Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4), čteme v knize Zjevení svatého apoštola Jana. Viditelným znamením této milosrdné a konejšivé Boží ruky se stala modlitební vigilie, které Petrův nástupce o dnešní slavnosti Nanebevstoupení Páně předsedal ve Vatikánské bazilice. Jádrem další události v kalendáři Svatého roku byl jeden ze skutků duchovního milosrdenství: „Těšit zarmoucené“. Bazilika sv. Petra se do posledního místa zaplnila lidmi, které spojovala prožívaná bolest – ze smrti malého dítětě či mladého rodiče, obtížných rodinných vztahů nebo tíživé existenciální situace spojené se ztrátou zaměstnání, ale také fyzické či psychické strádání spojené s nemocí, utrpěnou nespravedlností či všeobecnou ztrátou životního smyslu.

Shromáždění věřící mohli uctít relikviář Slz Panny Marie ze svatyně Panny Marie Plačící v Syrakusách. Vztahuje se k překvapivé události, která se odehrála mezi 29. srpnem a 1. zářím 1953 v sicilském městě. V domě mladých manželů Iannusových, kteří tou dobou očekávali první dítě, po několik dní slzy smáčely malý sádrový reliéf, zobrazující Neposkvrněné srdce Panny Marie, který visel nad jejich manželským ložem.

„Tento jev se opakoval v průběhu oněch čtyř dní vždy několikrát. Část tekutiny byla odebrána a podrobena laboratornímu zkoumání – jeho výsledek potvrdil, že se jedná o lidské slzy. Prolévání slz doprovázela řada milostí a uzdravení mnoha poutníků, kteří se v těch dnech vydali do Syrakus. Místní biskup, mons. Ettore Baranzini, vše zvážil, a předložil ostatním sicilským biskupům a Svatému stolci. Biskupové jednohlasně prohlásili, že jde o mimořádný jev, a vyslovili přání, aby byl na jeho místě postaven kostel, na památku slz Panny Marie. Bylo pro nás velkou radostí, že kostel vysvětil v roce 1994 při své návštěvě na Sicílii sv. Jan Pavel II.“

Uvedl pro naše mikrofony dnešní arcibiskup Syrakus, mons. Salvatore Pappalardo, který do Vatikánské baziliky přijel s početnou skupinou sicilských poutníků. Po brzkém církevním uznání syrakuského zázraku se dvoupokojový byt mladého páru změnil v malou kapli, kde se denně slaví mše svatá. Manželé Iannusovi pak měli celkem čtyři děti (dva chlapce a dvě dívky). Druhorozený syn, Enzo Iannuso, uvedl pro italský tisk: „Když si Panna Maria zvolila, že bude plakat u nás doma, bylo to kvůli rodině – chtěla své poselství předat rodině.“ (Aleteia.org, 2.5.2016).

Modlitební vigilii zahájil hymnus Svatého roku milosrdenství v provedení sboru Sixtinské kaple a osmdesátičlenného sboru římské Opery za doprovodu orchestru téže instituce. Obě hudební tělesa se tak poprvé společně účastnila celebrace v bazilice sv. Petra.
Po úvodní modlitbě svatého Otce následovala trojice svědectví, po kterých mluvčí vždy zažehli jednu svíci před zmíněných relikviářem. První svědectví pronášela italská rodina Pellegrinových, která před několika lety bolestně prožívala sebevraždu nejstaršího, patnáctiletého syna. „Selhal jsem jako rodič, manžel, otec, křesťan“, prohlásil otec rodiny, který však spolu s manželkou a dalšími dvěma dětmi nalezl oporu v katolické rodinné komunitě Figlincielo („Děti v nebi“), sdružující pozůstalé. Pravidelná duchovní setkávání a škola modlitby jmenovaného italského hnutí však nepojímají pomoc a blízkost trpícím rodinám jako pouhou péči a pěstování vzpomínky na zemřelého, nýbrž vedou k osobní konverzi a prohloubení víry ve Zmrtvýchvstalého.

Druhé svědectví zaznělo z úst katolického pákistánského novináře, který svými články upozorňoval na utrpení křesťanské menšiny ve své vlasti, až na sebe přitáhl pozornost teroristických skupin. Musel se uchýlit do Itálie, kde získal politický azyl a kam za ním až po několika letech mohla přijet rodina. Felix Qaiser pohnutě líčil obtíže spojené s touto životní změnou a v závěru svého svědectví vyzval k modlitbě za pronásledované pákistánské křesťany.

Třetí svědectví vyprávělo o slzách, které tentokrát prolili rodiče za obrácení svých dvou synů. Maurizio Fratamico a jeho bratr Enzo žili materiálně zajištěným, ale duchovně prázdným životem. Dlouhé roky pracovali jako umělečtí animátoři po turistických resortech celého světa, až do obrácení jednoho z nich, které vyvolal pohled na africké děti poblíž jedné z luxusních pláží. Oba bratři nyní využívají své umělecké i organizační nadání v práci pro znevýhodněnou mládež v rámci italské komunity Nuovi orizzonti. Po četbě Ježíšova horského kázání z Matoušova evangelia papež František pronesl promluvu a v samotném jejím závěru řekl:

„Ve chvíli rozpaků, dojetí a pláče stoupá z Kristova Srdce prosba k Otci. Pravým lékem na naše utrpení je modlitba. Také my můžeme zakusit v modlitbě přítomnost Boha, který je s námi. Jeho jemnocitný pohled nás utěšuje, síla Jeho slova je nám oporou a vlévá nám naději. Ježíš se u Lazarova hrobu modlil: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel“ (Jan 11, 41-42). Potřebujeme tuto jistotu, že Otec nás slyší a přichází nám na pomoc. Boží láska vlitá do našich srdcí nám dovoluje tvrdit, že když milujeme, nic a nikdo nás nikdy nebude moci odloučit od těch, které jsme měli rádi. Připomíná to velice útěšnými slovy apoštol Pavel: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití. ... Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,35.37-39). Síla lásky přetváří utrpení v jistotu Kristova - a spolu s Ním - i našeho vítězství a v naději, že jednoho dne znovu budeme spolu a navěky budeme nazírat na Tvář Nejsvětější Trojice, věčný pramen života a lásky.
V blízkosti každého kříže je vždycky Ježíšova Matka. Svým pláštěm suší naše slzy. Svojí rukou nás pozvedá a provází cestou naděje.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE

Zakončil Svatý otec promluvu při dnešní modlitební vigilii, která pokračovala společnou modlitbou na všeobecné úmysly – tedy za trpící, pronásledované, zneužívané a zotročované lidi, ale také na úmysl jednotlivých přítomných. Každý věřící mohl svůj úmysl napsat na lísteček, který dostal při vstupu do Vatikánské baziliky. V závěru papež František požehnal a dal rozdat přítomným devocionálii zvanou Angus Dei, tedy oválný voskový disk s vyobrazením velikonočního Beránka na jedné straně a logem Svatého roku milosrdenství na straně druhé. Užívání tohoto předmětu, který církev řadí ke svátostinám, sahá podle některých zdrojů už do 4. století, ale s jistotou je doloženo v devátém století, kdy arcijáhen římské církve na Bílou sobotu rozlomil předchozí paškál, dal rozpustit vosk, smíchat jej s olejem a vzniklou hmotu nalévat do forem. Výsledný Agnus Dei pak věřící dostávali o velikonočním oktávu, zatímco od roku 1740 je z podnětu papeže Pavla II. rozdílen také při jubilejních letech. Deset přítomných obdrželo zmíněnou devocionálii přímo z rukou Svatého otce – byli mezi nimi mimo jiné zástupci asociace, sdružující pozůstalé po obětech silničních nehod, bývalý bezdomovec, muž dříve závislý na hazardních hrách a mladý jáhen z Rwandy, jehož rodinní příslušníci byli usmrceni při tamní genocidě roku 1994.
„Jejich příběhy jsou dramatické“, sdělila Papežská rada pro novou evangelizaci, „avšak zároveň svědčí o novém začátku. Bolest se v nich smísila s vírou a proměnila poušť v zahradu naděje.“

(jag)