Nový portál Vatikánského rozhlasu

Turecko. Zatímco turečtí občané prvního listopadového dne loňského roku ve volbách potvrdili další vítězství prezidenta Erdogana (který vládne už 13 let), v Padově se slavilo biskupské svěcení nového apoštolského vikáře Anatolie. Po pětileté sedisvakanci papež František do tohoto úřadu jmenoval svého spolubratra – florentského jezuitu, biblistu a znalce Blízkého východu, o. Paola Bizzettiho. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v 18 letech a – bez jakékoli předchozí církevní kariéry, a tudíž poměrně překvapivě – byl o půl století později postaven do čela diecéze, která je rozlohou větší než Itálie a kde má k ruce celkem dvanáct kněží. Právě zde však žije naše „mateřská církev“, připomíná mons. Bizzetti pro italský tisk (Credere 15.11.2015, Popoli e missione 12/2015, Corriere Fiorentino, 7.1.2016, Famiglia Cristiana, 7.2.2016).

Na území celé anatolijské diecéze, která zaujímá východ Turecka od pobřeží Černého moře k břehům Středozemního moře a hraničí s Arménií, Íránem, Irákem a Sýrii, žijí křesťané, byť ve skrytu, dodává. V této oblasti se narodili sv. Pavel a sv. Lukáš; v Antiochii se Ježíšovi učedníci poprvé začali nazývat křesťany a sv. Petr se stal jejich prvním biskupem, v Efezu (dnešním Selçuku) se utvořila jedna z prvních východních křesťanských obcí. V regionu najdeme také další biblická místa, citovaná ve Skutcích apoštolů, Pavlových listech či Apokalypse. Florentský jezuita tyto „živé kameny“ nepřetržitě poznával při řadě poutí, kterých od roku 1978 vykonal nejméně stovku. Zejména se však zaměřoval na setkání s místním křesťanským společenstvím a jeho poznávání. Právě z těchto komunit máme vycházet při rozlišování církevního dneška i budoucnosti, zdůrazňuje. Místní společenství si uchovala věrnost původnímu povolání – a to velice často bez struktur, které na Západě považujeme za normální. Učí nás, že v křesťanství nezáleží na velkých zástupech lidí, množství kostelů a oratoří, či okázalosti liturgie. Právě vzhledem ke své chudobě nás tyto komunity mohou obohatit evangeliem, říká nový biskup několika tisíců tureckých katolíků.

Jak Bizzetti vysvětluje, současné Turecko křesťany zrovnoprávnilo pouze na papíře a tamní katolická církev nemá právní status. Křesťané tvoří půl procenta z celkového počtu obyvatel, z čehož jsou katolíků pouhé dvě desetiny. Kdo se přihlásí k následování Ježíše Krista, činí zásadní volbu, která není diktována zvykem a nekyne z ní žádný prospěch, ba spíše znamená nutnost stavět se proti proudu. Nicméně lze zaznamenat určité pozitivní známky ve vztazích mezi tureckou vládou a křesťanskými církvemi, zejména v ožehavé otázce církevního vlastnictví. Před několika měsíci proběhla zpráva, že turecké úřady navrátily konfiskované pozemky syrsko-pravoslavnému klášteru Mor Hananyo na jihovýchodě země. „Definování církevního majetku se vleče už řadu let, avšak současná turecká vláda v porovnání s minulostí činí velké kroky kupředu“, hodnotí mons. Bizzetti.

Pětiletá nepřítomnost pastýře se na anatolijské diecézi vážně podepsala, připouští dále v souvislosti s vraždou svého předchůdce, mons. Luigiho Padoveseho. Katolíci mají pocit, že je západní sesterské církve opustily, a trochu je zklamala západní politika, kterou zajímá dělení moci a obchod spíše než křesťanské hodnoty. To vše se projevuje na poklesu povolání a postupném úbytku misionářů. Florentský jezuita se navíc na biskupství v Iškenderunu stěhuje v době, kdy jen o několik desítek kilometrů dále zuří válka. V jižní části vikariátu vznikly sběrné tábory pro syrské uprchlíky. Soužití křesťanské menšiny s muslimskou většinou nicméně v Turecku prozatím odolává všeobecnému napětí, soudí mons. Bizzeti: „Naprostá většina Turků je tolerantní a otevřená, jsou tu pouze malé skupiny extrémistů. Nelze všechny házet do jednoho pytle a ztotožňovat islám anebo celý stát s těmito nevelkými skupinami. Už proto, že jako první doplácejí na důsledky extrémismu právě muslimové. Povšechné soudy jsou vždy pomýlené“, upozorňuje italský biskup. Turecká realita je totiž mnohem pestřejší a různorodější, než se vnější divák může domnívat. Kupříkladu na jihu země jsou křesťansko-muslimské vztahy poměrně srdečné, jak dokládá pěvecký „Sbor míru“ z Antionchie, složený ze 120 sboristů různých vyznání – křesťanů, muslimů různých proudů i židů, vysvětluje italský jezuita a udává další příklad: mariánskou svatyni v Efezu, kde více než polovina poutníků jsou právě muslimové.

Podle apoštolského vikáře Anatolie je tak, až na nepatrné výjimky, muslimsko-křesťanské soužití v Turecku vlastně klidnější než v Itálii. Běžní lidé vždy najdou způsob, jak spolu vyjít, pokud je někdo proti sobě nepoštve, míní. Pravým problémem jsou vždy a všude „špatní učitelé“. K řešení blízkovýchodní krize – a nejenom jí – dospějeme jedině tehdy, když přestaneme jeden druhém nahánět strach, dodává mons. Bizzetti. Je nutné pochopit, že boj o moc a obchod se zbraněmi dnes vedou k mučednictví mnoha lidí, a nikoli výlučeně křesťanů. Extrémismus dnes ohrožuje všechny poctivé hledače pravdy a občanského soužití, uzavírá pro italský tisk biskup tureckého Iškenderunu.

(jag)