Boží Slovo, které jsme slyšeli, nás přivádí k ústřední události víry: k vítězství Boha nad bolestí a smrtí. Je to evangelium naděje, které tryská z Kristova velikonočního tajemství, zračí se na Jeho tváři, zjevuje Boha Otce a potěšuje trpící. Toto Slovo nás vybízí, abychom zůstávali vnitřně sjednoceni s Umučením našeho Pána Ježíše, aby se na nás ukázala moc Jeho vzkříšení.
Kristovo Umučení je totiž Boží odpověď na úzkostné a někdy rozhořčené volání, které v nás vzbuzuje zkušenost bolesti a smrti. Jde o to neutéci z Kříže, ale zůstat tam jako Panenská Matka, která s Ježíšem společně trpěla a dostalo se jí milosti doufat proti vší naději (srov. Řím 4,18).
Taková je také zkušenost Stanislava od Ježíše a Marie a Marie Elisabetty Hesselblad, kteří budou dnes svatořečeni. Vnitřně se spojili s Ježíšovým umučením a projevila se na nich moc Jeho vzkříšení.
První čtení a evangelium této neděle nám podávají dva zázraky vzkříšení. První vykonal prorok Eliáš, druhý Ježíš. Zemřelými jsou v obou případech mladí synové vdov a jsou navráceni svým matkám živí.
Vdova ze Sarepty, která nebyla židovkou, přijala do svého domu proroka Eliáše. Rozhněvá se však na proroka i Boha, protože během Eliášova pobytu, její syn onemocněl a vydechl duši v její náruči. Eliáš tedy této ženě řekne: „Dej mi svého syna“ (1 Král 17,19). Toto je klíčové slovo, které vyjadřuje Boží postoj k naší smrti (v každé její formě); neříká „Nech si ji, starej se!“, nýbrž „Dej mi ji“. A prorok bere dítě do náruče, vynese jej do horní světnice, kde sám v modlitbě „bojuje s Bohem“ a klade před Něho absurditu oné smrti. Pán vyslyší Eliášův hlas, protože ve skutečnosti to byl Bůh, kdo mluvil a jednal skrze proroka. On řekl ústy proroka této ženě: „Dej mi svého syna.“ A nyní jej živého vrátil matce.
Boží něha se zjevuje plně v Ježíši. V evangeliu (Lk 7,11-17) jsme slyšeli, že mu bylo líto vdovy z Naim, která zrovna provázela k pohřbu svého jediného ještě nedospělého syna. Ježíš však přistoupil k márám, dotkl se jich, zastavil pohřební průvod a zajisté pohladil slzami skropenou tvář oné ubohé matky. „Neplač!“, řekl jí (Lk 7,13). Jako by ji žádal: „Dej mi svého syna“. Ježíš si žádá pro sebe naši smrt, aby nás od ní vysvobodil a daroval nám život. Onen mládenec vskutku procitl jako by se probudil z hlubokého snu a začal mluvit. A Ježíš „ho vrátil jeho matce“ (v.15). Není mágem! Je vtělenou Boží něhou, působí v Něm nezměrný Otcův soucit.
Určitým vzkříšením prošel také apoštol Pavel, který se z nepřítele a krutého pronásledovatele křesťanů stal svědkem a hlasatelem evangelia (srov. Gal 1,13-17). Tato radikální změna nebyla jeho dílem, nýbrž darem milosrdného Boha, který jej „svou milostí povolal“ a rozhodl, že „na něm“ zjeví svého Syna, aby jej hlásal všem národům (vv.15-16). Pavel říká, že se Bohu Otci zalíbilo zjevit Syna nejenom jemu, ale také na něm, jako by do jeho osoby – těla i ducha – vtiskl smrt a vzkříšení Krista. Apoštol tak bude nejenom hlasatelem, ale především svědkem.
Také nás hříšníky, jednoho po druhém, nechává Ježíš zazářit vítězstvím milosti, která dává život. A Matka církev dnes a denně praví: „Dej mi svoje syny“, což jsme my všichni. Ježíš na sebe bere naše hříchy, snímá je a nás – oživené - vrací církvi. A dochází k tomu zejména v tomto Svatém roce Milosrdenství.
Dnešní církev nám ukazuje dvě svoje děti, které jsou příkladnými svědky tohoto tajemství vzkříšení. Oba mohou zpívat navěky slovy Žalmisty: „Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!“ (Žl 30,12). A všichni společně spojme svoje hlasy a řekněme: „Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil“ (Antifona responsoriálního žalmu).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
