Pokaždé, když čtu díla Josepha Ratzingera/Benedikta XVI., je mi stále více jasné, že tento muž vždy dělal a dosud dělá „teologii na kolenou“. Je totiž patrné, že spíše než teologickým velikánem a učitelem víry je to člověk, který opravdu věří a opravdu se modlí. Muž, který zosobňuje svatost, muž pokoje, Boží muž. A takto příkladně ztělesňuje jádro veškerého kněžského počínání – ono hluboké tkvění v Bohu, bez něhož jsou zbytečné všechny organizační schopnosti, domnělá intelektuální nadřazenost, peníze i moc. Benedikt XVI. ztělesňuje onen trvalý vztah k Pánu Ježíši, bez kterého nic není pravda a ze všeho se stává rutina, z kněží jsou téměř placení zaměstnanci, z biskupů byrokrati a z církve nikoli Církev Kristova, nýbrž jakýsi náš produkt, vcelku zbytečná neziskovka.
Kněz „ztělesňuje Kristovu přítomnost a vydává svědectví o jeho spasitelném milosrdenství“, píše v této souvislosti Benedikt XVI. v listu, kterým vyhlásil Rok kněží. Když si čteme v tomto svazku, jasně si všímáme toho, jak on sám za šedesát pět let kněžství, které dnes slavíme, prožíval a dosud prožívá, příkladně dosvědčoval a dosud dosvědčuje tuto podstatu kněžského jednání.
Kardinál Gerhard Ludwig Müller spolehlivě potvrdil, že teologického dílo Josepha Ratzingera a později Benedikta XVI. řadí jeho autora do zástupu významných teologů na Petrově stolci – jakým byl, kupříkladu, papež Lev Veliký, světec a učitel církve.
Benedikt XVI. se nyní vzdal činného výkonu petrovské služby a rozhodl se, že se bude cele věnovat službě modlitby. „Pán mne volá, abych „vystoupil na horu“ a věnoval se ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba naopak. Pakliže to Bůh ode mne žádá, tak právě proto, abych jí mohl sloužit nadále se stejnou oddaností a toutéž láskou, s níž jsem se o to snažil doposud“, řekl ve své poslední, dojemné promluvě před modlitbou Anděl Páně (24.2.2013). Ke zcela správné úvaze prefekta Kongregace pro nauku víry bych z tohoto hlediska rád dodal, že možná právě dnes, jako emeritní papež, nám Benedikt XVI. velice zjevně udílí jedno ze svých největších teologických ponaučení – lekci „teologie na kolenou“.
Možná právě především z kláštera Mater Ecclesiae, do kterého se uchýlil, Benedikt XVI. nadále a ještě zářněji svědčí o onom „základním faktoru“ a niterném jádru kněžské služby, na který jáhni, kněží a biskupové nikdy nemají zapomínat – totiž že hlavní a nejdůležitější službou nejsou běžné záležitosti managementu, nýbrž nepřerušovaná modlitba za druhé. Modlitba tělem i duší tak, jak to právě dnes činí emeritní papež: trvale pohroužen v Bohu a srdcem obrácen stále k němu, jako milující, který v každé chvíli myslí na milovaného, ať už dělá cokoliv. Takto nám Jeho Svatost Benedikt XVI. svým svědectvím ukazuje, co je to pravá modlitba: nikoli zaměstnání některých osob, které jsou považovány za obzvláště zbožné a možná také nevhodné k řešení praktických problémů; ani ona „činnost“, kterou ti aktivnější mezi námi pokládají za rozhodující prvek naší kněžské služby, a tím de facto modlitbu vykazují do „volného času“. Modlitba není ani jakýsi dobrý návyk, jak trochu upokojit svědomí, či pouhý zbožný prostředek, jak od Boha získat to, co v danou chvíli máme za potřebné. Nikoli. Modlitba – říká nám Benedikt XVI. v této knize a sám to dosvědčuje – je rozhodující činitel. Je to přímluva, kterou církev a svět v tuto chvíli epochální změny potřebují více než kdy jindy, jako sůl, více než sůl ( Italové něco, poněkud symboličtěji, „potřebují jako chléb“, pozn. překl.).
Neboť modlit se znamená svěřovat církev Bohu, za vědomí, že církev není naše, nýbrž Jeho – a právě proto ji Bůh nikdy neopustí; protože modlit se znamená svěřovat Bohu svět a lidstvo. Modlitba je klíč, který otevírá Boží srdce. Ona jediná dokáže stále znovu přivádět Boha do tohoto našeho světa a stejně tak pouze ona jediná umí stále znovu přivádět člověka a svět k Bohu – jako marnotratného syna ke svému otci, který v plnosti své lásky k synovi nečeká nic jiného, než že jej bude moci znovu obejmout. Benedikt XVI. nezapomíná, že modlitba je hlavní úlohou biskupa (Sk 4,6).
Modlitba tak jde skutečně ruku v ruce s vědomím, že bez ní by svět nejenom brzy ztratil směr, ale také ryzí zdroj života. „Protože bez vztahu k Bohu jsme jako družice, které ztratily svou oběžnou dráhu, jako rozumu zbavené se řítí do prázdna a rozkládají nejenom samy sebe, nýbrž ohrožují také druhé“, píše Joseph Ratzinger v jednom z mnoha překrásných obrazů, kterými je poseta tato kniha.
Drazí spolubratři! Dovoluji si říci, že kdyby snad jednou někdo z vás pochyboval o středu své služby, jejím smyslu a užitečnosti, kdyby snad pochyboval o tom, co od nás lidé skutečně očekávají, ať si hluboce promedituje stránky, které se mu zde předkládají. Lidé totiž od nás očekávají hlavně to, co tato kniha popisuje a dosvědčuje – že jim přineseme Ježíše Krista a že je povedeme k Němu, svěží a živé vodě, po které žízní více než po čemkoli jiném, kterou může darovat pouze On a kterou nemůže zastoupit žádná náhražka. Čekají, že je dovedeme k plnému a pravému štěstí, když už je nic není schopné uspokojit, že je přivedeme k uskutečnění nejvnitřnějšího snu, který nikdy žádná jiná moc nepřislíbí ani nevyslyší!...
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
