Vatikán. Papež František dnes v Královském sále Apoštolského paláce převzal Cenu Karla Velikého. Připomeňme, že jeho nominaci oznámil cášský primátor Marcel Philipp a předseda mezinárodní rady nadace Karla Velikého, Jürgen Linden, těsně před loňskými vánoci (23. prosince). V odůvodnění vyzdvihují „poselství naděje, solidarity a subsidiarity; výzvu k různosti namísto myšlenkové a kulturní uniformity; humanistického ducha a poukaz na ústřední postavení člověka obdařeného transcendentní důstojností, stejně jako jeho apel na návrat Evropy k vlastním náboženským kořenům“.
Oba tito členové Administrativní rady, která cenu uděluje, se dnešního předání rovněž zúčastnili, vedle předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, Předsedy Evropské rady Donalda Tuska, předsedy Evropského parlamentu Martina Schultze a německé kancléřky Angely Merkelové. Není bez zajímavosti, že všichni čtyři naposled jmenovaní vrcholní politici, byli v minulosti rovněž laureáty této ceny.

Cena Karla Velikého je jedním z nejvyšších evropských ocenění. Od roku 1950 ji uděluje město Cáchy za zásluhy o proces sjednocení Evropy. Tradičně se předává na cášské radnici na svátek Nanebevstoupení Páně. Laureáta ceny určuje Administrativní rada mezinárodní nadace Ceny Karla Velikého, se sídlem v Cáchách, do níž patří starosta města a další pověřené osobnosti veřejného života. Mezi laureáty ceny jsou Konrád Adenauer (1954), Evropská komise (1969), španělský král Juan Carlos I. (1982), Francois Mitterand a Helmut Kohl (1988), bratr Roger z Taizé (1989) či Václav Havel (1991).

Papež František není prvním papežem oceněným touto cenou. V roce 2004 ji převzal v Římě také Jan Pavel II. Jeho ocenění souviselo s rozšířením Evropské unie o další deset členských států (od 1. května 2004) a v odůvodnění stálo, že Jan Pavel II. zosobňuje kánon hodnot, který se po staletí v Evropě formoval, poukazuje na to, že pokojné soužití nemůže nastat, bude-li se ignorovat náboženství, etika a morálka. Výslovně se zmiňovalo úsilí Jana Pavla II., aby odkaz na náboženské dědictví našeho kontinentu figuroval v budoucí Evropské ústavě i jeho činnost, která přispěla k rychlému a nekrvavému svržení komunismu.
Laureát ceny přebírá diplom, medaili, na které je nejstarší cášská pečeť z XII. století, a 5000 euro. Jan Pavel II. obdržel poprvé (a prozatím naposled) tzv. “Mimořádnou mezinárodní cenu Karla Velikého”, jejíž součástí není finanční obnos.

Papež František ve své promluvě při předání ceny mluvil o obnově tradice evropského humanismu:

Myslí i srdcem, s nadějí a bez plané nostalgie, jako syn, který v matce Evropě nachází kořeny svého života a víry, sním o novém evropském humanismu, „o trvalé cestě humanizace“, k níž je zapotřebí „paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie“. Sním o mladé Evropě, schopné být ještě matkou: matkou, která má život, protože život respektuje a nabízí naději na život. Sním o Evropě, která pečuje o dítě, pomáhá jako bratru chudému i tomu, kdo přichází a hledá přijetí, protože o všechno přišel a hledá útočiště. Sním o Evropě, která naslouchá nemocným a starým lidem a doceňuje je, aby nebyli ponižováni na neproduktivní předměty k odepsání. Sním o Evropě, v níž být migrantem není přestupek, nýbrž pozvání k většímu úsilí s důstojností, jaká patří každé lidské bytosti. Sním o Evropě, v níž mladí lidé dýchají čistý vzduch poctivosti, milují krásu kultury a prostý život, nezanesený nekonečnými potřebami konzumismu; kde uzavřít manželství a mít děti je odpovědnost a velká radost a nikoli problém kvůli nedostatku dostatečně stabilní práce. Sním o Evropě rodin, se skutečně efektivními politikami, zaměřenými na lidské tváře spíš než na čísla, na rození dětí spíš než na hromadění majetku. Sním o Evropě, která propaguje práva všech lidí a pečuje o ně a nezapomíná na povinnosti vůči všem. Sním o Evropě, o níž nebude možné říci, že její úsilí o lidská práva bylo její poslední utopií.

Na rozdíl od promluvy v Evropském parlamentu, kde papež mluvil o Evropě jako o znavené a zestárlé staré dámě bez plodnosti a schopnosti inovace a kreativity, v dnešním proslovu vybízel, k odvážné obnově evropské identity. Nový humanismus se má podle papeže Františka zakládat na trojí schopnosti: integrovat, vést dialog a plodit.

Víme, že „celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí“ a bude tedy nutné vždy „rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“ (Evangelii gaudium, 235). Jsme tedy zváni k podpoře integrace, která v solidaritě nachází způsob přístupu k věcem i prostředek k budování dějin. Jde o solidaritu, která nesmí být nikdy zaměňována s almužnou, nýbrž má být vytvářením příležitostí k tomu, aby všichni obyvatelé našich měst – a mnoha dalších měst – mohli důstojně rozvíjet svůj život. Čas nás učí, že nepostačuje lidi pouze geograficky rozmístit, je před námi výzva důkladné kulturní integrace.

Tvář Evropy totiž nevystupuje v opozici k ostatním, nýbrž v rysech, které jí vryly různé kultury a v kráse spočívající v překonání uzavřenosti. Bez této schopnosti integrace budou znít slova v minulosti vyslovená Konrádem Adenauerem jako proroctví do budoucna: „Budoucnost západu neohrožuje ani tak politické napětí, jako nebezpečí masovosti a uniformity myšlení a citů; stručně řečeno celý životní systém, útěk před odpovědností, s jedinou starostí o své vlastní ´já´“.

Pokud existuje slovo, které je třeba do omrzení opakovat, je to slovo „dialog“, pokračoval dále papež František a vybídl k šíření kultury dialogu jako formy setkání. Mír bude trvalý v té míře, v jaké vyzbrojíme své děti zbraněmi dialogu, řekl dále:

Tato kultura dialogu, která by měla být zanesena do školních osnov jako osa procházející napříč všemi předměty, pomůže vštípit mladým generacím způsob jak řešit konflikty jinak, než si zvykají. Dnes je naléhavá možnost vytvářet „koalice“ nejen pouze vojenské či ekonomické, nýbrž kulturní, vzdělávací, filosofické a náboženské. Koalice, které jasně ukáží, že za mnoha konflikty je často mocenská hra ekonomických skupin. Koalice schopné hájit národ před tím, aby byl zneužit k nepatřičným cílům. Vyzbrojme své lidi kulturou dialogu a setkání.

V poslední části své promluvy při přebírání ceny Karla Velikého se papež František věnoval „schopnosti plodit“, kterou má na mysli konkrétně vytváření perspektiv budoucnosti zejména prostřednictvím zajištění kvalitního zaměstnání pro mladou generaci, ale také přechod od tekutého hospodářství k sociálnímu hospodářství.

Je nutné přejít od tekutého hospodářství, které přeje korupci jako prostředku k dosažení zisků, k sociálnímu hospodářství, které zajišťuje přístup k půdě a ke střeše nad hlavou prostřednictvím práce chápané jako prostředí, v němž lidé a společnosti mohou uplatňovat „mnohotvární osobní rozvoj, kde se prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace..."

V obnově Evropy má svou roli také církev, dodal v závěru papež František:

K znovuzrození Evropy, která je znavená, ale ještě plná energie a možností, může a musí přispívat církev. Její úkol se shoduje s jejím posláním: hlásat evangelium, což dnes více než kdy dříve znamená především vycházet vstříc lidským ranám a přinášet silnou a prostou přítomnost Ježíše, jeho útěšné a povzbuzující milosrdenství. Bůh chce přebývat mezi lidmi, ale může tak činit jedině skrze muže a ženy, kteří – stejně jako velcí evangelizátoři tohoto kontinentu – jsou Jím zasaženi, žijí evangelium a nehledají nic jiného. Jedině církev bohatá na svědky může znovu přinést kořenům Evropy čistou vodu evangelia.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy je ZDE

(job)