrés y Claret a dva italští laici, Alberto Marvelli a Pina Suriano. V následujících minutách vám přinášíme portrét nové blahoslavené Piny Suriano.

Giuseppina Suriano, později známá pod zdrobnělinou Pina, se narodila 18. února 1915 v Partinicu, v zemědělské oblasti v provincii Palerma, patřící do arcidiecéze Monreale. Byla prvním dítětem mladých manželů Giuseppa a Grazielly Costantino, kteří žili ze skromných, ale jistých zdrojů, pocházejících z jejich zemědělské práce.

Pina byla pokřtěná 6. března 1915 v kostele Zvěstování Panny Marie ve farnosti v Partinicu.

Pina byla velice milá a plachá, byla vnímavá k náboženskému duchu, kterým žila její rodina. Její duševní vyrovnanost ji vedla k tomu, že se zajímala o každodenní prosté věci, věci týkající se náboženství, jež v ní plálo odmalička, a které se stalo později středem jejich zájmů.

Byla obklopena něhou svých příbuzných - Pina tehdy žila ve velkém domě svého dědečka a babičky se všemi příbuznými a jelikož byla prvorozená vnučka, ji všichni zahrnovali něhou ? od nich se jí dostalo první morální a náboženské výchovy, kterou později zdokonalila, již od svých čtyř let, v mateřské škole sester sv. Antonína.

Ve svých sedmi letech, v roce 1921, začala Pina navštěvovat státní školu v Partinicu a po celých pět let základní školy měla za učitelku paní Margheritu Drago, která se stala první obdivovatelkou jejich jedinečných ctností. Pina chodila do školy velice ráda: zajímaly ji všechny předměty a naplňovaly jí radostí.

V roce 1922, během několika dní ji byly uděleny svátost pokání, první svaté přijímání a biřmování.

A tentýž rok vstoupila do Katolické akce - nejdříve jako Benjamína, pak jako mladá aspirantka. Pina byla ještě dvanáctiletou dívkou, když se začala hlouběji zajímat o dění ve farnosti a v diecézi, začala se aktivně podílet na všech aktivitách Křesťanské akce, zvláště na těch, jež se týkaly místních problémů. Farnost pro ní byla hlavním motorem její činnosti a farář Don Antonio Cataldo, který byl její duchovní vůdce a zpovědník, ji všemožně pomáhal.

V roce 1937 byla postavená nová fara Panny Marie Růžencové a tam Pina pokračovala ve své činnosti, protože patřila do té farnosti, kde byl prvním farářem Don Andrea Soresi: nejdříve zpovědníkem a duchovním vůdcem, pak životopiscem Piny. V 1938 byla jmenována delegátkou nižších sekcí: andílci, maličké, benjamínky, aspirantky. Od 1939 do 1948 byla sekretářkou Katolické akce a mezi rokem 1945 a 1948, přestože byla členkou Skupiny žen, byla jmenována, na naléhání samých mladých, za jejich vedoucí; přičemž byla i nadále sekretářkou.

V roce 1948 založila sdružení Dcery Marie, v jehož čele byla až do své smrti.

To, že Pina vstoupila do Katolické akce je velice důležité, protože zájmy, které od té doby pěstovala, touhy a náboženské činy, které během života konala, byly motivovány právě tím, že se stala součástí této organizace. To mimo jiné vysvětluje, jak se mohla stát, během let, znalcem života a poselství Ježíše, poslání církve a povolání lidí ke svatosti.

Tato blahoslavená položila za základy svého apoštolátu modlitbu, obětování, mši svatou, posvěcení a každodenní meditaci; studovala Slovo Boží a následovala duchovního vůdce.

Vztah mezi Pinou a vlastní rodinou si zasluhuje jednu zmínku. I když byla Pina v rodinném okruhu dokonalou dcerou, jak v úkolech, které jí dávaly, tak i proto, že se nikdy nepostavila proti rodičům, docházelo mezi jí a její matkou k silným střetům kvůli víře: matka nechtěla, aby dcera trávila tolik času v kostele, protože se tímto oddaloval sňatek, který si matka tolik přála.

Jako ukázka, že náboženské úsilí Piny pocházelo z přesně stanovené a přijaté volby života, složila 29. dubna 1932 v kostele Dcer Milosrdenství a Kříže, slib čistoty. Slova, jež pronesla a která zapsala toho dne do svého diáře jsou následující: ?V tento slavnostní den, můj Ježíši, chci se k tobě připojit a slibuji, že budu ještě čistější, neposkvrněnější, abych byla bílým kvítkem, hodným růst v tvé zahradě?.

Vážnost složeného slibu již vyplývá z toho, že jej Pina obnovovala každý měsíc, s povolením duchovního vůdce. Proto zdvořile, ale důrazně odmítla různé mladíky, jež byli okouzleni jejím půvabem a kteří se na ní obrátili s nabídkou k sňatku.

Pina se pokoušela uskutečnit svou touhu stát se sestrou různými způsoby, ale pokaždé ji v tom zabránily nepřekonatelné těžkosti. Mezitím, co se Pina modlila a doufala, že dostane od svých rodičů požehnání ke vstupu do řeholního života, podílela se aktivně na životě farnosti a diecéze; jednak jako členka a vedoucí Katolické akce, jednak jako předsedkyně Mariánského sdružení.

Když Pina viděla cestu k řeholnímu životu plnou překážek, rozhodla se dát Ježíši poslední důkaz své nesmírné lásky a 30. března 1948, spolu s dalšími družkami, se nabídla jako oběť pro posvěcení kněží.

Ještě předtím, než onemocněla, se jí v září 1948 dostalo velkého daru: vydala se na pouť do Říma.

Byla to doopravdy neskutečná souhra náhod, mezi její nabídkou oběti, kterou učinila blahoslavená Pina v březnu 1948 a mezi vypuknutím nemoci ? revmatického zánětu kloubů ? která byla tak silná, že zapříčinila srdeční potíže, které později byly příčinou její smrti.

Ve svých vznešených příkladech dokonalosti pokračovala až do konce a zemřela nečekaně na infarkt 19. května 1950 za blaženého pocitu štěstí, že její nabídka oběti pro posvěcení kněží byla přijata.

Velký počet účastníků při rozloučení a při pohřbu jasně dokazoval, že ji lidé pokládali za svatou. Následující den, po rozloučení, které se konalo ve farnosti sv. Růžence, byly tělesné ostatky Piny pochovány v rodinném hrobě na městském hřbitově v Partinicu.

18. května 1969 bylo její tělo definitivně přeloženo z městského hřbitova do kostela Nejsvětějšího Srdce v Partinicu.

Podle materiálů RV přeložila Marta Kratochvílová

(RaVat)